Humans of FPR ZČU: Tereza Hrochová
Blogy Humans of… odkrývají příběhy skutečných lidí po celém světě, zachycují jejich myšlenky, rozmanitost. Okénko Humans of FPR ZČU takto zachycuje kolegy z právnických fakult a přináší tím pohled pod povrch ve...
Humans of PrF – Barbora Kočtářová
Blogy Humans of… odkrývají příběhy skutečných lidí po celém světě, zachycují jejich myšlenky, rozmanitost. Okénko Humans of PrF takto zachycuje naše kolegy z fakulty a přináší tím pohled pod povrch ve světě mnohdy uniformních a uhlazených právníků. Barbora Kočtářová je úspěšnou reprezentantkou Masarykovy Univerzity v karate. Na letošním Akademickém mistrovství světa v Japonsku se svým týmem obhájila 3. místo z Portugalska, kde závodila před dvěma lety. Nám prozrazuje, jak v sobě jedna osoba může snoubit hned několik aktivit, jen je třeba mít jasný plán.
„Od malička jsem byla vedená k tomu mít hodně různých zájmů. Začalo to hodinami klavíru, pokračovalo lekcemi angličtiny, plaváním, aerobikem, zpěvem a také skautem. V jedenácti letech jsem se rozhodla pro další koníček, a to karate. Tréninky jsem trávila velkou část týdne a dny jsem měla rozplánované do poslední minuty. Jak jsem postupně dospívala, karate se pro mě stalo spíše životním stylem. Nikdy jsem ho nebrala moc jako sport. Nedokážu si představit, že bych jej někdy úplně vymazala ze svého života. Jednou se již naše cesty na několik let rozešly poté, co jsem při nehodě utrpěla úraz kolene.
Když jsem začala chodit na práva, myslela jsem si, že mi škola zabere velkou část týdne a na nic jiného nezbude čas. Realita však byla trochu jiná. Byla jsem navyklá na přísný režim a tu hromadu volného času jsem nezvládala. Ve druhém ročníku jsem proto ze dne na den přijala nabídku účastnit se akademických soutěží v karate za Masarykovu univerzitu. Hlavou mi proběhlo, že buď můžu sedět doma, anebo se můžu znovu věnovat tomu, co mě neskutečně baví, i přes nevůli lékařů.
Jak jsem se vrátila ke karate, postupně se i zbytek mého života vrátil do normálu. Následovalo několik sportovních úspěchů, ze kterých si nejvíce vážím právě bronzu z Akademického mistrovství světa 2018 v Japonsku. Karate je v Japonsku národní sport, takže ta atmosféra dalece předčila závody kdekoliv jinde. Místní lidé si brali dovolenou, jen aby se mohli dojít podívat na finálové zápasy. Japonsko je prostě místo, kde to karate opravdu žije. Bylo neskutečné v takovém prostředí jen trénovat, natož závodit, a navíc se ještě dostat na stupně vítězů. Tyto závody pro mě byly velkou životní zkušeností a obohatily mě v mnoha směrech.
V brněnském klubu Taro kan trénuji děti karate. Každá jejich medaile jako by byla moje vlastní, tak moc s nimi závody prožívám. Donedávna jsem byla na stáži na Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí a působila jsem také ve studentské organizaci ELSA, teď už se ale soustředím hlavně na práci ve spotřebitelské organizaci dTest. A když si potřebuji na chvíli od všeho vyčistit hlavu, věnuji se jízdě na koni anebo mému stále oblíbenému klavíru. Lidé se mě někdy ptají, jestli toho na mě není moc nebo jestli bych nechtěla žít jinak. Ano, někdy toho na mě je moc a je pro mě těžké se překonat a pokračovat dál. Ale právě tyto momenty mě ve výsledku dělají silnější. A když přijde další ocenění, vím, že mé úsilí za to stálo.”
