Zorientovat se v konfliktu o Náhorní Karabach nemusí být snadné. Historie vzájemného arménsko-ázerbájdžánského soupeření sahá do období Sovětského svazu. Do hry však vstupují rovněž velcí mezinárodní aktéři, jakými je Rusko, Turecko, Írán nebo Izrael, kteří se z různých důvodů snaží v oblasti uplatnit svůj vliv. V regionu nyní v důsledku vyostřeného konfliktu dochází k válečným zločinům na civilním obyvatelstvu. V pořadí již druhé humanitární příměří vešlo v platnost o nedělní půlnoci 18. října. Boje však naneštěstí neutichly.
Arménie a Ázerbájdžán, dva státy, jejichž společnou hranici lemují enklávy toho druhého. Státy oblasti Jižního Kavkazu, regionu s bohatou konfliktní historií, v němž se střetává mnoho národností, náboženství i vlivů a zájmů cizích mocností. Uprostřed toho všeho leží Náhorní Karabach – necelé čtyři a půl tisíce kilometrů čtverečních velká hornatá oblast, nárokovaná oběma státy, zmítaná zřejmě nejdelším zamrzlým konfliktem v evropském sousedství a v překladu poeticky zvaná Černá zahrada. Zahrada, do níž nyní opět padají kazetové bomby, ostřelují se v ní kostely a v jejíchž zákopech zahynulo již více než třicet tisíc lidí.
Počátek moderního konfliktu o Náhorní Karabach sahá až do roku 1920, kdy jej tehdejší sovětská vláda ustavila autonomní oblastí. Již v té době šlo o oblast s devadesátiprocentní arménskou národností, avšak včleněnou do ázerbájdžánského teritoria. Po dlouhou dobu se Sovětskému svazu dařilo držet vzájemné arménsko-ázerbajdžánské tenze na uzdě. Nicméně v momentě, kdy začal SSSR slábnout, vyplaval konflikt na povrch.
Vzájemné soupeření kulminovalo v roce 1988, kdy přijal parlament autonomní oblasti Náhorní Karabach rezoluci o připojení k Arménii. Tím začala válka trvající až do roku 1994. Zhoršení nastalo v roce 1991, kdy Arménie i Ázerbájdžán vyhlásily nezávislost na rozpadajícím se Sovětském svazu. Doposud autonomní region však vyhlásil nezávislost také a válka vstoupila do své druhé fáze. V roce 1994, kdy bylo za přičinění Ruské federace dohodnuto příměří, Arménie zcela ovládala Náhorní Karabach a kontrolovala asi dvacet procent přilehlého ázerbájdžánského území. Konflikt si již v té době vyžádal zhruba třicet tisíc obětí.[1]
Následně konflikt za občasných menších střetů zamrzl, a to až do roku 2016, kdy během čtyřdenních bojů přišlo o život několik desítek až několik stovek vojáků. Odhady se v liší v závislosti na zdroji, zejména pak při výpovědi válčících stran o ztrátách na straně soupeře. Relativní klid byl opět výrazněji narušen až 27. září letošního roku.
Celá historie vzájemného arménsko-ázerbájdžánského soupeření by vydala na samostatnou a spletitou knihu o stovkách stran. V dnešní informačně a desinformačně dynamické době však stojí za to zaměřit se na přítomnost a podívat se na spor nikoli perspektivou lokálního soupeření, ale v širším mocenském a politickém kontextu. Boje v Náhorním Karabachu totiž mohou pohnout miskami vah významu regionálních i globálních politických aktérů.
Prvním důležitým faktorem bojů je geografie. Arménie rozděluje dvěma svými jihovýchodními regiony ázerbájdžánské území na dvě části a od centrální oblasti Ázerbájdžánu tak odděluje Nachičevanskou autonomní republiku. Severovýchodně od tohoto předělu se nachází sporné území Náhorního Karabachu, de iure obklopené územím Ázerbájdžánu. Fakticky je však většina teritoria mezi Karabachem a samotnou Arménií – tzv. Lačinský koridor – pod arménskou kontrolou.
Karabach společně s Lačinským koridorem konstituují tzv. Republiku Arcach – prezidenskou demokracii s jednokomorovým parlamentem, která ovšem není nikterak mezinárodně uznána. Jediné tři regiony, které ji uznaly, jsou taktéž neuznaná Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří. V mnoha ohledech však tato „republika“ funguje jako faktická součást Arménie.[2] Ázerbájdžán na druhou stranu vojensky kontroluje dvě teritoria samotného Karabachu. Podél celé vzájemné hranice se pak nachází několik enkláv, vždy vojensky kontrolovaných soupeřem.
Co se náboženství týče, mluvíme o regionu ležícím na pomyslné křižovatce. Na jedné straně stojí Arménská apoštolská církev – jedna z nejstarších křesťanských větví vůbec, kterou vyznává asi 95 % Arménů. (Arménie byla dokonce první stát na světě, ve kterém bylo křesťanství přijato jako státní náboženství.[3]) Na straně druhé je muslimský Ázerbájdžán, kde 96 % obyvatelstva vyznává islám, z toho asi dvě třetiny jeho šíitskou větev.[4] Jakkoli jde tedy především o územní spor, náboženská rozmanitost do něj taktéž vstupuje a mnoho doprovodných drobných napadení a útoků se odehrává v etnicko-náboženském duchu.
Vzájemnou náboženskou linku můžeme rozšířit také o další zainteresované aktéry. Arménie se ve velkém spoléhá na ruskou diplomatickou i vojenskou pomoc a oba aktéry zde pojí právě křesťanské bratrství. Na tuto „stranu barikády“ lze připojit i sousední Gruzii, která je pro Armény důležitá zejména z hlediska ekonomiky a infrastruktury, jelikož hranice s Ázerbájdžánem a Tureckem jsou neprodyšně uzavřeny. Všechny tři země jsou však zamotány do spleti složitých vzájemných vztahů a do hry vstupují jak arménsko-gruzínský spor o církevní majetky v Gruzii, tak rusko-gruzínský konflikt o Jižní Osetii a Abcházii.
Jako hlavního spojence Ázerbájdžánu – i přes náboženskou linii – lze označit Turecko. To svého spojence v současném konfliktu podpořilo diplomaticky i vojensky, a to údajně i skrze najaté islamistické žoldnéře ze Sýrie a dodávky vojenské techniky. Zapojení žoldáků do konfliktu potvrdila nejen Arménie, ale také Francie a Rusko, jakožto dva ze tří spolupředsedů Minské skupiny OBSE, která se snaží konflikt o Karabach od roku 1992 mediovat a urovnat. Shodné obavy vyjádřil dále ministr zahraničí USA Mike Pompeo jakožto zástupce třetího spolupředsedajícího státu skupiny.[5]
Arménsko-turecká antagonie je zřejmá nejen ze společné a dosud neurovnané historie v podobě osmanské genocidy Arménů v letech 1915–1918, ale také z ostré rétoriky současného tureckého prezidenta Recepa Erdogana. Ten nyní Arménii označil za největšího nepřítele míru v regionu.[6] V kontextu turecké podpory islámských radikálů v Sýrii a Libyi, pokračující agresi vůči Kurdům i implementaci autoritářských prvků vlády v Turecku, je tento výrok přinejmenším úsměvný. Dokresluje však negativní změny odehrávající se na turecké politické scéně.
Mimo hlavní znepřátelené strany do konfliktu o Náhorní Karabach vstupují i sekundární aktéři. Těmi hlavními jsou výše zmíněné regionální mocnosti – Turecko a Rusko. Ačkoli spolu oba tyto státy soupeří například v Sýrii či Libyi, dokázaly i významně vojensky spolupracovat. Konkrétně při tureckém nákupu systému protivzdušné obrany a bojových letadel z Ruska. Tuto preferenci můžeme vnímat i jako jistý odklon Turecka od Severoatlantické aliance, jíž je členem, a Spojených států, které techniku k odprodeji nabídly také. Rusko můžeme prozatím považovat za umírněného aktéra, snažícího se konflikt urovnat; naopak Turecko v něm dynamicky prosazuje své evidentní geopolitické zájmy.
Za dalšího sekundárního aktéra lze označit také Írán. Ten pravděpodobně v samotném konfliktu nemá vlastní mocenské zájmy, nicméně díky společným hranicím a geografické blízkosti se jej dotýká. Mimo jiné na jeho území dopadlo i několik zbloudilých raket.[7] Írán se prozatím drží zpátky, obě strany vyzval k zastavení bojů a nabídl se k mediaci. Ovšem s ohledem na vztahy k Rusku a obchodní napojení na Arménii, by to pravděpodobně byla právě arménská strana, kterou by v extrémním případě podpořil.[8]
Problém však představuje četná menšina Ázerů žijící na íránském území, která tvoří asi 25 % populace. Ta prakticky okamžitě po obnovení letošního konfliktu uspořádala na severu země, který většinově obývá, několik lidnatých demonstrací. Mimo volání po osvobození Náhorního Karabachu od arménské nadvlády se během protestů objevovala rasově motivovaná hatespeech, orientovaná proti Kurdům, Peršanům a Arménům. Zatčeny byly desítky lidí.
Íránští Ázeři tak dle odborníků manifestovali roky se prohlubující národní uvědomění vůči původní domovině. Jejich sebeurčení zde tiše podporuje také Turecko i samotný Ázerbájdžán.[9] Na pozadí těchto již tak složitých vztahů je dobré nezapomenout také na kurdský separatismus, který je společným íránsko-tureckým problémem.
Zajímavá je role Izraele, státu, jehož zapojení do tohoto konfliktního soukolí by čekal málokdo. Na občanské úrovni pojí Izraelce a Armény podobná historická zkušenost a oba národy k sobě mají blízko v důsledku na nich spáchané genocidě. Arménská čtvrť v historické části Jeruzaléma také hostí jednu z nejstarších arménských komunit na světě. Na úrovni strategické a politické je však situace jiná. Je to právě židovský stát, který v posledním roce dodal do Ázerbájdžánu více než šedesát procent zbraní a bez jehož pomoci by ten nyní nebyl schopen v bojích intenzivně pokračovat.
Navzdory tomu, že je muslimskou zemí, byl Ázerbájdžán jedním z prvních, který uznal nezávislost Izraele, a od té doby pojí tyto státy těsné partnerství. Izraelci využívají tohoto spojence především k zadržování vlivu svého úhlavního nepřítele – Íránu. Dle uniklých informací měl například Ázerbájdžán v minulosti poskytnout svá letiště k útoku Izraelců na íránské jaderné cíle či jim umožnit zmodernizovat vlastní výzvědnou infrastrukturu tak, aby se Izrael mohl dostat ke chtěným íránským utajovaným informacím. Zdánlivý přítel Íránu v podobě muslimského bratra je za podstoupené enormní riziko konfrontace odměňován právě izraelskou podporou a dodávkami zbraní.[10]
Na těchto komplikovaných vztazích vidíme, že karabašský konflikt není pouze přímočarým bilaterálním sporem o dané území, ale naopak prostředkem mnoha sekundárních aktérů, jak prosazovat vlastní zájmy. V jistém slova smyslu jde o pouhý nástroj silnějších států k uplatnění vlastního pojetí politiky. Pozoruhodná je dualita ukrytá v podobě konfliktních vztahů: Arménie–Ázerbájdžán, Rusko–Turecko či Izrael–Írán. Tyto státy totiž dále pojí jejich vlastní vzájemné vztahy i napříč těmito dvojicemi států a zaměřit bychom se tak mohli také na jejich zapojení v mezinárodních organizacích a smlouvách či na rozvíjení sítě vztahů k dalším aktérům.
Stejně tak jako každá ze znesvářených stran obviňuje z prvního výstřelu tu druhou, obviňuje jedna druhou i z páchání válečných zločinů. Současná informační doba v potvrzení či vyvrácení takovýchto obvinění hraje dvojakou roli. Mnoho bojovníků se vcelku ochotně a rádo fotografuje či natáčí se svými oběťmi. To jsme mohli pozorovat například během bojů v Sýrii a Iráku. Na druhou stranu, právě tato nová zvrhlá válečná „kultura“ či „zvyklost“ otevírá dveře rovněž zinscenovaným záběrům a záměrné informační propagandě.
I doposud asi nejvážnější svědectví o spáchání válečného zločinu se nese v tomto duchu. Jedná se o dvě videa, zachycující nejdříve zajetí a posléze i popravu dvou arménských mužů. Záběry se poprvé objevily na ázerbájdžánských kanálech komunikační sítě Telegram, odkud byly posléze staženy. Na prvním videu jsou zachyceni dva neozbrojení Arméni, vzdávající se ázerbájdžánským vojákům. Přičemž jeden z těchto mužů je evidentně postaršího věku a má problémy s chůzí. Druhé zachycuje tyto dva muže sedící s rukama svázanýma za zády na zídce parku v jihokarabašském městě Hadrut a omotané karabašskou vlajkou. Následně dojde k jednotlivé i dávkové palbě z několika zbraní na tyto osoby a dotyční padají mrtví k zemi.
Ázerbájdžánské ministerstvo obrany soustavně označuje popsané video za podvrh s tvrzením, že se dotyční na videu vzdali příliš snadno. Naznačuje tak, že jej zinscenovala arménská strana. Investigativní portál Bellingcat však na základě komplexní analýzy výbavy, výstroje, jazyka, geografie, topografie a časové stopy označil obě videa s vysokou pravděpodobností za pravá a zachycující ázerbájdžánské speciální jednotky popravující své zajatce.[11] Toto tvrzení potvrdil i další nezávislý portál, a videa tak velmi pravděpodobně zaznamenávají důkaz porušení Třetí Ženevské úmluvy o ochraně obětí války.
Opakovaným porušením mezinárodního humanitárního práva je i bombardování a dělostřelecké ostřelování civilistů, a to na obou stranách. Nejvýrazněji však zatím vešlo v povědomí arménské bombardování ázerbájdžánského druhého největšího města Ganja, při kterém 11. října zahynulo deset osob a asi pětatřicet lidí bylo zraněno.
Téměř každodenní ostřelování zažívalo také hlavní město Náhorního Karabachu – Stěpankert, přičemž již 5. října potvrdila organizace Amnesty International použití tzv. kazetových bomb. Zjednodušeně tento druh munice obsahuje několik menších tříštivých nábojů, které jsou rozptýleny v okolí místa dopadu a následně samy explodují. Několik expertů následně uvedlo, že tyto bomby, které vypálila ázerbájdžánská armáda, mají svůj původ ve zmíněném Izraeli. Užití kazetových bomb je za jakýchkoli podmínek válečným právem zakázáno.[12] Úmluvu o zákazu kazetové munice však doposud Arménie, Ázerbájdžán ani Izrael nepodepsaly.[13]
Dosavadní ikonou bojů se stala katedrála Krista Spasitele ve městě Šuša jižně od Stěpankertu, která byla zasažena jedním z ázerbájdžánských dělostřeleckých granátů a téměř zničena. V době dopadu se v katedrále údajně nacházelo několik žen a dětí, nikdo však neutrpěl vážnější zranění. Při opětovném útoku byli zranění tři ruští novináři, kteří na místě dokumentovali útok jako první. Ázerbájdžán nicméně odmítá nést odpovědnost a tvrdí, že kulturní, historické a církevní stavby neostřeluje.[14] Prokáže-li se úmyslné zacílení katedrály ázerskými jednotkami, půjde o další z mnoha válečných zločinů tohoto konfliktu. Jejich skutečný počet nicméně ukáže až čas.
Od 27. září, kdy se arménsko-ázerbajdžánský spor opět naplno rozhořel, si boje dle ministerstva obrany Náhorního Karabachu vyžádaly více než 700 obětí, včetně civilistů. Ztráty byly zaznamenány i mezi dětmi či postaršími osobami a osobami s postižením. Již 10. října bylo pod nátlakem Ruské federace uzavřeno první příměří, ale jeho porušení na sebe nenechalo dlouho čekat. Obě strany tak velmi rychle zabředly zpět do vzájemného obviňování. Druhé humanitární příměří vešlo v platnost o nedělní půlnoci 18. října.[15] Boje však pravděpodobně opět neutichnou.
Arménie, požadující právo na sebeurčení svého etnika v regionu; Ázerbájdžán, snažící se udržet vlastní teritoriální integritu a Náhorní Karabach, toužící po nezávislosti.[16] Světoví aktéři zapojení v Minské skupině OBSE a někteří i přímo v poli, regionální mocnosti se svými vlastními zájmy a dodávkami zbraní. Zakázaná munice, ostřelování kostelů, mimosoudní popravy. To vše spleteno ve složité pavučině mnohdy nelogických vztahů, kdy přítel nepřítele je jednou přítelem a jindy nepřítelem. To vše je válka o Náhorní Karabach, Černou zahradu Jižního Kavkazu. Válka, o které ani trochu nevíme, jak a jestli vůbec skončí…
Autor je studentem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MUNI. Studijně, zájmově i pracovně se zaměřuje především na region západního Balkánu, post-konfliktní transformaci a sexuální násilí jakožto prostředek válečné taktiky. Rád však zabrousí i do jiných – a pro něj neprobádaných – regionů, jako je právě Jižní Kavkaz.
[1] Global Conflict Tracker: Nagorno-Karabakh Conflict. Council on Foreign Relations [online]. 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[2] HUGHES, James a Gwendolyn SASSE. Ethnicity and territory in the former Soviet Union: regions in conflict. Portland, OR: F. Cass, 2002. p. 211. ISBN 9780714682105.
[3] MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČR. Arménie: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled [online]. Zastupitelský úřad ČR v Jerevanu (Arménie), 2019 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[4] MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČR. Ázerbájdžán: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled [online]. Zastupitelský úřad ČR v Baku (Ázerbájdžán), 2019 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[5] CABUK, Jaroslav. STRATEGIC POLICY INSTITUTE. Rusko-turecká šachovnica v Karabachu [online]. Denník SME, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[6] BECHEV, Dimitar. MIDDLE EAST INSTITUTE. Turkey, Russia and the escalation in Nagorno-Karabakh [online]. 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[7] CABUK, Jaroslav. STRATEGIC POLICY INSTITUTE. Rusko-turecká šachovnica v Karabachu [online]. Denník SME, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[8] FALCO, Nancy Nicole, HOFFMANN, Marie, ed. UNIVERSITY OF KENT. Mapping the Nagorno-Karabakh Conflict [online]. Conflict Analysis Research Centre, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[9] ZIABARI, Kourosh. Iran on edge as Azeri minority backs Karabakh war [online]. Asia Times, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[10] BEN-EPHRAIM, Shaiel. Israel to maintain Azeri edge in Karabakh war [online]. Asia Times, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[11] WATERS, Nick. An Execution in Hadrut [online]. Bellingcat, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[12] FABBRO, Robin. Evidence mounts of war crimes in Nagorno-Karabakh [online]. OC Media, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[13] ZIABARI, Kourosh. Iran on edge as Azeri minority backs Karabakh war [online]. Asia Times, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[14] RADIO FREE EUROPE / RADIO LIBERTY. Armenia Accuses Azerbaijan Of Shelling Cathedral In Nagorno-Karabakh [online]. RFE/RL's Armenian Service, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[15] IBRAHIM, Arwa a Elizabeth MELIMOPOULOS. UN chief urges Nagorno-Karabakh rivals to respect truce [online]. Al Jazeera, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
[16] FALCO, Nancy Nicole, HOFFMANN, Marie, ed. UNIVERSITY OF KENT. Mapping the Nagorno-Karabakh Conflict [online]. Conflict Analysis Research Centre, 2020 [cit. 2020-10-19]. Dostupné online.
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
