Letní prázdniny byly už dávno za mnou stejně jako moje maturita. Ten den bylo 4. října, když jsem šel poprvé na Právnickou fakultu MU jako jeden z jejích studentů. Pocity byly stejné asi jako každý první školní den, trochu stresu a obav, však to znáte. I přes to jsem asi jeden z mála studentů, který první školní dny očekává. Běžně po dvou měsících prázdnin už nemám, co celé dny dělat, a tentokrát už vůbec ne, když mezi maturitou a prvním dnem vysoké školy uběhly skoro čtyři celé měsíce volna. Ale ten den byl tady a musím říct, že stál opravdu za to. Po prvním dni, kdy jsem se zúčastnil jen dvou seminářů, jsem se vrátil domů s pocity, že na té
škole nemám co dělat. Přišlo mi, že ostatní se už v oboru vyznají jako by se pro něj narodili nebo ho studovali celý svůj život. Tyhle dojmy mě přivedly k tomu, že jsem o sobě začal pochybovat. Naštěstí jsem na fakultě nebyl sám. Den na to jsem už do školy nejel jen já, ale jel jsem ve společnosti svého spolužáka ze střední.

Bylo ještě ráno, do výuky zbývala asi půl hodina a my se čirou náhodou dali před fakultou do řeči s jedním studentem ze školy. Zjistili jsme, že je momentálně v pátém ročníku, a pomalu ale jistě se chystá k závěru studia a psaní diplomové práce. Proto jsme chtěli zjistit víc, ať už o škole, studiu či samotných učitelích. Budoucí absolvent byl jeden z nejmilejších lidí, co jsem kdy poznal. O fakultě a učitelích nám toho řekl spoustu, zmínil se i o různých aktivitách, které nás čekají v budoucnu, nebo nám dal i nějaké tipy, jak studiem projít co nejsnadněji. Musím říct, že nás v mnoha ohledech uklidnil, ale i vystrašil. Co jsme ale mohli čekat od právnické fakulty, že? Musím ještě doplnit, že po cestě zpátky domů měl kamarád po jeho prvním dni naprosto shodné pocity jako já po svém, takže mě to někde v hloubi duše uklidnilo, že v tom nejsem sám a nejsem jediný, kdo se vůbec nechytal.

Uběhlo prvních šest týdnů, jsme skoro v půlce semestru a já pokaždé, co jdu na fakultu, mám pocit, že jsem tam poprvé. I po takové době se občas v seminářích ztrácím, ale po tom, co jsem si tam našel pár kamarádů, tak vím, že je to normální, ba že nás vůbec není málo. Musím však uznat, že oproti prvnímu dni je to mnohokrát lepší. Už vím, kde najdu konkrétní učebnu, kde se nachází studijní oddělení, nebo dokonce že vedle fakulty máme obchod, a na to, abych to zjistil, jsem potřeboval asi pět týdnů. Pořád mám ale problémy se jmény vyučujících, nemůžu si zapamatovat, kde jsou záchody, nebo si znovu zvyknout na brzké vstávání. Ještě ani trochu jsem se neadaptoval na ten vysokoškolský systém, a když si uvědomím, že zkouškové je v podstatě za rohem, nahání mi to hrůzu.

Nechce se mi věřit, že už vlastně nejsem to dítě jako před několika lety, ale dospělý člověk, co má život ve vlastní režii. Když něco pokazím, eventuálně něco neudělám pořádně a zodpovědně, ponesu si své následky bez jakýchkoli výjimek. Ano, vysoká škola pro mě byla rána, tvrdá rána zpátky do reality, abych se uvědomil, protože teď už o něco jde a nikdo za mě nic neudělá. Zorientovat se na vysoké škole, přizpůsobit se jejímu systému a vnořit se do studia je však snazší, když na to nejste sami, a máte někoho, kdo vám v tom může pomoct, nebo si tím projít s vámi. Pořád si mám na co zvykat, nebo se něčemu učit a myslím, že zrovna právnická fakulta mi má co nabídnout, jen je potřeba se k tomu postavit rozhodně a zodpovědně.

Pozn. red.: Pro zachování autenticity a autorské licence neprošly soutěžní texty před publikací jazykovou korekturou.