Ústavní tribunál v Polsku se vzepřel autoritě ESLP. Můžeme čekat porušování mezinárodního smluvního práva?

Komentář

Polský Ústavní tribunál ve středu 24. 11. 2021 ve věci K 6/21 rozhodl, že čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod odporuje polské Ústavě. Učinil tak v reakci na rozhodnutí ESLP ve věci Xero Flor w Polsce sp. z o.o. v. Poland. Podle Ústavního tribunálu ESLP vytvořil nový algoritmus přezkumu zákonnosti jmenování ústavním soudcem v Polsku, na který však tamní Ústava nepamatuje. Tím měl mimo jiné zasáhnout do pravomocí Sejmu a prezidenta republiky.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) v části, v níž se hovoří o soudu, je podle nyní rozebíraného rozhodnutí Ústavního tribunálu ve věci K 6/21 v rozporu s polskou Ústavou. Podle tohoto ustanovení má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho právech. Podle tribunálu však ústavní soudnictví stojí mimo soudy obecné a aplikace před ústavním tribunálem tak není možná. Tisková zpráva k diskutovanému rozhodnutí přiznává, že rozsudek je reakcí na odůvodnění Evropského soudu pro lidská práva ve věci Xero Flor w Polsce sp. z o.o. v. Poland (stížnost č. 4907/18).

Ve věci Xero Flor podle štrasburského soudu Polsko porušilo právo na spravedlivý proces stěžovatele. Stěžovatel požadoval náhradu škody, s jejíž výší nebyl spokojen. Podal proto ústavní stížnost, jež byla shledána přípustnou. Následně však Ústavní tribunál rozhodl, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť nesplňuje základní zákonné náležitosti. Za povšimnutí přitom stojí, že jeden ze členů rozhodujícího senátu, Mariusz Muszyński, byl jmenován v rozporu s Ústavou. Stěžovatel Xero Flor podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) a mimo jiné namítal, že nejde o soud zřízený zákonem. Následně dal ESLP stěžovateli zapravdu, když shledal, že proces výběru tří soudců (včetně Muszyńského) byl skutečně v rozporu s polským právem. Porušení přitom bylo takové intenzity, že zpochybňuje legitimitu výběru soudců a narušuje podstatu práva na spravedlivý proces.

A jak Ústavní tribunál svou příslušnost rozhodnout v nynější věci K 6/21 odůvodnil? Uvedl, že jestliže podle čl. 32 Úmluvy zavazují rozsudky štrasburského soudu všechny členy Rady Evropy, není jiný postup než posouzení Ústavním tribunálem, který je soudem poslední instance, pokud jde ochranu základních zásad uvedených v polské Ústavě.

Polsko pokračuje v destrukci právního státu

Ústavní tribunál v diskutovaném rozhodnutí K 6/21 zpochybňuje závěry štrasburského soudu ve věci Xero Flor o aplikaci čl. 6 Úmluvy na řízení před ním, ústavním soudem. Pro aplikaci tohoto ustanovení na řízení před ústavními soudy je podle něj třeba splnit přísnější kritéria, než je tomu u obecných soudů. Stručně řečeno, článek lze aplikovat, jestliže řízení před ústavním soudem může mít přímý dopad do právní sféry účastníka řízení (Kraska proti Švýcarsku, 1993, odst. 26 nebo Süssmann proti Německu, 1999, odst. 41). Podle Ústavního tribunálu však tyto podmínky v jeho případě splněny nejsou, protože navzdory tomu, že v souladu s čl. 10 odst. 2 Ústavy je polský Ústavní soud součástí moci soudní, není obecným soudem. Tím jsou podle čl. 175 odst. 1 polské Ústavy Nejvyšší soud a obecné soudy, správní a vojenské soudy, kterým je svěřena pravomoc k posuzování práv a povinností fyzických a právnických osob. Ústavní tribunál je však pověřen kontrolou právních norem a v případě potřeby je nadán pravomocí takové normy zrušit. Příznivé rozhodnutí tohoto soudu nevede automaticky ke zrušení předchozích rozsudků obecných soudů, nýbrž může být důvodem obnovy řízení v určité věci. Z těchto důvodů odporuje čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy polské Ústavě.

Součástí posouzení Ústavním tribunálem však byla také otázka, zda může štrasburský soud posuzovat zákonnost jmenování ústavním soudcem v Polsku. Soudce vybírá polský Sejm, a to podle čl. 194 odst. 1 Ústavy, přičemž prezident vybírá jeho předsedu a místopředsedu (čl. 194 odst. 2). Vnitrostátní právo však nezná mechanismy umožňující ověřit zákonnost výběru soudců Ústavního tribunálu. ESLP tak podle Ústavního tribunálu vytvořil kontrolní mechanismus, na který Ústava nepamatuje. Tím zasáhl do pravomocí Sejmu a prezidenta republiky.

ESLP nepochopil ústavní systém Polska, nebo jen tribunál hájí neústavnost svého složení?

Za prvé je třeba poznamenat, že Ústavní tribunál má pravdu v tom, že výsledkem jeho rozsudku může být pouze obnova řízení před obecným soudem podle čl. 190 odst. 4 Ústavy. Tím se tak odlišuje od německého či českého Ústavního soudu, jež mohou napadené rozsudky přímo rušit. Na tuto skutečnost ostatně upozornil sám ESLP ve věci Xero Flor (srov. odst. 179 rozsudku). To však samo o sobě aplikaci článku 6 Úmluvy nebrání. Ostatně ESLP odkázal na svou dřívější judikaturu proti Polsku, v níž se zabýval efektivitou polského systému ústavních stížností, který je značně omezen. V určitých případech (včetně nynější věci Xero Flor), stěžovateli nezbývá jiná cesta než právě ústavní stížnost. Podstata sporu byla v právu na náhradu škody, na niž se čl. 6 odst. 1 Úmluvy vztahuje. Po skončení řízení před obecnými soudy stěžovateli nezbývala jiná cesta, jak se domoci posouzení svého nároku, než skrze tvrzený zásah do práva vlastnit majetek. V tom se tato věc podobá výše citované věci Süssmann, a právě proto se řízení před Ústavním tribunálem týkalo soukromoprávních nároků s přímým dopadem do právní sféry účastníka. Lze jistě namítat, jak činí ve svém disentu k věci Xero Flor soudce ESLP za Polsko Krzysztof Wojtyczek, že polský Ústavní tribunál nevydává výrok, v němž prohlašuje, že protiústavnost určitého předpisu zasáhla do právní sféry jednotlivce. Naopak konstatuje pouze protiústavnost jako takovou. Mám dojem, že toto odlišení nemá bližší vliv na posouzení, zda je Ústavní soud tribunálem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jde jen o legalistické cvičení v tom, jak učinit odůvodnění rozsudku přesnější.

Na závěr bych chtěl upozornit na čl. 61 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.  V případě Xero Flor Polsko nerespektovalo mechanismy, jež mu Úmluva dává, a samo se rozhodlo provést její autoritativní výklad v nyní diskutované věci K 6/21, jímž je však pověřen pouze ESLP (čl. 19 Úmluvy). Podle citovaného článku Vídeňské úmluvy se nicméně strana nemůže odvolat na nemožnost plnění mezinárodní smlouvy, jestliže tato nemožnost vznikla porušením mezinárodní smlouvy touto smluvní stranou. Pokud tedy nyní Polsko odmítne plnit ty rozsudky, v nichž proti rozhodnutí Ústavního tribunálu podal stěžovatel stížnost do Štrasburku, s poukazem na nyní rozebírané rozhodnutí věci K 6/21, půjde o zjevné porušení mezinárodního smluvního práva.