Algoritmus jako nástroj, advokát jako ručitel

Úvod

V květnu 2023 byla newyorskému advokátu Stevenu A. Schwartzovi a jeho kanceláři společně uložena pokuta 5 000 USD za to, že soudu předložili podání s šesti neexistujícími judikáty, které jim vygeneroval ChatGPT.[1] Soudce Castel v rozhodnutí Mata v. Avianca neodsoudil použití umělé inteligence jako takové; odsoudil selhání gatekeeping povinnosti advokáta — tedy povinnosti přesvědčit se, že citace existují.[2] K tomu soudce nepotřeboval nový zákon; vystačil si s Rule 11, procesní normou z roku 1938. Kauza je dodnes paradigmatickým důkazem toho, že tradiční normy dokážou absorbovat i radikální technologické změny.

Od roku 2023 se případy halucinujících podání rozšířily po celém světě; do české jurisdikce dorazily v roce 2025. V říjnu 2025 Nejvyšší správní soud formuloval právní větu, podle níž „za kvalitu podání advokáta, ať již ho psal kdokoliv či psalo cokoliv, odpovídá právě tento advokát“, a odmítl přiznat náhradu nákladů za podání plné neexistujících judikátů.[3] O šest týdnů později Ústavní soud uložil advokátovi pořádkovou pokutu 25 000 Kč za ústavní stížnost obsahující dvanáct neexistujících rozhodnutí, u níž konstatoval známky použití umělé inteligence.[4]

Tato esej obhajuje tezi, že česká právní úprava odpovědnosti pracuje s jednoduchým principem atribuce: odpovídá ten, kdo měl nad výstupem kontrolu. Z tohoto principu plyne, že § 24 zákona o advokacii[5] nepotřebuje novelizaci ani zavedení zvláštní deliktní skutkové podstaty pro umělou inteligenci. Potřebuje však dynamickou reinterpretaci standardu odborné péče, která bude koherentní s rizikovým přístupem AI Actu[6] a s dosavadní judikaturou. Odpovědnost za excesy algoritmu nese v první řadě vždy lidský aktér — advokát vůči klientovi, stát vůči účastníkovi řízení u soudcovské chyby. Tento závěr se nemění ani v situaci, kdy regresní nárok vůči poskytovateli AI naráží na smluvní limity.

I. Tři odpovědnostní osy

Na první pohled se nabízí jednoduchá otázka „kdo za tu chybu může?“. Komplexní analýza však vyžaduje rozlišit tři samostatné odpovědnostní osy, z nichž každá podléhá jinému právnímu režimu: (a) osa advokát–klient (občanskoprávní a profesní odpovědnost), (b) osa soudce–účastník řízení (odpovědnost státu za nesprávný úřední postup) a (c) osa uživatel–poskytovatel AI (smluvní a deliktní odpovědnost třetí strany). Každá osa funguje v jiném režimu a každá dává jinou odpověď.

II. Advokát: objektivní odpovědnost v digitálním věku

Česká doktrína a převažující judikatura kvalifikují odpovědnost advokáta podle § 24 zákona o advokacii jako objektivní.[7] Vychopeň ji výslovně označuje za speciální úpravu, která v zájmu ochrany klienta nepřipouští vyvinění na základě nedostatku zavinění.[8] Jediným korektivem této přísné odpovědnosti je liberační důvod podle odstavce 4 — důkaz, že „újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí“. Triáda předpokladů odpovědnosti je ustálená: výkon advokacie, vznik újmy, příčinná souvislost.[9]

Proti objektivnímu pojetí stojí argumentace Tichého a Melzera,[10] podle níž užití standardu péče v odstavci 4 předpokládá subjektivní charakter odpovědnosti. Tento spor není pouze teoretický: u subjektivní odpovědnosti má advokát přímou motivaci k aktivnímu řízení rizik, u objektivní odpovědnosti mu dodržení standardu sice umožňuje liberaci, samotné porušení však již zakládá protiprávnost.[11]

Pro účely této eseje však zvolená koncepce výsledek nemění. Skutečnost, že advokát citace převzal z halucinujícího generativního modelu, jej odpovědnosti v žádném případě nezbavuje. Stanovisko ČAK z roku 2023 je v tomto směru jednoznačné: poskytovatelem právních služeb může být toliko advokát, který za výstupy svých služeb plně odpovídá.[12] Metodické usmernenie Slovenskej advokátskej komory z roku 2025 tuto tezi doplňuje o kodifikovanou povinnost verifikace všech výstupů AI.[13]

Autoritativně ji nyní potvrdil český Ústavní soud. Předseda senátu Langášek v usnesení sp. zn. I. ÚS 3004/25 formuloval princip, který představuje jádro celé této eseje: „Jako profesionálové znalí práva ovšem přebírají za podání plnou odpovědnost, a odpovídají tedy i za případnou halucinující argumentaci umělé inteligence, byla-li při vytvoření podání použita.“[14] Odpovědnost se tedy nemění tím, že chybu „spáchal“ algoritmus; mění se pouze obsah kontroly, kterou od advokáta rozumně očekáváme.

III. Standard péče v režimu presumpce nespolehlivosti

Klíčovou otázkou pro výklad § 24 odst. 4 je, co znamená „vynaložení veškerého úsilí“ v kontextu velkých jazykových modelů. Brauner přesvědčivě ukázal, že doslovný výklad vede k absurdnímu závěru — advokát by se liberace nikdy nemohl dovolat, protože vždy existuje dražší opatření, které ještě nebylo přijato.[15] Nabízejí se dvě cesty: legislativní zásah (rizikový přístup po vzoru GDPR) nebo interpretační naplnění stávající normy obsahem dovozeným z AI Actu, profesních stanovisek a judikatury.

Interpretační cestě nahrává samotná povaha generativních modelů. Studie Stanfordské univerzity z roku 2024 zjistila u populárních LLM až 75% chybovost u komplexních právních dotazů.[16] Za těchto podmínek nelze na výstupy AI pohlížet s presumpcí správnosti — advokát musí vycházet z presumpce jejich nespolehlivosti. Tato presumpce je opakem tradičního postoje k autoritativním pramenům a tvoří epistemologické jádro odborné péče v digitálním věku.

NSS v rozsudku 3 As 34/2025 implicitně vymezil spodní hranici tohoto standardu. Soud ověřil všechny citace ve vyjádření žalobcova advokáta a zjistil, že ani jedna z nich se v odkazovaných rozhodnutích nenachází; čtyři rozhodnutí vůbec neexistovala.[17] Náklady na taková podání soud odmítl přiznat jako „důvodně vynaložené“. Podání, které neprošlo elementární kontrolou citací, tak podle soudu není kvalitním poskytováním právní služby.

Konkrétní obsah „vynaložení veškerého úsilí“ při použití AI lze vymezit třemi minimálními požadavky, jejichž společným jmenovatelem je zachování kontroly advokáta nad výstupem:

1. Verifikační minimum – advokát ověří existenci a obsah každého judikátu, ustanovení zákona i odborného pramene převzatého z generativního modelu. Tato povinnost je přímým korelátem presumpce nespolehlivosti a spodní hranicí vymezenou NSS.
2. Konfidenční minimum – Advokát provede rozhodovací test před vložením informací chráněných mlčenlivostí do AI nástroje.[18] Štípa upozorňuje, že obchodní podmínky některých nástrojů fakticky umožňují poskytovatelům využívat vstupy pro trénink modelů,[19] čímž může být mlčenlivost podle § 21 zákona o advokacii narušena již samotným aktem promptování.
3. Kognitivní minimum (AI gramotnost) - Advokát rozumí schopnostem a limitům nástrojů, které používá. Požadavek je výslovně zakotven v čl. 4 AI Actu a v českém kontextu představuje logické rozšíření § 16 zákona o advokacii. American Bar Association jej kodifikuje osmým komentářem k Rule 1.1.[20]

Naplní-li advokát tato tři minima, halucinace AI přestává být jeho pochybením — stane se pouhou irelevantní okolností. Neumožní-li mu to nástroj (např. nemožnost ověřit zdroje, slepý black-box), advokát není oprávněn nástroj v dané funkci vůbec použít. Tři minima tak společně konstruují postavení, v němž advokát kontrolu nad výstupem skutečně zachovává — a které se v sekci VI ukáže jako organizační princip celé odpovědnostní matrice.

IV. Zpřísněný dohled ve vztahu k soudci

U soudce se odpovědnostní matrice mění. Za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb. AI Act přitom výslovně řadí mezi vysoce rizikové systémy ty, které jsou určené k použití justičním orgánem; z toho plynou přímé povinnosti v podobě lidského dohledu, registrace, vedení záznamů a posouzení dopadů na základní práva.[21]

Klíčové srovnávací ukotvení nabízí rozhodnutí anglického Divisional Court ve spojených věcech Ayinde v. Haringey a Al-Haroun v. Qatar National Bank z června 2025. Předsedkyně King’s Bench Division Sharp formulovala obecný princip: „umělá inteligence je nástroj, který s sebou nese rizika i příležitosti, a její používání proto musí probíhat s odpovídající mírou dohledu.“[22] Ve věci Al-Haroun soud zjistil, že 18 ze 45 citovaných rozhodnutí neexistovalo; soudní asistent shrnul, že „naprostá většina právních autorit je vymyšlená nebo chybně pochopená“.[23] Odpovědnost soud přičetl advokátovi, nikoli klientovi, který rešerši fakticky provedl.

Souběžně CCBE v říjnu 2025 vydala Guide on the use of generative AI by lawyers, v němž zdůrazňuje, že povinnost verifikace výstupů AI je součástí profesní kompetence každého evropského advokáta.[24] Česká justice je přitom, jak výstižně poznamenal předseda Vrchního soudu v Praze, technologicky „údržbářem“, nikoli vizionářem.[25] Mezera mezi evropskou regulací a domácí infrastrukturou vytváří reálné riziko, že soudci budou využívat volně dostupné nástroje bez vnitřního regulatorního rámce — a stát za následky bude odpovídat podle zákona č. 82/1998 Sb. bez možnosti účinného regresu.

V. Poskytovatel AI: regresní slepá ulička

Teoretická možnost regresního postihu poskytovatele je v obchodních podmínkách systematicky vylučována. Štípa cituje podmínky limitující odpovědnost poskytovatele AI nástroje na 100 USD.[26] Původní návrh AI Liability Directive byl stažen; dílčí průlom představuje revidovaná směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky 2024/2853, která sice zahrnuje software, avšak profesionální ztráty advokáta nekryje dobře. Podpůrně se uplatní § 2914 a § 2434 zákona č. 89/2012 Sb. (OZ),[27] ani zde však judikatura neposkytuje praktická vodítka pro AI jako „pomocníka“ či prostředek plnění závazku.

Výsledkem je, že advokát nese konečné ekonomické riziko za halucinaci. Toto rozdělení je z hlediska funkce kontroly systémově správné: advokát může halucinaci zachytit (verifikací) i zaplnit (vlastní expertízou), kdežto poskytovatel AI nemá povědomí o konkrétním právním kontextu, v němž je výstup použit. Advokát je placen za úsudek, nikoli za dovedení textu z chatu do podatelny.

VI. Odpovědnost jako funkce kontroly

Závěry předchozích sekcí konvergují k jedinému organizačnímu principu. Atribuce odpovědnosti za chybu AI se v českém právu neřídí otázkou „kdo chybu způsobil“, ale otázkou „kdo měl nad výstupem kontrolu“. Advokát má kontrolu nad finálním zněním svého podání — odpovídá. Soud má kontrolu nad svým rozhodnutím — odpovídá stát. Poskytovatel AI má kontrolu nad architekturou modelu, nikoli nad jeho konkrétním použitím — odpovídá pouze za produktovou vadu.

Česká judikatura pravidlo již formulovala. NSS v právní větě 3 As 34/2025 vyslovil, že za kvalitu podání „odpovídá právě tento advokát“, „ať již ho psal kdokoliv či psalo cokoliv“. Ústavní soud to potvrdil konstatováním, že advokát „přebírá za podání plnou odpovědnost“ včetně případné „halucinující argumentace“ umělé inteligence. Formule je v souladu s § 24 odst. 4 zákona o advokacii, s čl. 14 AI Actu i s mezinárodní praxí.

Mezinárodní vývoj přitom naznačuje eskalaci sankcí. V USA soudkyně Manasco ve věci Johnson v. Dunn (2025) konstatovala, že dosavadní mírné pokuty jsou „nedostatečné odrazující prostředky“, a advokáty diskvalifikovala z další účasti v řízení — včetně zkušených partnerů velké kanceláře, kteří měli interní AI politiku, opakovaná varování i přístup ke Westlaw.[28] Anglický Divisional Court ve věci Ayinde deklaroval, že samotné vydávání metodických pokynů je nedostatečné a že je třeba vykonat více. Trajektorie je zřejmá: od varování přes pokuty k diskvalifikaci a kárným řízením. Český Ústavní soud je v této trajektorii na začátku — 25 000 Kč představuje čtvrtinu zákonného rozpětí pořádkové pokuty — ale tendence je jednoznačná.

Závěr

Nela Kuňáková v eseji, která obdržela třetí místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2022, napsala, že „advokáti pak budou za jednání robotů odpovědni“.[29] Tato esej její závěr podpírá, zpřesňuje jej však podmínkou: advokát odpovídá tehdy, když byl v postavení, z něhož mohl a měl chybu AI zachytit. Dodrží-li standard péče — verifikaci, konfidencialitu, kompetenci — halucinace AI se stává pro jeho odpovědnost irelevantní. Nedodrží-li jej, halucinace je pouhou okolností jeho již existujícího pochybení.

Otázka, kdo nese odpovědnost za chybu AI v právní analýze, má v roce 2026 stejně jasnou odpověď jako by hypoteticky měla v roce 1996: člověk. Změnilo se pouze to, jakou kontrolu od tohoto člověka rozumně očekáváme. České soudy tuto kontrolu již začaly definovat. Formulace, že advokát odpovídá „ať již ho psal kdokoliv či psalo cokoliv“, je přesvědčivá právě svou jednoduchostí. § 24 zákona o advokacii nepotřebuje novelu, protože jeho obsah je definován rolí advokáta jako ručitele za kvalitu podání, nikoli verzí algoritmu, který k podanému textu přispěl.

Esej neprošla jazykovou korekturou.

1. místo v soutěži FutureLaw Essay Competition 2026 od Praktik.ai.

Právo21 je mediální partnerem soutěže.

[1]Mata v. Avianca, Inc., 678 F. Supp. 3d 443 (S.D.N.Y. 2023).

[2]CURLIN, J. H. IV. ChatGPT Didn’t Write This… Or Did It? Arkansas Law Review, roč. 78, č. 1, 2025, s. 130–132.

[3]Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2025, č. j. 3 As 34/2025-80. Právní věta: „Za důvodně vynaložený náklad dle § 60 odst. 1 s. ř. s. nelze považovat podání, které obsahuje zjevné nepravdy a irelevantní informace … Za kvalitu podání advokáta, ať již ho psal kdokoliv či psalo cokoliv, odpovídá právě tento advokát.“

[4]Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. I. ÚS 3004/25 (předseda senátu Langášek), bod 7.

[5]Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

[6]Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689 ze dne 13. června 2024, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci (akt o umělé inteligenci).

[7]Rozsudek NS ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001; rozsudek NS ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005; srov. též MANDÁK, V. K povaze odpovědnosti advokáta (objektivní odpovědnost). Bulletin advokacie, č. 5/2009, s. 35 a násl.

[8]VYCHOPEŇ, M. In: SVEJKOVSKÝ, J. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168.

[9]Rozsudek NS ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 508/2009; rozsudek NS ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 886/2004.

[10]TICHÝ, L. K rozlišování mezi tzv. subjektivní a objektivní odpovědností. Bulletin advokacie, č. 1–2/2013, s. 21–22; MELZER, F. Civilní odpovědnost za poradenství advokátem. Bulletin advokacie, č. 11/2018, s. 16 a násl.

[11]BRAUNER, J. Dopady technologického vývoje na povinnosti advokáta na úseku kybernetické bezpečnosti. Bulletin advokacie, č. 6/2022, s. 18.

[12]Stanovisko představenstva ČAK k užívání umělé inteligence při poskytování právních služeb ze dne 15. září 2023.

[13]Metodické usmernenie Slovenskej advokátskej komory, Vestník SAK, ročník 2025, čiastka 87, čl. 3 odst. 2.

[14]Usnesení ÚS, op. cit. sub 4, bod 7: „Jako profesionálové znalí práva ovšem přebírají za podání plnou odpovědnost, a odpovídají tedy i za případnou halucinující argumentaci umělé inteligence, byla-li při vytvoření podání použita.“

[15]BRAUNER, op. cit. sub 11, s. 19–20.

[16]DAHL, M., MAGESH, V., SUZGUN, M., HO, E. D. Hallucinating Law: Legal Mistakes with Large Language Models are Pervasive. Stanford HAI, 11. 1. 2024; cit. dle ŠTÍPA, op. cit. sub 19, pozn. pod čarou 26.

[17]Rozsudek NSS, op. cit. sub 3, bod 43: soud všechny citace ověřil a došel k závěru, že ani jedna z nich se v odkazovaných rozhodnutích nenachází.

[18]Metodické usmernenie SAK, op. cit. sub 13, čl. 4 a 6.

[19]ŠTÍPA, M. Etické aspekty užívání umělé inteligence a jiných technologických řešení při poskytování právních služeb. Bulletin advokacie, č. 6/2024, s. 24 a násl.

[20]American Bar Association, Model Rules of Professional Conduct, Rule 1.1, Comment 8 (ve znění usnesení ABA č. 105a ze dne 8. 8. 2012).

[21]Nařízení (EU) 2024/1689, Příloha III bod 8, čl. 14, 26 a 27.

[22]Ayinde v. London Borough of Haringey & Al-Haroun v. Qatar National Bank [2025] EWHC 1383 (Admin), Divisional Court (Sharp P, Johnson J), ze dne 6. 6. 2025, bod 5.

[23]Tamtéž, bod 74: „The vast majority of the authorities are made up or misunderstood.“

[24]CCBE Guide on the use of generative AI by lawyers, 2. října 2025, část 4.2 (Professional competence).

[25]POKORNÝ, M. Jsme jen údržbáři, ne vizionáři. Hospodářské noviny, 2. 2. 2024; cit. dle ŠTÍPA, op. cit. sub 19.

[26]ŠTÍPA, op. cit. sub 19, pozn. pod čarou 62 (obchodní podmínky Kira, limitace na 100 USD).

[27]Tamtéž; § 2434 a § 2914 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[28]Johnson v. Dunn, 792 F. Supp. 3d 1241 (N.D. Ala. 2025): „Fabricating legal authority is serious misconduct that demands a serious sanction. … [T]hose sanctions are insufficient deterrents.“

[29]KUŇÁKOVÁ, N. Kdy nahradí advokáty v soudní síni roboti? Bulletin advokacie, č. 5/2023.