Nezvyklé a překvapivé prezidentské volby v USA

Hillary Clinton mohla být první ženou, která by se zároveň stala nejmocnější (avšak ne nutně nejvlivnější) ženou na světě. Jejím zvolením mohla zároveň znovuožít tradice rodiny Clintonů, která by pokračovala po šestnáctileté přestávce, kdy vypršelo druhé funkční období jejího manžela Williama Jeffersona Clintona, známějšího pod jménem Bill.

Nic z toho se však nestalo, protože se v noci z osmého na devátého listopadu stalo překvapení. Celý svět oblétla zpráva o volebním vítězství newyorského miliardáře Donalda Trumpa. Tento pro mnohé kontroverzní muž se stal 45. prezidentem Spojených států amerických, přičemž před jeho formálním ustavením proběhnou ještě tři důležité akty. Prvním bude jeho formální zvolení Sborem volitelů, které se uskuteční 19. prosince. Oficiální vyhlášení výsledků voleb proběhne 5. ledna 2017 a posledním, pro Donalda Trumpa nejdůležitějším formálně-faktickým krokem, bude jeho inaugurace, která je naplánována na 20. ledna 2017.

Dosavadní výsledky voleb tedy ještě nelze prohlásit za oficiální a konečné. Jak ovšem velí americká tradice, kdy neúspěšný kandidát telefonicky a poté i osobně pogratuluje vítězi, čímž uzná svou porážku,  nic nebude bránit tomu, aby od druhé poloviny ledna v Bílém domě zasedl úspěšný republikánský kandidát. Za upozornění též stojí, že na základě Ústavy USA nejsou volitelé vázáni výsledkem voleb. Mohou tedy hlasovat pro kandidáta protistrany. Tato situace ovšem v praxi nikdy nenastala.

Méně je někdy více…nebo vše

Jedním z paradoxů, které v historii amerických prezidentských voleb nemá téměř obdoby, bylo porovnání absolutního počtu hlasů s počty volitelů získaných v jednotlivých státech americké Unie. Republikánský kandidát Trump totiž získal „pouhých“ 61 917 320, tedy 46,7 % hlasů, zatímco demokratka Hillary Clinton obdržela 63 515 588, což odpovídalo 47,9 % hlasů.

Navzdory absolutním ziskům hlasů zvítězil miliardář Trump, kterého v polovině prosince zvolí 290 volitelů, zatímco pro demokratickou kandidátku bude hlasovat 232 volitelů. Absolutní čísla nejsou ani tak důležitá, zajímavější je zamyslet se nad tímto (zdánlivým) paradoxem. Tento fakt je totiž způsoben velikostí (především co do počtu obyvatel) Spojených států amerických.

Již před samotnou volbou amerického prezidenta je předem znám počet volitelů, kteří jsou stanoveni pro daný stát americké Unie. Kandidát, který získá prostou většinu hlasů v daném americkém státu, zpravidla získá všechny volitele tohoto státu.

Existují výjimky, kdy státy Maine a Nebraska jsou rozděleny do dvou, resp. tří volebních obvodů. Následkem toho je možné, aby část volitelů získal republikánský kandidát a část kandidát Demokratické strany, popř. strany Libertariánské a dalších marginálnějších politických uskupení.

Většinově ale platí, že kandidát, který obdržel největší počet hlasů v daném státu, získá rovněž všechny volitele určené pro tento stát. Na základě toho je tedy možné pochopit na první pohled vypadající paradox při porovnání absolutního počtu hlasů (počítaných za celé USA) a počtu získaných volitelů.

Jako lístek lístku

Jak jsme již výše zmiňovali, tento jev jsme mohli v historii konání amerických nepřímých prezidentských voleb zaznamenat již čtyřikrát. Kromě letošních voleb se stejně těsným „menšinovým“ výsledkem zvítězil v roce 2000 George Washington Bush (George Bush ml.), který se ujal úřadu prezidenta USA na úkor Alberta Arnolda Gora ml. (známějšího pod jménem Al Gore). Rozhodující byl výsledek na Floridě, kde těsně zvítězil celkový vítěz George Bush ml.

Al Gore tamní výsledek dokonce napadl u Nejvyššího soudu státu Florida, přičemž argumentoval zmatečnou podobou hlasovacího lístku (někteří voliči, kteří chtěli hlasovat pro Al Gora, měli prý kvůli nepřehlednosti umístění dírek na hlasovacím lístku odevzdat hlas pro republikánského kandidáta). Nejvyšší soud však hlasy přepočítal a potvrdil výsledek, který byl vyhlášený po volbách.

Pro poslední dva případy, kdy mohli být Američané svědky vládnutí prezidenta s „menšinovou“ podporou, musíme hlouběji do historie, konkrétně do let 1876 a 1888. V prvním případě se 19. prezidentem USA stal Rutherford B. Hayes, o 12 let později pak v pořadí 23. prezidentem byl Benjamin Harrison. V posledních dvou zmíněných případech je však nutné přihlédnout i k dalším jevům, jako jsou nevšeobecnost volebního práva či nižší počet států tvořících USA.

Paradox, který není paradoxem

Zdánlivý paradox tedy ve skutečnosti paradoxem není. Z toho je možné dovodit obecnější závěr, a tedy že je nutné sledovat, jak se věci skutečně mají, než si utvoříme nějaký názor (např. zde kandidát s menším počtem získaných hlasů celkově zvítězil). V případě letošních, v mnoha ohledech zajímavých amerických prezidentských voleb je možné konstatovat, že neméně zajímavé měsíce a roky čekají jak Američany, tak zbytek světa. Nechme se překvapit, s čím v pořadí již 45. prezident USA přijde.

[1] Historical Presidential Elections. 270towin [online]. © 2004 – 2016 [vid. 22. 11. 2016]. Dostupné z: http://www.270towin.com/historical-presidential-elections/

[2] Election 2016. CNN [online]. © 2016 [vid. 22. 11. 2016]. Dostupné z: http://edition.cnn.com/election

[3] The Constitution of the United States [online]. 2016 [vid. 22. 11. 2016]. Dostupné z: http://constitutionus.com/#a1s3c4

[4] BUMP, Philip. Al Gore’s fight in 2000 was very different from the way Trump is undermining the process now. The Washington Post [online]. 20. 10. 2016 [vid. 22. 11. 2016]. Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/news/the-fix/wp/2016/10/20/al-gores-fight-in-2000-was-very-different-than-the-way-trump-is-undermining-the-process-now/