Sirotkům v Hondurasu mladí právníci pomáhají získat zpět jejich občanství

Profesním posláním některých právníků se shodou nejrůznějších okolností stane pomáhat. V podstatě náhodou zanesla Andrease dobrovolnická stáž do Hondurasu, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, Dulce. Jak dnes pomáhají tamním sirotkům, kteří jsou bez průkazů totožnosti vězni ve své vlasti? A jak se pracuje právníkům v zemi, kde obnáší zaměstnání v neziskovém sektoru poměrně vysoké riziko? Nejen o tom jsem si povídal s těmito dvěma mladými inspirativními právníky.

20. 8. 2021 Jan Šlajs

S Andreasem jsem se poprvé setkal na letní škole v portugalské Coimbře. Určitě to znáte – starobylá univerzita, portugalské slunce, víno a jídlo. Asi nikoho nepřekvapí, že pro řadu z nás byly tyto věci při výběru destinace pro letní školu podstatné. Někdo si chtěl užít kus léta před státnicemi a začátkem práce, pro jiné to byla běžná součást studia na právnické fakultě. Z Andrease však byl cítit skutečně hluboký zájem o lidská práva, která byla náplní našeho týdenního programu. Tou dobou také uměl plynně španělsky, takže domluvit se portugalsky mu nedělalo takový problém. Přiznám se, že nevím, zda se španělština učí v Dánsku, odkud Andreas pochází, jako jeden z cizích jazyků, faktem ale je, že Andreas se španělsky naučil v Hondurasu, odkud pochází jeho manželka – Dulce.

Andreas hledal způsob, jak pomáhat, a proto se přihlásil do programu Young Leaders jedné dánské neziskové organizace. Následujících devět měsíců strávil v Hondurasu v sirotčinci, aby pomohl dětem připravit se na svět za zdmi jejich dočasného domova. Nepřekvapí, že i Dulce se účastnila tohoto programu. Oba s úsměvem říkají, že jejich vztah nebyl láska na první pohled. „Časem jsme ale zjistili, že máme rádi charakter a osobnost toho druhého.“ Právě jejich povahy stojí za rozhodnutím zůstat v Hondurasu, kde nyní vychovávají svého osmiměsíčního syna Santiaga. Andreas říká, že za rozhodnutím přestěhovat se do nepříliš bezpečné země ve střední Americe stála jednoduchá úvaha. „Přemýšleli jsme, co můžeme se svými dovednostmi dělat, co můžeme změnit a kde bude mít naše práce největší dopad. Proto jsme si vybrali Honduras, odkud pochází i moje žena.

„Narazili jsme na případ 30letého muže, jehož identita je neznámá. Nemůže tak legálně pracovat, a pokud ano, jeho kariérní možnosti jsou velmi omezené.“

Na otázku, zda nemají strach o bezpečnost shodně odpovídají, že nikoliv. „Pokud víš, co máš dělat, kam a v kterou denní dobu nechodit, nemáš se čeho bát,“ říká s klidem Andreas. Současně však přiznává, že práce v neziskovém sektoru může být občas riziková. „Pracuji pro Transparency International a v minulosti se nám stalo, že jeden z našich kolegů byl zavražděn. Proto, když vyjíždíme do terénu nebo k soudu, jedeme vždy vlastním autem s ochrankou.“ Dulce říká, že ani jeden z nich nedělá politicky exponovanou práci, i když by se vstupu do aktivní politiky nebránila. „Přemýšlím, že bych ještě studovala politologii, ráda bych o tom systému věděla víc,“ uzavírá Dulce. Uvědomuje si totiž, že jako právnička v neziskovém sektoru má občas svázané ruce. Oba však považují to, co dělají, za nesmírně důležité, i když to zrovna nemusí vést ke změně režimu v jejich zemi ze dne na den.

Rozhodli se totiž pomoct sirotkům bez občanství a bez identity. Když poslouchám příběhy, které mi vypráví, nevěřícně kroutím hlavou. „Pro Evropany je to nepředstavitelné, ale narazili jsme na případ 30letého muže, jehož identita je neznámá. Máme jen jméno, které mu dali v sirotčinci. Nemůže tak legálně pracovat, a pokud ano, jeho kariérní možnosti jsou velmi omezené. Nemá také nárok na žádné sociální benefity a samozřejmě nemůže volit,“ říká Andreas, „kromě toho, pokud ho zastaví policie na ulici, nemůže ho pustit dál, protože neprokázal svoji identitu,“ dodává Dulce.

„Během pandemie vláda stanovila, že lidé mohou nakoupit jednou za dva týdny v závislosti na tom, jakým číslem končí jejich občanský průkaz.“

Přirozeně mě zajímá i to, jak probíhala pandemie v Hondurasu. Od kamarádky, která byla toho času v Ekvádoru, jsem měl povrchní tušení o tom, jak latinskoamerické vlády zvládají pandemii. Andreas i Dulce říkají, že ze dne na den přišel totální lockdown. Nikdo nevěděl, co bude. „Nejhůře na tom byli lidé, kteří dělají práci na ulici. Nejrůznější prodavači ovoce a zeleniny na ulici, stánkaři, kteří žijí z ruky do úst.“ Nejen pro tyto Hondurasany byla ztráta obživy ze dne na den šokem. Také sirotci bez průkazu totožnosti byli vězni ve své vlasti.

Andreas mi popisuje, že po dvou dnech přišlo uvolnění. Vláda stanovila, že lidé mohou nakoupit jednou za dva týdny v závislosti na tom, jakým číslem končí jejich občanský průkaz. „Trojky chodily ve středu, čtyřky ve čtvrtek, a tak dále a tak dále.“ Uvědomuji si, jak obrovský problém tohle mohl být pro řadu obyvatel, když mi Dulce vypráví, že celkem zvládli kontaktovat čtyřicet sirotčinců, z nichž dvanáct má ve svých řadách děti, jejichž identita je neznámá. „Neznáme přesná čísla napříč zemí, ale je to systémový problém. Jen v oblasti San Pedro Sula, což je druhé největší město, je takových dětí 600.“ Pro představu – Honduras má necelých deset milionů obyvatel. Potenciálně se tak může jednat o tisíce dětí a možná i více dospělých. „Největší potíže nám činí venkovské oblasti. Tam nemůžeme čísla ani odhadovat,“ říká mladá právnička. Podle Andrease je problém mnohem hlubší, protože děti bez legální identity často nemusí tušit, kdo jsou nebo byli jejich rodiče. To je ale podle něj důležité pro budování jejich vlastní osobní identity a vědomí, kým jsou oni sami. Ztráta jakékoliv podpory ze strany státu a ztráta možnosti podílet se řízení státu jsou pak jen smutným důsledkem. „Ty děti jsou velmi zranitelné právě proto, že netuší, kým jsou. Proto jsme si řekli, že pomoc jim může mít celospolečenský dopad.

V průběhu našeho rozhovoru ani na vteřinu nelitují, že nedali přednost pohodlnějšímu životu v Dánsku. Podle Andrease jsou Hondurasané velmi vlídní a pokaždé, když přijde někdo z rodiny jeho ženy, přinese jim ovoce a přemýšlí, jak by mladé rodině mohl pomoct. „Role rodiny je tady zásadní. V Dánsku ti někdo na návštěvu přinese květiny, což je fajn, ale v Hondurasu je to daleko osobnější,“ míní Andreas. Také cítí, že způsob, jakým se západní Evropané stresují, je dost odlišný od stresu Hondurasanů, na nichž prý vypětí není tolik znát. To i navzdory nepříznivé politické situaci. Zemi vládne korupce, během pandemie vláda zaplatila 50 milionů amerických dolarů za sedm polních nemocnic, z nichž je v současné době, po více než roce od objednání, k pozici jedna, která však není funkční.

„Povedlo se nám spojit se s vedoucím komisařem matriky a díky tamním pracovníkům se nám daří získat dětem zpět jejich papíry.“

Také vám to něco připomíná? Nad historkou s českou polní nemocnicí Andreas poznamenává, že v dennodenním sledu událostí se to nemusí jevit, ale problémy států na celém světě bývají podobné. Státní aparát v Hondurasu se však netěší veliké důvěře, vláda pomáhala během pandemie velmi nesystematicky „Později jsme zjistili, že politici distribuovali jídlo a věci denní spotřeby hlavně tam, kde mají nejvíce voličů,“ uzavírá Andreas. Proto mě překvapilo, že jejich snaha získat dětem zpět identitu a občanská práva není bojem s nenažraným Leviatanem. „Díky Andreasově vedoucímu v Transparency International se nám povedlo spojit se s vedoucím komisařem matriky a díky pracovníkům matriky se nám daří získat dětem zpět jejich papíry,‘“ říká Dulce. Andreas k tomu dodává, že jejich pomoc spočívá hlavně v tom, obstarat matrikářům to, co potřebují, a také odhalí nové případy. Mají sponzora, díky němuž si mohou dovolit dělat takovou práci. Přesto na tomto projektu pracují jen sami dva. Andreas se vší skromností říká, že práce je hlavně zásluha Dulce, on jen občas vypomůže.

Pokud jste dočetli až sem, je vám asi jasné, že tenhle sympatický pár jsou dva idealisté, kteří o lepším světě nemluví v kavárně nebo studentském bistru nad dýňovým latté a avokádovým toastem. Ideály je neopustily ani přesto, že ví, v jaké situaci se Honduras nachází. Přirozeně mě zajímá, zda studium práv v Hondurasu nebylo čistě právně-pozitivistické. K tomu Dulce říká, že vyučující se jim snažili předat, co znamená právní stát (rule of law), ale často s dodatkem, že „tam venku“ to bude jiné a že systém nefunguje tak, jak jej popisuje platné právo. „Věděla jsem, jak právní stát vypadá, musela jsem si to přece přečíst. Během studia ale všechny příklady v kontrastu s naší realitou působily jako pohádky“.

Andreas pro moji lepší představu popisuje, jak ve sbírce zákonů vyšel přílepek zbavující soud příslušnosti k projednání politicky exponované kauzy. „K zákonu o státním rozpočtu dali přílepek, který vzal speciálnímu soudu pravomoc k projednání věci těsně před vyhlášením rozsudku. V podstatě řekli, že trestní věci těch, kdo nakládají s veřejnými rozpočty, nespadají do působnosti tohoto konkrétního soudu. Ten přílepek se tam dostal tak, že ministr přidal nové ustanovení do zákona těsně před tím, než byl vyhlášen ve sbírce zákonů. Parlament o něm ani nehlasoval.“ V ten moment hledám pod stolem svou spadlou bradu. Mladý pár ale neztrácí naději na změnu. Cítí, že jejich úkolem je pomoct lidem kolem nich, jak jen umí. Ne za rok, až nasbírají víc zkušeností, ale tady a teď. A já jim budu přát hodně štěstí v jejich snaze udělat život dětí v Hondurasu o něco lepší.

Jan Šlajs

autor a moderátor Podcastů21

e‑mail:

Vybrali jsme pro vás


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info