Podkarpatská Rus představovala po dvě desetiletí svébytnou součást Československa

Podkarpatská Rus představovala nejvýchodnější výspu meziválečného Československa. Jak název napovídá, zdejší dominantou bylo pohoří Čornohora (část Ukrajinských Karpat) s dvoutisícovým vrcholem Hoverlou, kudy procházela československo-polská hranice. Šlo o kulturně svébytnou, byť hospodářsky zaostalou oblast, kde žil relativně nízký počet obyvatel – dle sčítání lidu z roku 1930 na Podkarpatské Rusi přebývalo zhruba 725 000 osob.[1]

Připojení Podkarpatské Rusi k Československu v letech 1918–1920

Když bylo 28. října 1918 v Praze vyhlášeno Československo, patrně nikdo z přítomných netušil, že tento nový stát získá z teritoria bývalých Uher nejenom Slovensko, ale též oblast většinově obývanou etnikem Rusínů. Naopak v zahraničí pobývající Masaryk již v této době o reálné možnosti připojení Podkarpatské Rusi k Československu věděl. V říjnu totiž osobně jednal s Grigorim Žatkovičem, předsedou Americké národní rady Uhrorusínů (ANRUR). Žatkovič zastával názor, že by Rusíni měli i po konci 1. světové války získat buďto samostatnost, nebo autonomii v rámci slovanského státu (tedy nikoliv Maďarska). A Masaryk Žatkovičovi slíbil, že bude-li oním slovanským státem Československo, Rusíni v jeho rámci získají autonomii.[2]

I další důležité události zprvu probíhaly mimo rusínskou vlast. Nedlouho po zmíněné schůzi Masaryka s Žatkovičem (12. listopadu) přijala ANRUR usnesení, v němž požadovala začlenění evropských Rusínů do státu Čechoslováků. Ke konci roku byl navíc mezi Rusíny v USA proveden plebiscit. Pro začlenění rusínského teritoria k Československu se vyslovily dvě třetiny hlasů (67 %); na druhém místě skončila Ukrajina s přibližně čtvrtinou hlasů (28 %).[3]

Pro konečné rozhodnutí však bylo podstatné i smýšlení Rusínů pobývajících na dotčeném území. Ukázalo se, že i zde má pročeskoslovenský proud významné místo. Dne 31. 12. 1918 se k Československu přihlásila Karpato-ruská národní rada, jedna z organizací hájících zájmy Rusínů.[4] Hlasy Rusínů volající po právu na sebeurčení ale samy o sobě k zahrnutí Podkarpatské Rusi do Československa nestačily. Tak významná záležitost zkrátka musela být řešena na mezinárodní úrovni. 

Poválečné poměry na Podkarpatské Rusi byly poměrně chaotické, neboť do této sporné oblasti pronikala vojska Maďarska, Rumunska, ba i Československa. Při jednáních ve Versailles roku 1919 předložili českoslovenští diplomaté Karel Kramář a Edvard Beneš memorandum požadující rusínské území. Neméně důležitým dokumentem byl vládní návrh o autonomii Podkarpatské Rusi předložený v květnu Benešem. Jeho text mimochodem souzněl s rezolucí Karpato-ruské národní rady ze 16. května 1919.[5]

Diplomatické úsilí přineslo své ovoce. Dne 10. 9. podepsali Čechoslováci tzv. malou saint-germainskou smlouvu (zákon č. 508/1919 Sb. z. a n.). V čl. 10 stálo, že Československo zřídí „území Rusínů jihokarpatských (...) v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou.“[6] Postavení Podkarpatské Rusi potvrdila následujícího roku další mezinárodní smlouva, a sice trianonská s Maďarskem (zákon č. 102/1922 Sb. z. a n.). V ní Maďaři uznali „úplnou nezávislost státu československého, zahrnujícího i autonomní území Rusínů na jih od Karpat.“[7] Československá ústava z roku 1920 tuto situaci potvrdila v § 3, přičemž se odvolala na smlouvu ze Saint-Germain.[8]

Jazyk československý, ruský a maloruský způsobovaly vzájemné tenze

Po zisku Podkarpatské Rusi se musela československá státní moc potýkat s mnoha složitostmi na tamním území. Jedna z nich se týkala jazykového prostředí. Zdejší Slované hovořili minimálně pěti různými dialekty a na školách se, v závislosti na preferencích dané instituce či kantora, obvykle vyučovalo rusky nebo „malorusky“, tj. ukrajinsky.[9] Všechny podkarpatoruské školy musely zajistit výuku „českoslovenštiny“ (reálně šlo o češtinu), definované jako „oficielní jazyk“ republiky. Na menšině škol dokonce výuka probíhala téměř výhradně v „českoslovenštině“ a ruštinu/ukrajinštinu se tu děti učily v rámci samostatného předmětu. Tyto školy zřizoval stát pro děti českých úředníků, kteří na extrémním východě pracovali.[10]     

Jazykový zákon č. 122/1920 Sb. z. a n. stanovil, že otázku jazyka na Podkarpatské Rusi v budoucnu vyřeší podkarpatoruský autonomní sněm.[11] Jelikož ale po celou trvání první republiky nedošlo k jeho ustanovení, do roku 1938 se přihlíželo k předpisům vydávaným v daleké Praze. Zásadní bylo jazykové nařízení č. 17/1926 Sb. z. a n., které v čl. 100 stanovilo, že „jazykem ruským (maloruským) lze při všech soudech, úřadech a orgánech v celé Podkarpatské Rusi činiti podání a podání taková jest v témž jazyku projednávati a vyřizovati.“[12]

Toto lze vnímat jako vstřícné gesto vůči Rusínům. Jazykový zákon totiž obecně předpokládal, že úřadovat v menšinovém jazyce je možno pouze v místech, kde daná menšina tvoří alespoň 20 % populace. Dle nařízení č. 17/1926 Sb. z. a n. ale bylo možno obrátit se na úřady v ruštině/maloruštině kdekoliv na území Podkarpatské Rusi, byť by zde rusínské obyvatelstvo 20 % nedosahovalo[13] (tak tomu mohlo být ve většinově maďarských oblastech na jihu).

Nelze však pominout, že v praxi komunikace s úřady mnohdy pokulhávala. I s ohledem na nízkou vzdělanost místních pracovali na tamních úřadech většinou Češi. Jen málokterý z nich jazyk zdejších Slovanů aktivně ovládal – navzdory povinnosti absolvovat jazykový kurz. Výsledek? V souladu s jazykovým zákonem č. 122/1920 Sb. z. a n. používala většina úředníků při komunikaci s Rusíny češtinu, což ale druhé straně pochopitelně nevyhovovalo. S tím se pojilo ještě jedno negativum – pokud na úřad dorazily ve stejnou dobu žádosti, z nichž jedna byla podána v češtině a druhá v ruštině/ukrajinštině, bylo pravděpodobné, že o poznání dříve bude vyřízena ta první.[14]

Slíbená autonomie až téměř po 20 letech. A na krátkou dobu

Pro mnohé Rusíny nemusela být jazyková situace tím největším problémem ve vztahu k centrální moci. Čím dál větším jablkem sváru totiž byla otázka autonomie. Slib samosprávy pro Rusíny existoval od samého počátku, jak jsme viděli v případě saint-germainské smlouvy. Naplnění tohoto slibu ovšem centrální vláda odkládala s argumentem, že Rusíni ještě nedosáhli takové politické úrovně, aby mohli sami činit zásadní rozhodnutí. Na počátku i konci 20. let sice vznikly návrhy zákona o podkarpatoruské autonomii, v této fázi ale také vše skončilo.[15] Nic na tom nezměnily ani rusínské stížnosti na Československo adresované Společnosti národů.

Nutno zdůraznit, že úřad zastupující zájmy Podkarpatské Rusi za první republiky existoval, k zajištění reálné autonomie ale nestačil. Konkrétně šlo o úřad podkarpatoruského guvernéra. Zákon č. 172/1937 Sb. z. a n. sice posílil jeho pravomoci, nicméně jeho úloha byla z větší části stále reprezentační. Více reálné moci poněkud paradoxně připadalo viceguvernérovi.[16] 

Vhodným okamžikem k prosazení autonomistických zájmů se stala až mnichovská krize na podzim 1938, kdy bylo Československo oslabeno odevzdáním Sudet Německu. Slovensko, jakkoliv nemohlo argumentovat mezinárodně závaznou smlouvou, si vyjednalo autonomní vládu dne 7. října. Rusínští autonomisté slovenský vzor následovali a v rámci pražských jednání (10.–11. října) dosáhli kýženého cíle, tj. jmenování autonomní vlády.[17] Neuběhl však ani měsíc a samosprávnou Podkarpatskou Rus čekal výrazný neúspěch – vídeňská arbitráž z 2. listopadu jí nařídila odevzdat jižní oblasti Maďarsku. Prožila si tak svůj „malý Mnichov“.

[1] Jan RYCHLÍK – Magdaléna RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Praha 2016, s. 7.

[2] Tamtéž, s. 36–37.

[3] Tamtéž, s. 37; Markéta DUDOVÁ: Právní postavení Podkarpatské Rusi za první republiky. Diplomová práce na PrF MU Brno, 2015, s. 12–13.

[4] J. RYCHLÍK – M. RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa, s. 42.

[5] Tamtéž, s. 43, 48.

[6] https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzgiyv6njqhawta

[7] https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzgizf6mjqgiwtc

[8] „Nedílnou součástí tohoto celku jest a to na základě dobrovolného připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a Československou republikou v Saint Germain-en-Laye ze dne 10. září 1919 samosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude vypraveno nejširší autonomií, slučitelnou s jednotností republiky Československé.“ Viz https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html

[9] J. RYCHLÍK – M. RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa, s. 158–160.

[10] Tamtéž, s. 167. Dobové fotografie z české školy v obci Bohdan i další snímky z archivu pamětníka Jaroslava Pálky viz zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/palka-jaroslav-1927.

[11] „Sněmu, jenž zřízen bude pro Podkarpatskou Rus, vyhraženo jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu československého (čl. 10. smlouvy St. Germainské). Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území.“ https://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=1703&Section=1&IdPara=1&ParaC=2

[12] https://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=4091&Section=1&IdPara=1&ParaC=2

[13] J. RYCHLÍK – M. RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa, s. 178; M. DUDOVÁ: Právní postavení Podkarpatské Rusi, s. 45.

[14] J. RYCHLÍK – M. RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa, s. 179–180. Zde je na s. 180 citováno svědectví doktora Ivana Párkanyho, který tvrdí: „Úřady na Podkarpatské Rusi úřadují s nepatrnou výjimkou česky. Ruské žádosti vyřizují se velmi často opožděně, čímž se strany donucují, aby podávaly žádosti v jazyku českém.“

[15] K návrhům na autonomii Podkarpatské Rusi podrobněji M. DUDOVÁ: Právní postavení Podkarpatské Rusi, s. 34–42. 

[16]  J. RYCHLÍK – M. RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa, s. 70–71.

[17] Tamtéž, s. 73–74. V šestičlenné vládě byly tři regulérní ministři (ministerský předseda, ministr vnitra a ministr dopravy), dva státní tajemníci (měli na starosti zdravotnictví a spravedlnost) a „zplnomocněný ministr“ pověřený péčí o ekonomiku.

[18] https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzgm4f6mzshawta

[19] Šlo např. o oblast národní obrany, cel, dopravy či rozpočtu. Viz  https://www.beck-online.cz/bo/chapterview document.seam?documentId=onrf6mjzgm4f6mzshewta

[20] J. RYCHLÍK – M. RYCHLÍKOVÁ: Podkarpatská Rus v dějinách Československa, s. 78–81.