Historie ČR v Europarlamentu

První přímé volby do Europarlamentu se konaly v roce 1979.[1] V té době měla Evropská unie devět členských států a dohromady v parlamentu zasedlo 410 poslanců. Od té doby se přímé volby konají každých pět let. Se vstupem České republiky do Evropské unie v roce 2004 se ke konci 5. funkčního období dostali do evropských lavic i čeští europoslanci. Češi tak v eurovolbách mohli rozhodovat již čtyřikrát, a to v letech 2004, 2009, 2014 a 2019. Zpočátku 24 europoslanců se postupem času snížilo na dnešních 21.

Význam Evropského parlamentu

Založen byl v roce 1952 jako Parlamentní shromáždění ESUO, jehož pravomoci se následně rozšířily i na EHS a Euratom. Dnes je to jedna ze sedmi základních institucí Evropské unie. Ačkoli nemá zákonodárnou iniciativu, spolu s Radou EU je součástí řádného legislativního postupu a oba orgány také volí předsedu Evropské komise.[2] Po přijetí Lisabonské smlouvy má konečné slovo u schvalování ročního rozpočtu, navíc vykonává demokratický dohled nad řádným nakládáním s těmito prostředky ze strany Evropské komise a jiných institucí. Obecně má Europarlament od roku 2009 (přijetí Lisabonské smlouvy) větší vliv na život obyvatel EU.

Každý občan Unie je oprávněn Europarlamentu podat petici ve věci, jež se ho přímo dotýká. Ten v reakci na to může na žádost nejméně čtvrtiny všech svých členů zřídit vyšetřovací komisi, která by se zabývala porušením práva Evropské unie.[3]

Politické frakce

Na základě politické orientace se poslanci po volbách sdružují do frakcí. Každou musí tvořit alespoň 23 členů zvolených nejméně v jedné čtvrtině členských zemí.[4] Mají vlastní strukturu složenou z předsedů, předsednictva, národní delegace a sekretariátu. Mimoto disponují zásadními pravomocemi: navrhují předsedu, místopředsedy a kvestory Evropského parlamentu, podílejí se na jmenování členů výborů, podvýborů a meziparlamentních delegací a hlavně rozhodují, jakými tématy se plénum bude zabývat.[5]

V současnosti funguje sedm politických frakcí, které zastupují prakticky celé politické spektrum - od krajní pravice po sociální demokraty, od křesťanských demokratů po liberály. Europoslanci se však nemusejí připojit do žádné frakce a jsou pak vedeni jako nezařazení. Touto cestou se vydá vždy jen malá část poslanců, momentálně je nezařazených 29. Seznam frakcí s odkazy na jejich webové stránky najdete zde: https://www.europarl.europa.eu/about-parliament/cs/organisation-and-rules/organisation/political-groups

Páté funkční období (pouze 2004)

Hned po našem vstupu do Evropské unie vznikla potřeba reprezentace naší země v Europarlamentu. Páté období se však již chýlilo ke konci. Situace byla vyřešena tak, že Parlament ČR delegoval 24 zástupců, kteří se v Europarlamentu angažovali déle než rok jako pozorovatelé. Jejich mandáty vznikly 1. května 2004 a zanikly 19. června téhož roku konáním řádných voleb, trvaly tak pouhých 50 dní.

Další funkční období a důležité milníky

Od roku 2004 se síly v Europarlamentu proměňovaly, každopádně dominance lidovců a sociálních demokratů přetrvávala. Nejvíce se čeští europoslanci přidávali do lidovecké EPP – dohromady jich bylo 28. Celkem 15 se přidalo k reformistům a konzervativcům. Čtrnáct jich zasedalo v levicové GUE/NGL, 13 v sociálně-demokratické frakci a 10 ve frakci liberálů.[6] Pár poslanců se ale přidalo i k frakci zelených a pár také k frakcím krajně pravicovým a euroskeptickým.

Nadprůměrné výsledky má Česká republika v obsazování míst v předsednictvu EP. Funkci samotného předsedy EP zatím žádný Čech nezastával, avšak místopředsedy nyní máme dokonce dva, a sice Marcela Kolaju a Ditu Charanzovou. Celkově jsme jich tedy měli již šest.

Podobně jsme na tom se zastoupením ve výborech. Dva Češi získali předsednickou pozici a 16 Čechuů a Češek pozici místopředsednickou. Poslanec Miroslav Ouzký (ODS, EPP) byl v 6. funkčním období předsedou výboru ENVI (životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin). V 8. období byl potom Pavel Svoboda (KDU-ČSL, EPP) předsedou výboru JURI (právní záležitosti).[7]

Nejvyšší funkci z českých europoslanců zastával v roce 2011 Jan Zahradil, který se stal předsedou frakce Evropských konzervativců a reformistů.[8] V této souvislosti je třeba zmínit Konferenci předsedů, jež sdružuje předsedu EP a předsedy jednotlivých frakcí. Ta rozhoduje o organizaci práce, o programu plenárního zasedání, o výborech atd.[9] Je to zkrátka velmi významné postavení, které však veřejnost často ani nezaregistruje.

Za působení Čechů v Evropském parlamentu se toho stalo pochopitelně mnoho. Za dvacet let jsme byli svědky velkých politických, troufám si říct historických událostí. Přijímání Lisabonské smlouvy jako reakce na přistoupení 10 států v roce 2004, finanční krize v roce 2008. Hlasovalo se o stavu demokracie v Rusku po anexi Krymu. Evropu zasáhla migrační krize a řešily se kvóty pro uprchlíky. Hlasovalo se o porušování hodnot EU v Maďarsku. Koncem 8. období bylo drtivou většinou schváleno usnesení vyzývající Evropskou komisi k prověření možného střetu zájmů expremiéra Babiše a k podniknutí odpovídajících kroků.[10] Výsledkem bylo pozastavení veškerého financování holdingu Agrofert ze strany EU a renomé Česka si prošlo těžkou zkouškou.

Do paměti se snadno vryje poslední, deváté funkční období. S nástupem komise Ursuly Von der Leyen koncem roku 2019 byl představen European Green Deal, jenž je stále předmětem diskuze, a obecně se začala více akcentovat zelená politika. Vypukla koronavirová pandemie a během ní vystoupila Velká Británie z Unie. Pod lupu se dostal právní stát v Polsku ve spojitosti s dolem Turów. Začátkem roku 2022 Europarlament zasáhla smrt jeho předsedy Davida Sassoliho, jehož nahradila nynější předsedkyně Roberta Metsola. Začaly se objevovat otázky regulací sociálních sítí a AI. Válkou na Ukrajině se v podpoře zasažené zemi zmobilizovala celá Unie. Řešila se energetická krize a závislost na Rusku v této oblasti. Velké pozornosti se dostalo izraelskému boji proti Hamásu. Nedá se samozřejmě vyjmenovat vše a určitě lze ledacos doplnit.

Když už tu zmiňuji války, bylo by fér zdůraznit roli Evropské unie jako celku v otázkách míru, ochrany lidských práv a podpory demokracie ve světě, která je především symbolická. To potvrzuje například nedávný projev Julije Navalné na půdě Evropského parlamentu.

Nízká volební účast

K eurovolbám od jejich začátku v ČR chodí jen velmi málo voličů. Volební účast nikdy nepřekročila 30 %. V letech 2004, 2009 a 2019 lehce přesáhla 28 %. Anomálií tak byl rok 2014, kdy k urnám dorazilo pouhých 18,2 % voličů.[11] Menší volební účast mívá pouze Slovensko. Naopak nejvyšší má Belgie, kde kolísá okolo 90 %.[12] V této souvislosti je u nás možné pozorovat druhořadost eurovoleb. Tato teorie rozděluje volby na dva typy. Volby prvního řádu jsou pro elektorát důležitější a lépe odrážejí společenské názory, typickým příkladem u nás jsou volby sněmovní. Ve volbách druhého řádu je voliči umožněno ovlivnit podobu voleného orgánu, ale méně znatelně. Sem kromě voleb komunálních a senátních řadíme také právě volby do EP.[13]

Kandidátky do voleb 2024

Seznamy kandidujících jsou již nyní jasné. Průzkumy zatím naznačují velký a vyrovnaný boj o křesla v Europarlamentu. Letošní eurovolby jsou vnímané jako zásadní také proto, že bude nutné se vypořádat s novými výzvami - bezpečnostní situací v okolí Evropy, moderními technologiemi a dezinformacemi nebo například sílící klimatickou krizí. Veškeré politické subjekty s jejich kandidátkami naleznete zde: https://programydovoleb.cz/volby/evropske-volby/161

Cílem tohoto článku je mimo jiné představit důležitost evropských institucí a tím snad zlomit dlouhodobý extrémní nezájem o evropskou politiku v naší zemi. Závěrem tedy budu apelovat – přijďte začátkem června k volbám!

Úvodní foto: Evropský parlament, PxHere, CC0, https://pxhere.com/cs/photo/1322766 European Parliament logo, European Union, Public domain, http://www.europarl.europa.eu/downloadcentre/en/visual-identity

[1] Evropský parlament. O Parlamentu [online]. [cit. 2. 3. 2024] https://www.europarl.europa.eu/about-parliament/cs/in-the-past

[2] Článek 14 Smlouvy o Evropské unii

[3] Články 226 a 227 smlouvy o fungování Evropské unie,

[4] POLÁK Martin. Čeští europoslanci v hlasovacích koalicích v Evropském parlamentu. Bakalářská práce. Plzeň: ZCU, 2020, s. 10

[5] Jednací řád Evropského parlamentu, 9. volební období, listopad 2023; Článek 33

[6] JANEBOVÁ P., KOMÍNKOVÁ M. Čeští poslanci v Evropském parlamentu 2004 – 2019 [online]. prosinec 2019, s. 5 [cit. 2. 3. 2024] https://www.amo.cz/wp-content/uploads/2019/12/%C4%8Ce%C5%A1t%C3%AD-poslanci-v-Evropsk%C3%A9m-parlamentu-2004-2019_3.pdf

[7] tamtéž, s. 7

[8] Evropský parlament. Poslanci EP [online]. [cit. 2. 3. 2024] https://www.europarl.europa.eu/meps/cs/23712/JAN_ZAHRADIL/cv#detailedcardmep

[9] Evropský výbor regionů. Konference předsedů [online]. [cit. 2. 3. 2024] https://cor.europa.eu/cs/our-work/Pages/conference-of-presidents.aspx

[10] POLÁK Martin. Čeští europoslanci v hlasovacích koalicích v Evropském parlamentu. Bakalářská práce. Plzeň: ZCU, 2020, s. 40

[11] Český statistický úřad

[12] Evropský parlament ve spolupráci s Kantar, https://www.europarl.europa.eu/election-results-2019/cs/ucast/

[13] REIF Karlheinz; SCHMITT Hermann. Nine Second-Order National Elections – A Conceptual Framework for the Analysis of European Elections Results. European Journal of Political Research. 1. 3. 1980 [cit. 2. 3. 2024]