Jak mi neprodali pivo aneb Stať o některých aspektech kontraktace při maloobchodním prodeji alkoholu

Nedávno mě popadla touha podpořit národní hospodářství, udržet zaměstnanost a přiložit pod kotel národních tradic, a rozhodl jsem se koupit si pivo.

„Občanku,” pozdravila mě prodavačka.

Protože nejsem zajíc a národní tradice jsem nepodporoval poprvé, vytáhl jsem z peněženky řidičský průkaz a svou podobiznu sebejistě vrhnul prodavačce do tváře.

„Tohle mi nestačí. Já chci vidět občanku.”

„Prosím?”

„Řidičáky se vydávají od šestnácti. Tohle pro mě není důkazem, že vám není šestnáct.”

„To je ta největší hloupost, jakou jsem v životě slyšel,” odpověděl jsem zdvořile a předvedl krátké mluvní cvičení na téma řidičáku, na němž je datum narození, a občanek, které se vydávají už patnáctiletým dětem - ale ona byla neoblomná.

Ve mně se něco zadrhlo. Copak tohle jde? Před ní stojí spotřebitel, ztělesněná modla moderního západního zákonodárství! Nejsem snad před zvůlí coby slabší strana chráněn? Může mě skutečně prodávající odmítnout z důvodu tak arbitrárního, jak je momentální neschopnost prokázat se jeho oblíbeným dokladem?

Abych na úvod prozradil konec celé detektivky, může. Sice by neměl, ale může, k čemuž se dostanu na konci článku.

Povinnosti stran před uzavřením smlouvy

Co se obecně prokazování věku při prodeji alkoholu týká, z pohledu zákona je fáze před placením u pokladny klasickým vyjednáváním o vznikající smlouvě, a tak se i na ně vztahuje předsmluvní informační povinnost podle § 1728 odst. 2 občanského zákoníku[1]. Uzavření smlouvy o prodeji alkoholu s nezletilcem je zakázáno[2] a prodávající za ně může být pokutován do výše půl milionu korun[3]. Jeho zájem na znalosti věku kupujícího je tedy eminentní, avšak měl by se držet při zemi a informační povinnost si vykládat v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení kýženého cíle - onoho ověření věku. Zákon neukládá kupujícímu povinnost legitimovat se sám od sebe; jeho cílem není znemožnit nákup alkoholu těm, kdo nedrží občanský průkaz, nýbrž osobám mladším 18 let, a ponechává zkoumání této skutečnosti plně v režii stran. Tak pravděpodobně nebude prodavač požadovat doklad po bělovlasém kmetu, neboť tomu bude coby průkazka věku sloužit jeho sněhobílá kštice. Podobně nebude dotazován ani prodavačův dobrý přítel, ne z protekce, nýbrž protože prodavači je jeho věk dobře znám (a nikdo nemládne). Bílé vlasy i osobní znalost jsou doklady věku pramenící ze zdravého rozumu (a obecně známých skutečností) a stejně přísné - tedy přiměřené - doklady by prodávající měl požadovat i od osob ostatních.

Není důvodu, aby prodavači k prokázání plnoletosti nestačila studentská průkazka na hromadnou dopravu nebo vysokoškolský ISIC, je-li na nich zobrazeno datum narození a je-li jejich falšování pravděpodobně obtížné. Snad jen v případě příliš mladistvě vyhlížejícího kupujícího s podezřelou jiskrou v oku by měl prodávající důvod požadovat státem vydaný doklad, jen pro všechny případy. Z rozmaru zatěžovat kupující povinnostmi je ale v rozporu s chováním rozumného účastníka volného trhu.

O osobních dokladech

Někdo by mohl vznést námitku, že občanský průkaz u sebe nosí každý a já neměl důvod jej prodavačce předložit - tak pozor, přátelé, každý jej nenosí, rep. jej nenosím já a neměl by jej dle mého nosit nikdo, ale k tomu třeba jindy.

Je rozšířenou fámou, že u nás platí roztomile totalitariánská povinnost mít při sobě doklad totožnosti, často připepřená rádobyprávnickými detaily toho smyslu, že ona povinnost platí až za hranicí několika set metrů od bydliště, aby člověk nemusel nosit osobní doklady i při vynášení smetí - je zarážející, že informace o utahujících se šroubech svobody se společností šíří tak rychle, kdežto zvěsti o jejich uvolňování někdy nedovedou vyvolat vlny ani po téměř dvaceti letech.

Generální povinnost občanský průkaz mít a nosit byla zavedena k 27. červenci 1953 vládním nařízením č. 61/1953 Sb., o občanských průkazech. (Občanské legitimace jako takové existovaly již předtím[4], jejich vydání ale bylo podmíněno žádostí občana.) Povinnost nosit občanský průkaz při těle odvál s mírným zpožděním porevoluční vítr k 1. červenci 2000. Zůstala povinnost jej mít[5] - to proto, že žádost o vydání občanského průkazu sama o sobě způsobuje v našem státním systému mnohé další efekty[6]. Nelze-li však na nikom požadovat, aby měl občanský průkaz u sebe, tím spíše po něm nelze požadovat, aby se jím prokazoval, a nemůže-li to žádat nikdo[7], nedisponuje takovou pravomocí jistě ani prodavač v obchodě[8].

Občanský průkaz ale, podobně jako např. cestovní pas[9] nebo průkaz řidičský[10] (který při sobě nosím já) oproti průkazkám vystaveným autoritou odlišnou od státu disponuje jistou zvláštní schopností - jde o veřejnou listinu, a ty, jak známo, zakládají vůči každému plný důkaz o skutečnostech, které se v nich tvrdí[11]. Možnost je předložit tak může být výhodná např. při návštěvě pošty nebo spořitelního ústavu, kde je třeba dosvědčit svou úplnou totožnost, jako podmínka pro nákup alkoholu mi to však připadá poněkud přehnané, zejména mohu-li si bez dokladu pořídit pero, které je mocnější meče a tedy dovede napáchat větší škody než lahev tekutého chleba[12].

Dvojí postavení prodávajícího

Pohlédněme na celou situaci ještě optikou ekonomie. Dopustíme-li se extrémního zjednodušení a odhlédneme-li od možných individuálních odchylek, je obchodní korporace hnána jedinou vidinou - maximalizací zisku. Zisk je však mincí o dvou stranách - na jedné ji tvoří prostředky, které obchodník vydělal, a na druhé ty, o které nepřišel.

1. Motivace dosáhnout zisku tedy racionálně uvažujícímu obchodníku efektivně brání dopouštět se protiprávního jednání, za něž by se mohl vystavit riziku peněžní sankce.
2. Snaha maximalizovat zisk zároveň představuje bariéry obchodníkovy snahy dobrat se dokonalých předsmluvních informací a omezuje ji na úroveň vyvrácení důvodných pochyb, neboť zatěžování kupujícího nadměrnou informační povinností, například uznáváním jen některých vybraných dokladů, by jej v důsledku mohlo odradit a uzavření obchodu bezdůvodně zmařit.

Závěrem

Nakonec se z této drobné neshody vyklubala docela poučná příhoda: dozvěděli jsme se, jak je to s prodejem alkoholu a osobními doklady, jakož i to, že prodavačka byla obchodník nejen nerozumný, nýbrž i neinformovaný. Vinu však klaďme jejímu zaměstnavateli! Ten ji nedostatečně proškolil a v důsledku tak sebe sama připravil o výdělek. Pokusme se proto zapamatovat si nově nabytá fakta a šířit je mezi svými přáteli a známými, abychom podobným situacím do budoucna předešli a společnou prací učinili ze světa lepší místo k životu pro všechny. Jde, koneckonců, o udržování tradic.

Autor: Marek Tesař

[1] Pro studenty prvního ročníku dodávám, že předsmluvní informační povinnost dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stranám ukládá vzájemnou povinnost poskytnout si takové informace, podle nichž se mohou přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu.

[2] § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o ochraně před alkoholem”). Pozoruhodné je, že smlouva takto uzavřená sankcí neplatnosti stíhána není.

[3] § 24 odst. 8 písm. d) tamtéž.

[4] Srov. snově jednoduché nařízení vlády republiky Československé (sic!) č. 481/1919 Sb., kterým se zavádějí všeobecné občanské legitimace, a zákon č. 198/1948 Sb., o občanských průkazech.

[5] § 2 odst. 3 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů (zákon o občanských průkazech).

[6] Např. se fotografie občana zařadí do agendového informačního systému evidence občanských průkazů a Policie ČR ji posléze může použít třeba k vyhlášení pátrání podle § 66 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o policii).

[7] Dalším zmiňovaným městským mýtem je, že občanský průkaz je třeba mít při sobě, neboť jej může po občanu požadovat policista - ani to se však neopírá o současný právní stav a vlastně ani o logiku věci, neboť policista bude občana vyzývat zásadně k prokázání totožnosti, a je na něm, který ze škály dostupných prostředků k tomu zvolí. Více viz § 63 zákona o policii.

[8] A maiori ad minus.

[9] § 2 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů.

[10] § 103 zákona č 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[11] §§ 567 a 568 občanského zákoníku.

[12] A minori ad maius.