S památnou bitvou na Bílé hoře souvisí dva zásadní právní dokumenty

Přesně před čtyřmi staletími byla porážkou českých stavů na Bílé hoře zakončena první fáze třicetileté války. Šlo o zlomový moment našich raně novověkých dějin, což dosvědčují zaužívané pojmy předbělohorská a pobělohorská doba. Bitvu si lze připomenout mnoha způsoby, jako třeba výkladem o jejích příčinách a důsledcích. Doceníme tím význam dvou klíčových právních dokumentů – Rudolfova majestátu a Obnoveného zřízení zemského.

9. 11. 2020 Adam Pálka

Protihabsburské povstání nekatolických českých stavů, k němuž se později přidali i zástupci dalších zemí Koruny české, započalo v květnu 1618 defenestrací královských místodržících a jejich písaře. Mezi stavovskými rebely a Habsburky následně vypukla regulérní válka. Zprvu vyznívala ve prospěch první strany. Stavovským vojskům však postupně docházel dech. Do úspěšného konce nedokázali dovést troufalý akt v podobě obléhání Vídně, a stejně tak se jim nepodařilo získat významnější vojenskou podporu ze zahraničí.

Naopak čeští králové z rodu Habsburků, proti nimž byla rebelie vedena – nejprve Matyáš II. a posléze Ferdinand II., se mohli spolehnout na pomoc katolických spojenců. Střetnutí na Bílé hoře nedaleko od Prahy nebylo jediným vítězstvím katolických sil nad stavovskými vojsky, ukázalo se ale být tím nejdůležitějším. Bezprostředně vedlo k rozkladu českého stavovského povstání, a tím pádem i konci tzv. války české (1618–1620). Jaké byly hlubší příčiny této bitvy a jaké důsledky pro vývoj v českých zemích následně přinesla?   

Triumf českých protestantů v podobě Majestátu

Události války české nelze pochopit bez znalosti královského privilegia z roku 1609, neboli Rudolfova majestátu. Ve zmíněném roce se český král Rudolf II. (†1612) nacházel v obtížné situaci. Nepochybně pociťoval zklamání z nedávné ztráty Moravy. Na základě mírové smlouvy z roku 1608 ji ovládal jeho bratr Matyáš. Možná ještě více starostí ale Rudolfovi přinášela náboženská situace v Čechách. Zde totiž musel čelit stupňujícím se nárokům nekatolíků (zejména kališníků, luteránů, Jednoty bratrské). Ti sice v Čechách tvořili početní většinu na úkor katolíků, ale paradoxně postrádali dokument legalizující jejich existenci.[1]

Situace se dramatizovala v květnu 1609, kdy protestantští stavové bez královského souhlasu svolali sněm do Prahy. Jelikož disponovali značnou vojenskou silou, Rudolf raději ustoupil od přímé konfrontace a konání sněmu povolil.[2] Cílem protestantských sněmovníků bylo dotlačit krále k publikaci kýženého dokumentu o náboženské svobodě. Katolíku Rudolfovi jistě nebylo po chuti požadavky protestantských stavů potvrdit. Ještě větší neústupnost projevovali při pražských jednáních katoličtí politici, kteří se navíc spoléhali na schopnost ovlivňovat královo smýšlení.[3] Nebylo jim to však nic platné. Dne 9. července 1609 se Rudolf II. rozhodl zabránit zhoršení už tak bouřlivé situace a pod svou pečetí vydal proslulý Rudolfův majestát.

Tento dokument a s ním související Porovnání[4] se staly legálním základem pro náboženskou koexistenci v Českém království. Majestát jasně stanovil, že přijímající podjednou (katolíci) a přijímající podobojí (protestanté) se navzájem nemají utiskovat, ale naopak být přáteli.[5] Poměrně široce pojatou svobodu vyznání, v tehdejší Evropě spíše neobvyklou, zaručovalo ustanovení, že žádný člověk „nemá být od svého náboženství odrazován a k náboženství druhé strany nemá být silou ani žádným vymyšleným způsobem přinucován.“[6]

Právními spory k válce

Jak přesně se toto Rudolfovo privilegium týká války české, vedoucí k bělohorskému střetnutí? Slabinou Majestátu byla jeho nejednoznačnost, která v některých případech dovolovala dvojí výklad. Tím se možnost soužití mezi protestanty a katolíky pochopitelně komplikovala. Odlišné interpretace Majestátu zkrátka mohly vést k právně-náboženským sporům.

Patrně nejlépe se to projevilo v případě západočeského města Hrob. Zdejší obyvatelé byli poddanými pražského arcibiskupa, k víře své vrchnosti se však hlásil jen málokdo – většina Hrobských byla protestanty. To se ukázalo jako problém ve chvíli, kdy si hrobští protestanté postavili vlastní kostelík. Dle názoru arcibiskupa Lobelia i jiných katolíků totiž Majestát nepovoloval budování protestantských chrámů na pozemku katolické vrchnosti (či naopak).

Arcibiskup jednal nesmlouvavě – krátce po dokončení kostelíka jej nechal zavřít. Hrobské protestanty dokonce začal prostřednictvím svého hejtmana nutit k návštěvám tamějšího katolického kostela. Spor mezi měšťany Hrobu a Lobeliem se vystupňoval v říjnu 1617, kdy bylo v Praze vydáno úřední rozhodnutí přiznávající arcibiskupovi právo na nakládání s protestantským kostelem. Vítěz sporu neváhal a na konci roku jej nechal zbořit.[7]

Zdánlivě lokální kauza rezonovala celými Čechami a přispěla k radikalizaci protestantských stavů na jaře 1618. Podobně jako před devíti lety byl bez králova posvěcení svolán sněm do Prahy. Jeho účastníci diskutovali o údajném porušování Majestátu katolíky. Své stížnosti na hrobskou kauzu (i jiné případy) ale nemohli sdělit králi Matyášovi[8] osobně, jelikož sídlil ve Vídni. Když skupinka radikálů v květnu vtrhla na Pražský hrad s úmyslem konfrontovat královy místodržící, bylo jim tu z králova dopisu přečteno stanovisko, že v případě nedávných sporů o výklad Majestátu jsou v právu katolíci.[9] Vyslechnutí takových slov mohlo být pro přítomné protestanty poslední kapkou v přetékajícím poháru. Ostrá reakce v podobě defenestrování místodržících Slavaty a Bořity a jejich písaře na sebe nenechala dlouho čekat.

I během následné války českých stavů proti Habsburkům sehrál Majestát důležitou úlohu. Českým stavům se podařilo na svou stranu získat představitele ostatních zemí Koruny české (Morava, Slezsko, obojí Lužice), což v červenci 1619 potvrdila obsáhlá smlouva zvaná Česká konfederace. Jelikož ani v Horní a Dolní Lužici, ani na Moravě tou dobou neexistoval žádný dokument legalizující nekatolická vyznání, Česká konfederace stanovila, že tyto země „mají mít právo podle znění českého a slezského majestátu (...) svobodně provozovat náboženství.“[10]          

Konec náboženské svobody: rekatolizace a Obnovené zřízení zemské

Zatímco závěrečná léta předbělohorské éry se nesla ve znamení Majestátu, po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře se mělo vše změnit. Nedlouho po bitvě Matyášův nástupce Ferdinand II. listinu Majestátu rozstřihnul a Rudolfovu pečeť spálil.[11] Tento svým způsobem násilný akt jako by předznamenal, že dalšího roku budou vybraní účastníci stavovského povstání demonstrativně popraveni na Staroměstském náměstí.

Nemilosrdné zúčtování s Majestátem a vůdci povstání ale českým nekatolíkům nekomplikovalo život tak jako neskrývané úsilí Ferdinanda II. dosáhnout v českých zemích plné náboženské jednoty. Více či méně nucené obracení protestantů na katolickou víru započalo již krátce po „Bílé hoře”, ale až roku 1627 byl Ferdinandem II. vydán dokument prohlašující České království za katolické (pro Moravu se tak stalo o rok později). Do dějin vešel pod názvem Obnovené zřízení zemské a kromě náboženství se týkal celé řady jiných věcí, například dědičnosti českého trůnu pro Habsburky.

 

Pokud jde o naše téma, Obnovené zřízení zemské je bezpochyby zajímavé tím, že odkazuje na škodlivost stavovského povstání z let 1618–1620: „... rozdílnost v náboženství, hned od svého počátku, zavdala v tomto dědičném království příčinu válkám a nesnázím...“[12] Neméně negativně se zde Ferdinand vyjádřil k Rudolfovu majestátu, který spolu s dalšími obdobnými dokumenty označil za škodlivý pro „naše svaté katolické náboženství“, a stanovil, že se tyto písemnosti mají navždy „v nic obrátit“.[13] Zmíněné ustanovení se rozhodně neminulo účinkem. Po porážce stavů na Bílé hoře totiž muselo uplynout dlouhých 160 let, než bylo v českých zemích opět zaručeno právo na jiné než katolické vyznání.[14]

Adam Pálka

historik

[1] Basilejská kompaktáta z roku 1436 sice umožňovala soužití katolíků a kališníků, roku 1567 však byla zbavena své zákonné platnosti. Česká konfese z roku 1575, jakési společné vyznání víry českých nekatolíků, byla pouze ústně schválena českým králem Maxmiliánem.

[2] Jiří JUST: 9. 7. 1609 – Rudolfův Majestát: světla a stíny náboženské svobody. Praha 2009, s. 60–63. 

[3] Tamtéž, s. 68–69.

[4] Jde o právní dokument, ve kterém byly upraveny vzájemné vztahy mezi katolíky a nekatolíky.

[5] „ ... pod jednou způsobou a pod oběma, aby se neutiskovali, než spolu byli za jednoho člověka jako dobří přátelé, též strana strany aby nehaněla...“ Tamtéž, s. 136.

[6] Původní staročeské znění: „... nemají a nemá od svého náboženství odtiskován a k náboženství strany druhé mocí ani nižádným vymyšleným spůsobem přinucován býti.“ Tamtéž, s. 139.   

[7] Podrobněji k celému sporu Jan KILIÁN: 11. 12. 1617 – zboření kostela v Hrobu: na cestě k defenestraci, Praha 2017, s. 75–93.

[8] Matyáš Habsburský se stal českým králem po Rudolfovi II.

[9] Tamtéž, s. 108–111.

[10] Celé znění ve staročeštině: „Všecky sjednocené země, kteréž žádných majestátův na svobodné provozování náboženství nemají, totiž Morava, hořejší i dolejší Lužice, i které by více k této konfederaci přistoupily, mají míti právo podle znění českého a slezského majestátův ve všech jejich klausulích, punktích a artikulích svobodně náboženství provozovati.“ Viz https://www.psp.cz/eknih/snemy/konfeder.htm. Majestátem pro Slezsko se myslí Rudolfovo privilegium pro Slezany z 20. srpna 1609.

[11] František ŠMAHEL: Basilejská kompaktáta: příběh deseti listin. Praha 2011, s. 97.

[12] Staročeský originál: „... rozdílnost v náboženství, hned od začátku svého, v tomto dědičném království našem válkám a nesnázem příčinu jest dala...“ Dostupné ve starém tisku na s. XVII zde: http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&envLang=en&pid=rec1323815836_145#search

[13] Staročeské znění: „... vše to, co proti tomu k újmě a škodě našeho svatého katholického náboženství, skrze majestáty, sněmovní snesení (...) aneb jiné nařízení, jak ta jmenována býti mohou, ustanoveno a od stavův, jenž jsou se pod obojí jmenovali, kteréhokoliv času, k libosti jich vyjednáno, obdržáno a zavřeno jest, nyní i na budoucí věčné časy (...) v nic obráceno bylo...“ Dostupné tamtéž.

[14] V roce 1781 vydal Josef II. toleranční patent, který povoloval tři nekatolická vyznání: luteránství, kalvínství a pravoslaví.

Více článků

Přehled všech článků