Co dělat v létě? Nechte se inspirovat tipy Šimáčkové a dalších právních osobností

V souvislosti s případem Dobbs vs. Jackson bych se v létě chtěla znovu podívat na televizní seriál Mrs. America. A těm z vás, kdo ho ještě neviděli/y úplně závidím, že vás čeká první zhlédnutí – moc doporučuji! O některých ženách se bohužel dá říci, že jsou služkami patriarchátu. Tento seriál mimo jiné prokazuje, že když zradíte ženské sesterství a pomáháte privilegovaným mužům k udržení nadvlády, jednou vás to může mrzet.

Často říkám, že pro každého člověka je užitečné číst feministickou literaturu. A když není nálada na čtení, doporučuji poslechnout si feministické podcasty či videa. Pro mne je nyní hrdinkou číslo jedna Ruth Rubio Marín. Nedávno jsem viděla video její řeči ze srpna roku 2021 na téma The Global backlash against women’s rights a byla jsem zase nadšená.

Největším zklamáním pro mne v loňském roce bylo rozhodnutí českého Ústavního soudu ve věci nezrušení nucených chirurgických sterilizací trans osob. Obecně mne mrzí nepochopení pro práva lidí, které definujeme jako LGBTIQ+. Nedávno jsem dočetla knihu rozhovorů od Filipa Titlbacha Byli jsme tu vždycky – tu bych určila jako povinnou literaturu před účastí v jakékoli debatě o právech příslušníků sexuálních menšin u nás.

Abych nezklamala ty, kteří ode mě čekali doporučení na seriózní právnické texty, tak na léto doporučuji cokoli od Jonathana Herringa. Píše tak, jak se podle mě o právu psát má, zajímá se o témata, která zajímají i mne (práva starších osob a dětí, rodinné právo, medicínské právo, koncept zranitelnosti v právu). Jeho texty mi pomáhají věřit, že být právnička je důležitá a pro společnost užitečná profese. Teď někdy se chystám na jeho knihu Law and the Relational Self.

Moje top knížky jsou ovlivněné tím, že moje práce už není být u nás tím nejlepším advokátem. Můj job je zajišťovat, aby ostatní mohli být ti nejlepší advokáti, aby měli dost práce a aby se všem dařilo. Proto nemám ve výběru úplně právní čtení, ale spíš management a rozvoj.

The Five Dysfunctions of a Team z pera Patricka M. Lencioniho. Protože věřím tomu, že pokud se nepovede v organizaci vytvořit funkční tým, nemá šanci nikdy získat konkurenční výhodu. Hlavní myšlenka knihy je, že společnost je tým. Všechny týmy jsou z povahy věci dysfunkční a je na „vedoucích“, aby týmu pomáhali tyhle dysfunkce překonávat. Za nejdůležitější věc na cestě ke skvělému týmu považuje kniha důvěru, protože jen když ostatním věřím, dokážu s nimi sdílet své slabé stránky. A jen tak dokážeme doopravdy kooperovat.

The Surprising Science of Meetings od Stevena G. Rogelberga. Myšlenka knihy je „moderní meetingy jsou drahé, časově náročné a nezáživné“. A to je pravda. Zrovna před týdnem naši kancelář obletělo to známé memečko s kočkou, která má u sebe napsané „Já, poté co jsem vylezl z dalšího meetingu, který měl být e-mail“. A myslím, že takové meetingy zažil už každý. Je na čase změnit způsob, jakým porady probíhají. Uvidíme, jak se mi to povede uvést do praxe.

Struktura vesmíru od Briana Greena. Tohle byl můj první střet s „velkou“ fyzikou od gymplu. A zpětně neskutečně lituju toho, že jsem tehdy nedávala větší pozor. Od té doby jsem přelouskala Hawkinga, Al-Khalila… Věřím v multioborový přesah a renesanční vzdělání, protože denně vidím, jak i v práci spolu zdánlivě nesouvisející věci často souvisí více, než vidíme. A jak říkal Poirot – malé šedé buňky mozkové je potřeba neustále trénovat. Jinak nikdy nedosáhneme toho out-of-the-box přemýšlení, které je pro úspěch ve 21. století nezbytné.

Doporučuji Podcast Strict Scrutiny. Tři skvělé profesorky ústavního práva bez skrupulí komentující americké ústavněprávní dění, a hlavně svět okolo Nejvyššího soudu.

Knížka The Secret Barrister – Nothing But the Truth je zase upřímné, vtipné, ale i smutné vyprávění o tom, jak se člověk stává obhájcem, co při této práci musí prožívat a jak vlastně britská trestní justice (ne)funguje.

Audiohra The Originalist na Audible vám představí skvělý lidský příběh Antonina Scalii a jeho liberální asistentky.

Naprosto famózní (audio)kniha Storyteller od Davea Grohla. Poslouchal jsem audioknihu, kterou autor sám namluvil a je to velmi inspirativní v tom, jak se člověk může vypracovat ke splnění svých snů, pokud v ně věří. Navíc se u toho člověk hodně nasměje.

Když jsem studovala LL.M. na univerzitě v Berkeley, nejvíc mě bavil nový pohled na právní argumentaci. Rozhodnutí a názory, které jsme studovali, nás všechny přivedly k zájmu o bližší zkoumání právních argumentů a jejich efektu. Spoustu nejzásadnějších (a často vlastně nejjednodušších) myšlenek krásně shrnuje tahle knížka mj. jednoho z nejzajímavějších soudců Antonina Scalii – Making Your Case. Jeho názory (i když s nimi člověk třeba nesouhlasí) jsou zpravidla tak precizně argumentovány, že se výtisk této knihy stal jednou z mých nejoblíbenějších „učebnic“, ke které se stále vracím. Přehledně a zajímavě podané myšlenky o tom, jak umět pracovat s tím, aby naše argumenty padly na úrodnou půdu. O tom, proč je tak důležité umět i složité problémy strukturovat přehledně, vysvětlit jednoduše a podat co nejvíce přesvědčivě. A o tom, že ať je náš adresát soudce, protistrana nebo náš klient, je srozumitelnost a přesvědčivost něčím, na čem bychom všichni měli pracovat. Za mě patří tahle kniha k těm, které by si aspoň jednou měl přečíst každý právník.

Můj další tip úzce souvisí se zájmem, který ve mně vyvolalo studium v USA. Tentokrát mě zaujalo zapojení neméně zajímavé osobnosti, legendární Ruth Bader Ginsburg. Jaroslav Kramer si ve svém podcastu Právničky vypůjčil vždy jednu její myšlenku. Tou pak uvedl tři zajímavé ženské osobnosti z našeho právního světa. Tím, jak jsou hosté a témata namíchány, se posluchač, myslím, dost příjemně dostane do zákulisí všech právních profesí a dostane šanci nahlédnout do hlav krásně rozličných osobností, což se jako poslech při delších cestách hodí skvěle.

Knihy, ke kterým se taky ráda vracím a sbírám tipy na nové, mají co dělat s time-managementem. Každý asi bojujeme s tím, jak toho zvládat co možná nejvíc, jak práci zefektivnit a jakými vychytávkami si pomoci, abychom byli produktivnější a zbývalo nám více času na sebe, rodinu, koníčky nebo třeba další projekty. Asi první kniha, kterou jsem na tohle téma četla, byla 4-Hour-Week od Tima Ferrise, a k některým fajn tipům se opravdu vracím dodnes. Pomohla mi i pochopit, že stejně nikdy nejde stihnout všechno. A to-do list nikdy nebude hotový. A že je fajn se nesnažit jen stihnout co nejvíc, ale také se naučit, jak zanedbávat ty správné věci.

Doporučím knihu Když Nietzsche plakal od Irvina Yaloma. Beletrie zasazená (alespoň zčásti) do historických kulis Vídně 19. století, skvělá kombinace odpočinkové literatury a zajímavého zdroje nových informací. Od Yaloma jsem nedávno četla taky Léčbu Schopenhauerem, kde vám autor nabízí skvělý vhled do skupinové terapie; mým favoritem ale zůstává Nietzsche.

Skvělá denní dávka zajímavých informací o politice, o kultuře, o světě kolem nás – to je Podcast Studio N. Ze stejné dílny bezkonkurenční knížka Filipa Titlbacha – Byli jsme tu vždycky a z podobného soudku ještě The Transgender Issue od Shon Faye. Člověk si u čtení těchto věcí uvědomí, jak obrovské privilegium je cítit se dobře ve svém těle a nemuset se celému světu pořád omlouvat za to, kým ve skutečnosti jsem a koho miluju.

Do třetice můžete zaměřit svou pozor na Twitter Martina Kopy (@martinkopa), protože je to studnice skvělých zdrojů, lidskoprávních highlightů, amerických justičních zajímavostí a štrasburských drbů.

Doporučuji film Norimberský proces v režii Stanleyho Kramera. Příběh o tom, jak se ze slušného člověka stane válečný zločinec. Pokud bych měl vybrat podcast, pak kromě Judikatúry doporučím Kecy a politika a Dobrovský a Šídlo.

Kdybyste se mě zeptali na odborné doporučení, rád bych doporučil jakoukoliv civilistickou klasiku, což je však nejčastěji psáno německy, např. System und Prinizipien des Privatrechts od Franze Bydlinského. Z anglicky psané literatury bych doporučil jiného německého autora, a to Reinharda Zimmermanna, konkrétně jeho The Law of Obligations, skvělý přehled vývoje obligačního práva. Odrazuji však od ambice vše přečíst naráz, spíše si vyberte kapitolu, která vás nějak zvláště zajímá.

Nejen vzhledem k nedávnému prvnímu klimatickému rozsudku v České republice jedním dechem doporučuji knihu O času a vodě od islandského spisovatele Andriho Snaera Magnasona. Křehké a působivé vyprávění vás strhne na pouť severskou ledovcovou krajinou, která však kvůli změnám klimatu nenávratně mizí. Na pozadí generačních střetů a zdánlivě nesourodých střípků osobní historie Magnasonovy rodiny se nicméně na velkém plátně maluje v plné velikosti hrozivost toho, co obvykle označujeme za “globální oteplování” či “klimatickou krizi”, ačkoliv těmto pojmům neumíme v jejich hloubce a závažnosti plně porozumět.

“Touha po moci je hnacím motorem dějin, konstruktivním hybatelem i destruktivní silou. Ve stínu autoritativních mocnářů stojí bezejmenné zástupy bezmocných, kteří slouží jako vykonavatel mocenských her i jako jejich publikum”, píší kurátorky k výstavě Ne(Moc) v pražské galerii současného umění DOX, která osvětluje slepé skvrny mocenských systémů i (ne)schopnost reakce společnosti. Vybraní umělci a umělkyně přitom do vystavených děl nepromítají jen zkušenost se světem vnějším, ale také své vnitřní boje s duševními nemocemi, beznadějí či opuštěností. Zamířit však z výstavy hned do kavárny v prvním patře galerie by byla chyba. Na téma hrátek mocných s bezmocnými až hrozivě působivým a přiléhavým způsobem totiž navazuje výstava o patro výše s názvem MADe IN CHINA čínského umělce a aktivisty s pseudonymem Badiucao. Pokud by vám u předchozí výstavy chybělo jednoznačné propojení s konkrétní realitou, budete litovat, že jste je opravdu chtěli vidět. Odkazy na ujgurské lágry a násilnou asimilaci celého národa, represemi v Myanmaru nebo všudypřítomnou čínskou státní cenzurou jsou totiž Badiucaova vystavená díla doslova krvavě prosycena.

Moje dřívější seberozvojové já by vám na tomto místě jistě doporučilo některou z oblíbených melvilovských dovednostních knih. Třeba útlou, leč zdaleka nejpovedenější publikaci k efektivnějšímu nakládání s časem, Soustředění od Leo Babauty. Moje profesní já, pohlcené všemi odstíny šedi (ne)svobody projevu by sem rozhodně chtělo propašovat odkaz na nedávno do češtiny přeloženou knihu s titulem Nenávist profesorky Nadine Strossen s podnětným příspěvkem k diskuzi vytyčování hranic nejenom u takzvaných nenávistných projevů. Nebo odkaz na skvělý díl podcastu Podcasty21 právě s autorkou knihy.

Moje nynější já však přichází, a jsem si toho vědoma, s pro právnickou obec dosti revoluční myšlenkou. A sice, nedělat v létě na chvíli vůbec nic. Prostě jen být.

Léto stále považuji za část roku, kdy většina z nás přepne na prázdninový mód. Nikomu se nechce sedět dlouho v kanceláři a většinu dne se vidíme spíš u vody než za psacím stolem. Osobně se tak celý rok těším na léto a na možnost setkat se s blízkými. V životě každého z nás se pravděpodobně stalo, že jsme se přestěhovali za školou, za prací a v rodném městě jsme nechali své blízké. Naši nejlepší kamarádi se rozprchli do různých měst a zemí, aby si vyplnili své sny… Je ale dost možné, že v létě se alespoň na krátký čas navrátíme tam, kde bývalo dříve naše „doma“. Navštivte proto jejich oslavy, uspořádejte grilovačku, odjeďte s kamarády na chatu či festival, uspořádejte třídní sraz. Věnujte trochu času těm, na které se jindy nedostalo.

Dále si myslím, že bude fajn vypnout, nevěnovat se právu. Byť jsem velkým milovníkem práva, koneckonců mám na předloktí vytetovaný paragraf, dobře vím, že nic se nemá přehánět. Nikdy bych si k vodě nevzala učebnici nebo jinou odbornou literaturu. Nikdy bych při sběru borůvek neposlouchala Judikatúru. Myslím si, že abyste se něčemu mohli stabilně věnovat třeba půl života, je dobré vědět, kdy tuto činnost na chvíli utlumit a nechat za sebou. Prosím, udělejte to. O to víc se můžete těšit do víru paragrafového dobrodružství, až vám skončí dovolená a prázdniny. Osobně nejrychleji vypínám v přírodě – ráda chodím, miluju mapy, a tak využiju každé příležitosti se ztratit a pak se zase nalézt. Doporučuji všem.

Léto je podle mě fajn využít i k tomu, uspořádat si život. Díky přívětivému počasí se většina z nás vidí u vody, v lese, na zahradě, prostě venku. Všichni jsme ale zažili i letní dny, kdy od rána do večera prší a venkovní teplota a vzezření nebe nás ponouká strávit celý den v peřinách. Osobně se na takové dny mnohdy i těším. Jsou to dny, kdy si uklidím v duši. Pustím si jakýkoli podcast a ostříhám všechny uschlé listy rostlinám, přesadím je do větších květníků, vyházím celou šatní skříň, roztřídím a daruji některé oblečení, srovnám knížky v policích, uspořádám si šuplíky u stolu. Uklidím celý byt. Všechny nashromážděné dokumenty si zatřídím do šanonů, přejmenuji soubory v počítači podle systému a roztřídím je do složek. Vyřídím všechny resty a odškrtám si spoustu položek z celoročního to-do-listu. Na konci takového dne usínám tím nejsladším spánkem. Je mi jasné, že spolu s odchodem léta se zvýší mé pracovní tempo, začne škola a budu vděčná svému letnímu já, že pro mě nachystalo čistý stůl.

Máte rádi netflixové seriály? Tak tenhle videokurz o právním psaní s Martinem Kopou v hlavní roli je ještě lepší. Nebude vás stát ani korunu, získáte díky němu slušné základy právního psaní, a navíc na to dostanete i štempl. (A až budete přemýšlet, na co dalšího kouknout, pusťte si videorozhovory o právním psaní s americkými soudci.)

Kdybyste si měli přečíst jednu jedinou knihu o psaní, rétorice a argumentaci v právu, byla by to kniha Making Your Case od Antonina Scalii a Bryana Garnera. Nebojte, nejde o žádnou nezáživnou teorii; tahle třísetstránková příručka je naopak neuvěřitelně čtivá a praktická. Jak by taky ne, když jde o společné dílo předního experta na právní psaní a jednoho z nejlépe píšících soudců všech dob? (Pokud by vás zajímalo, jak bouřlivě tahle kniha vznikala, sáhněte po strhujícím memoáru Nino and Me, který Garner sepsal po Scaliově smrti.)

Nemáte čas na čtení knih a koukání na videa? Anebo si prostě jen nevěříte v angličtině? Pak by se vám mohl hodit nějaký krátký článek v češtině. Zkuste třeba ten o psaní ústavních stížností (od Davida Uhlíře), o akademickém právním psaní (od Pavlíny Hubkové), o stručnosti (od Josefa Kotáska), o tvůrčím psaní pro právníky (od Blanky Čechové), o metodologii a metodách v právním výzkumu (od Michala Bobka) nebo ten o právnické češtině (od Michaely Bejčkové nebo Pavla Kandalce). Stačí si vybrat!

Rádi byste něco náročnějšího? Pak se ponořte do některého z časopisů o právním psaní: mezi ty nejlepší patří The Scribes Journal of Legal Writing, Legal Writing Journal a můj oblíbený Legal Communication & Rhetoric.

Bonusový tip – píseň V limitu od Bratří Ebenů. Rozumím, možná to není váš hudební šálek kávy. Můj taky ne. Přesto si tuhle písničku pusťte. A až budete revidovat své další podání, rozhodnutí nebo seminárku, vezměte si její text k srdci. Vaši čtenáři vás budou zbožňovat.