10 nejčastějších otázek z IT práva

1. Můžu si koupit software a vlastnit k němu všechna práva?

Ne.

Software ve smyslu počítačového programu a databáze nelze vlastnit (ve smyslu tradičního římskoprávního institutu vlastnictví).

K software jako k dílu podle autorského zákona vznikají jeho autorovi tzv. osobnostní a majetková autorská práva. Obě sady práv jsou nepřevoditelné, ale autor může postoupit právo výkonu těchto majetkových práv. Pokud autor vytvořil software v zaměstnaneckém poměru nebo na objednávku pro zákazníka, pak jeho majetková práva vykonává zaměstnavatel, resp. zákazník.

Když chcete „vlastnit” software, nejvíce se tomu přibližuje, pokud na sebe necháte postoupit právo výkonu majetkových práv k němu. To můžete udělat na základě smlouvy (1) s autorem, nebo (2) s jeho zaměstnavatelem či zákazníkem. Ve druhém případě je ale nutné pohlídat, že k postoupení práva výkonu majetkových práv získal zaměstnavatel či zákazník předchozí písemný souhlas autora (například přímo v rámci pracovní smlouvy).

2. Je zakoupení licence k software to stejné jako zakoupení předplatného k software as a service?

Ne.

Když si pořídíte licenci k software, získáte na licenční dobu právo software užívat — s tím je zpravidla spojeno právo disponovat alespoň s jednou jeho kopií. Software tím pádem budete mít někde u sebe k dispozici. Naproti tomu při pořízení předplatného k software as a service (tzv. SaaS) získáte na dobu trvání předplatného nějakou službu. Tuto službu sice zajišťuje nějaký software, ale stejně tak by ji mohli zajišťovat zaměstnanci poskytovatele. U SaaS nemáte k dispozici žádnou rozmnoženinu, kopii software — tu má poskytovatel k dispozici u sebe a pouze vám k ní vzdáleně poskytuje přístup.

3. Máme výhradní licenci k software. Můžeme si s ním tedy dělat cokoliv?

Ne.

Výhradní licence znamená jenom to, že poskytovatel licence nesmí poskytnout stejnou licenci třetí osobě. Výhradní licence neříká nic o vašem oprávnění nakládat se software.

Každá licence opravňuje jejího nabyvatele vykonávat práva duševního vlastnictví v nějakém rozsahu, třeba k software. Licence může například opravňovat jejího nabyvatele, aby si pořídil několik kopií software a tyto kopie na CD prodal koncovým uživatelům (distribuoval je).

V případě, že je ujednána výhradní licence, poskytovatel licence nemá právo poskytnout tutéž licenci třetí osobě po dobu, co výhradní licence trvá. Navíc se i poskytovatel licence musí zdržet výkonu práv, ke kterým udělil výhradní licenci, pokud není dohoda mezi stranami jiná. Poskytovatel ale stále může poskytnout třetí osobě licenci jinou. Ve výše uvedeném příkladu poskytovatel může třeba poskytnout třetí osobě licenci pro pořízení kopie software a jeho zpřístupňování uživatelům internetu ve formě Software as a Service (tzv. SaaS).

Výhradní licence k software tedy sama o sobě neznamená, že její nabyvatel smí software poskytnout třetím osobám, měnit jej nebo s ním dělat cokoliv jiného. Výhradní licence navíc neupravuje, v jaké formě bude software nabyvateli poskytnut, jestli ve formě zdrojových kódů, ve formě binární nebo jejich kombinací.

4. Je nějaký rozdíl mezi široce opravňující licencí a právem vykonávat majetková práva k software?

Ano, a hned několik!

Nejdůležitější rozdíl spatřuji v tom, že zatímco licencí je možné poskytnout pouze právo užít software způsobem, který je znám v době poskytnutí licence, na postoupení práva výkonu majetkových práv se toto omezení nevztahuje. Pokud by tedy byl v budoucnu vymyšlen nový způsob užití software, například díky technologickému rozvoji, jakkoliv široká starší licence by nabyvatele neopravňovala software takto užít. Pokud by však nabyvatel získal právo vykonávat majetková práva k software, mohl by jej užít i novým způsobem. Představuji si třeba nějaké druhy užití software v rámci metasvětů, virtuální reality apod.

5. Dává smysl sjednat si na software záruku?

Většinou ne.

Záruka ve smyslu občanského zákoníku znamená, že nějaká věc bude po určitou dobu způsobilá k použití pro obvyklý účel nebo že si zachová obvyklé vlastnosti. To jednoduše znamená, že se nezkazí. Software se ale zkazit nemůže, protože nepodléhá opotřebení, biologické ani jiné degradaci—buď má vady už při prvním předání (i kdyby se projevily o dost později), nebo je nemá. Pokud vady při předání nemá, pak fakticky není možné, aby je bez vnějších zásahů zázračně získal po nějakém čase. Proto to moc smysl nedává.

Záruka by měla smysl u tzv. kombinovaných dodávek, kde součástí dodávky software je také dodávka hardware. Pak se záruka většinou poskytuje právě na hardware. Ten jako hmotná věc podléhá opotřebení a může se časem „předčasně” pokazit.

„Dobře, ale jak mám tedy řešit takové vady, které software měl už při předání, ale projevily se až později?” ptáte se. „Nebylo by dobré si právě pro takový případ sjednat záruku?!” V tomto případě by se mohlo jednat o tzv. skryté vady a ty byste mohli řešit v rámci tzv. vadného plnění. Na to záruku nepotřebujete.

Může se ale stát, že od předání vadného software uplynula tak dlouhá doba, že už není možné uplatnit práva z vadného plnění. Ani v takovém případě už ale většinou záruka nepomůže. Za takovou dobu totiž dojde zpravidla k tolika aktualizacím okolní infrastruktury, jako jsou aktualizace operačních systémů, databází apod., a tolika operacím v rámci samotného software, že je prakticky neprokazatelné, kde se nachází původ vady a jestli se jedná o vadu záruční. Praxe každý den ukazuje, že objednatelé se snaží sjednávat si záruku na software, který je pro ně důležitý. To znamená, že jeho případné výpadky potřebují řešit velmi rychle, ASAP. V praxi je proto nepoužitelné dohadovat se a řešit nějaké záruční vady a přitom koukat, jak software dlouhé týdny či měsíce neběží. Pro všechny tyto případy je daleko vhodnější a v rámci IT odvětví běžné sjednat si po uplynutí doby k vytknutí vad takzvanou servisní smlouvu, službu odstraňování incidentů a chyb a v jejím rámci kvalitní SLA (viz níže).

6. Je využití open-source software vždy zdarma?

Ne.

Open-source software je takový software, který je distribuován ve formě zdrojových kódů na základě licence, která umožňuje jeho změny. Pokud je software distribuován pod open-source licencí zdarma, „free”, jedná se o free and open source software (tzv. FOSS).

Je nutné dát si pozor na využití softwarových komponent distribuovaných pod některou z „virálních” nebo taky „copyleftových” open-source licencí. Zjednodušeně—pokud takovou komponentu použijete ve svém software a tento software následně distribuujete prvnímu uživateli (někdy ale k aktivaci dochází i jinak), licence této komponenty způsobí, že budete muset zveřejnit celý svůj software ve formě zdrojového kódu a umožnit třetím stranám jeho změny. Existuje řada open-source licencí, které mají různé názvy, například licence GNU GPL, BSD, MIT a další. Virální jsou zejména licence z rodiny GNU GPL.

7. Můžu nějak zabránit tomu, aby mi zhotovitel nebo programátor nakazil software nějakou virální open-source licenci?

Ano.

Nejlepší jsou vývojově-procesní opatření. To znamená zavést pravidla: (a) jaké licence se smí používat, (b) vedení seznamu použitých open-source komponent a jejich licencí, (c) pravidelné kontroly seznamu a kódu a celkově (d) kontroly vývojových prací.

Pokud nemáte výše popsané možnosti, můžete si aspoň ve smlouvě se zhotovitelem či programátorem sjednat zákaz používat komponenty s virálními licencemi a pro případ porušení nějaké kompenzační mechanismy.

8. Existuje nějaký rozdíl mezi servisní smlouvou, smlouvou o podpoře a údržbě a SLA?

Ano. Někdy se tyhle pojmy zaměňují, není to ale úplně správně.

Smlouvou o podpoře a údržbě se rozumí smlouva o zajištění podpory a údržby software. Téhle smlouvě se někdy zkráceně říká také jen servisní smlouva, i když pojem servis zahrnuje obecně spíše jen údržbu a ne podporu. Smlouva o podpoře a údržbě i servisní smlouva jsou tedy zpravidla synonyma. Jde o inominátní smlouvy, na základě kterých poskytovatel zajišťuje podporu a údržbu software.

SLA je zkratkou anglického Service Level Agreement, čili dohody o úrovni služby/služeb. Smlouva o podpoře a údržbě (servisní smlouva) je někdy nesprávně označována jako SLA. Vývojáři ale pojem SLA většinou chápou jako konkrétní dílčí dohodu o parametrech nějaké služby podpory nebo údržby, třeba dohodu o tom kdy, jak a za jakých podmínek budou odstraňovány incidenty. Jedna servisní smlouva tak může obsahovat ve svém textu několik SLA (dílčích dohod o konkrétních parametrech služeb podpory a údržby).

Neexistuje žádné všeobecně uznávané pravidlo, které by určilo, jaké konkrétní služby spadají pod pojem podpory a jaké pod pojem údržby. Podporou se většinou myslí obecně poskytování rad, školení a konzultací uživatelům, jak obsluhovat nějaký software, například formou telefonického či e-mailového helpdesku. Údržbou (servisem) se většinou myslí odstraňování chyb software, udržování jeho dostupnosti, provádění aktualizací apod. tak, aby software dlouhodobě bezproblémově fungoval, byl udržován v bezproblémovém chodu.

9. Co je nejčastějším problémem servisních smluv?

Absence licence k výsledkům poskytování servisních služeb.

Při poskytování servisních služeb dochází velmi často k dodávkám nového duševního vlastnictví. Jde například o nové počítačové programy jako výsledky služeb odstraňování incidentů (opravné patche) nebo aktualizací (updaty a upgrady). Většina špatných servisních smluv neobsahuje ujednání, které by upravilo, jaká užívací práva získá objednatel k těmto výsledkům. Dochází pak k smutným situacím, kdy objednatel původně zaplatil nemalou částku za široce opravňující licenci k software, ale v důsledku jeho oprav a aktualizací na základě servisní smlouvy v čase postupně téměř všechna práva pozbyl (ta široká práva mu zůstala zachována jen k původní softwarové verzi).

10. Všechno, co jsem si tady četl, mě zajímá a chci být IT právník! Existují nějaké dobré zdroje informací, kde můžu začít?

Ano!

Pro začátek doporučuji knihu The Tech Contracts Handbook: Cloud Computing Agreements, Software Licenses, and Other IT Contracts for Lawyers and Businesspeople od Davida W. Tollena. Krok číslo dva může být kniha Softwarové právo od Lukáše Jansy, Petra Otevřela a Martina Števka. Další dobrý zdroj je kniha Softwarové smlouvy od Jany Sedlákové a kolektivu. Nakonec, když už se v tom budete trochu orientovat a budete chtít jít do větší hloubky, doporučuji skvělou knihu Právo informačních technologií od Radima Polčáka a kolektivu.