Zákaz tělesného trestání dětí? Co jsme slíbili, ale (zatím) nedodrželi – 1. díl

Co víme o tělesném trestání dětí

Výbor OSN pro práva dětí (dále jen „Výbor OSN“) definuje tělesný trest jako jakýkoliv trest, ve kterém má použitá fyzická síla způsobit určitou míru bolesti nebo nepohodlí, ať už jakkoli lehkého.[1] Ačkoli se přístupy k vymezení tělesných trestů v určitých ohledech liší, jádro zpravidla zůstává stejné. Tělesný trest lze chápat jako takový výchovný prostředek, v rámci kterého se k dosažení určitého cíle záměrně užívá fyzická síla, která působí bolest nebo se pojí s jinými pro osobu nepříjemnými následky.

Konkrétních způsobů, jak lze dítě za použití fyzické síly potrestat, existuje nespočet. Může se jednat o facku, pohlavek, tahání za vlasy, kopání, škrcení, štípání, „výprask“ páskem nebo třeba udeření vařečkou. Tělesným trestem je i omezení svobody dítěte v důsledku svázání končetin či přivázání dítěte k nábytku. Od výše uvedených trestů, které vyžadují aktivitu trestajícího, se liší ty, které děti vykonávají „samy“ na základě rozkazu. Do této skupiny patří stání na hanbě, klečení na různých předmětech nebo vykonávání fyzicky náročných cviků.

Dopady používání tělesných trestů

Tělesné tresty jsou po desetiletí předmětem zkoumání obrovského množství výzkumů. Odborníci z řad lékařů, psychologů, psychiatrů a dalších souvisejících oborů dlouhodobě a konzistentně upozorňují, že tělesné tresty vyvolávají u dětí celou řadu negativních následků. Podle Světové zdravotnické organizace tělesné tresty zvyšují problémy s chováním dětí a nemají žádné pozitivní výsledky.[2] Naopak, jsou spojeny s celou řadou negativních dopadů na zdraví a vývoj dětí, které mohou vést ke špatným výsledkům ve škole, zvýšené agresivitě i sklonům k páchání násilí.[3]

Důsledkům používání tělesných trestů se věnují i čeští odborníci. Na 7. rodinněprávním sympoziu Justiční akademie například zaznělo, že tělesné tresty děti učí vnímat násilí jako přijatelný způsob řešení konfliktů nebo dosažení toho, aby ostatní dělali, co se od nich chce.[4] Zajímavé také je, že tělesné tresty vedou k mezigeneračnímu přenosu násilí, což potvrzuje nedávný výzkum odborníků z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. Výsledky tohoto výzkumu ukázaly, že více než 60 % v dětství trestaných rodičů taktéž fyzicky trestá své děti. U rodičů, kteří fyzicky trestáni nebyli, se jedná o necelých 20 %.[5]

Tělesné tresty v kontextu mezinárodních úmluv

Rostoucí povědomí o důležitosti ochrany práv dětí a dopadech tělesných trestů na zdravý vývoj člověka vedlo k limitaci jejich používání v různých mezinárodních úmluvách. Vedle Úmluvy o právech dítěte se jedná o Evropskou sociální chartu, Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, ale i o Listinu základních práv Evropské Unie a další. Pro účely tohoto článku se blíže zaměříme na Úmluvu o právech dítěte.

Úmluva o právech dítěte

Úmluva o právech dítěte (dále jen „Úmluva“) byla od svého jednomyslného přijetí v roce 1989 ratifikována celkem 196 státy.[6] Stala se tak nejšířeji ratifikovanou úmluvou o lidských právech a pravděpodobně i nejvýznamnějším dokumentem chránícím práva dítěte. Výjimkou jsou pouze Spojené státy americké, jejichž zástupci Úmluvu nejprve podepsali, ale poté neratifikovali. V souladu s článkem 10 Ústavy[7] je Úmluva součástí našeho právního řádu a má tzv. aplikační přednost před zákonem. Jejím přijetím se ČR zavázala učinit všechna potřebná opatření k ochraně dětí a zajištění jejich práv uznaných Úmluvou.[8]

Již z preambule Úmluvy vyplývá hned několik klíčových hodnot, které se smluvní strany zavazují chránit. Jedná se zejména o důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, ale i o potřebu poskytovat dětem zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu.

S problematikou tělesných trestů úzce souvisí článek 37 Úmluvy, podle kterého nesmí být žádné dítě podrobeno mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Relevantní jsou také články 19 a 28 odst. 2, ačkoli se tělesných trestů netýkají výslovně.[9] Článek 19 již nepracuje s pojmy trestání či zacházení. Namísto toho poskytuje ochranu před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím během doby, kdy jsou děti v péči rodičů, zákonných zástupců nebo jiných starajících se osob. Z toho vyplývá, že Úmluva od signatářských států vyžaduje, aby předcházely násilí nejen v prostředí domova, ale i v nejrůznějších institucích, jako jsou např. školy či nápravné ústavy. Tuto myšlenku blíže rozvádí článek 28 odst. 2, na základě kterého musí být kázeň ve škole zajišťována způsobem slučitelným s lidskou důstojností a dalšími ustanoveními Úmluvy.

Výbor OSN o (ne)důstojnosti tělesných trestů

Ustanovení Úmluvy vytváří hned několik interpretačních otázek. Existují vůbec tělesné tresty, které nejsou ponižující a nedotýkají se lidské důstojnosti? A můžeme tělesné tresty postavit na roveň tělesnému nebo duševnímu násilí?

Podle Výboru OSN neposkytuje Úmluva žádný prostor pro nejednoznačnost a v Obecném komentáři č. 8 (dále jen „Komentář“) označuje tělesné tresty a další podoby krutých nebo ponižujících trestů jako formy násilí, které smluvní státy musí eliminovat.[10] Výbor OSN také staví najisto, že tělesné tresty jsou pro děti ponižující bez výjimky. Uznává sice, že péče o děti vyžaduje v rámci jejich ochrany časté fyzické zásahy. Současně ale spatřuje velký rozdíl mezi úmyslným použitím síly za trest, které má způsobit určitou bolest, nepohodlí nebo ponížení, a fyzickým zásahem, který je motivován potřebou chránit dítě či jiné osoby. Výbor dále zdůrazňuje, že dospělí lidé jsou schopni takový rozdíl dobře rozeznat a ve vztahu k dětem to není o nic těžší. V Komentáři navíc označuje eliminaci násilného a ponižujícího trestání dětí pomocí reformy zákonů a dalších potřebných opatření jako první a bezpodmínečnou povinnost smluvních států.[11]

Tělesné tresty ve světle českých zákonů

Předchozí část shrnuje hodnoty, k jejichž ochraně jsme se podpisem Úmluvy zavázali, a jaké povinnosti z toho pro Českou republiku jako smluvní stát plynou. Nyní nezbývá než se blíže podívat na to, jak tuto problematiku reflektuje česká právní úprava.

V první řadě je třeba odlišit, jak se české zákony staví k používání tělesných trestů v různých prostředích. Zatímco ve školách, zaměstnání či vězeňství tělesné tresty nejsou přípustné, v prostředí domova je situace odlišná.[12] Právě na regulaci tělesných trestů jako přípustných výchovných opatření se detailně zaměřím v dalších řádcích.

Občanský zákoník[13]

Právní poměry mezi rodiči a dětmi se v naší zemi řídí především občanským zákoníkem, který v roce 2014 nahradil dříve účinný zákon o rodině.[14] Jedním z ústředních institutů rodinného práva je tzv. rodičovská odpovědnost, tedy soubor práv a povinností rodičů vůči dítěti. Rodičovská odpovědnost spočívá v péči o zdraví, ale i o tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte, stejně tak jako v ochraně dítěte, zajištění jeho výchovy a dalších činnostech.[15]

Zároveň podle § 857 odst. 2 občanského zákoníku platí, že dítě musí dbát svých rodičů a dokud není svéprávné, mohou jej rodiče usměrňovat výchovnými opatřeními, kterým se dítě musí podřídit. Tato opatření a jiná omezení mohou sloužit například k ochraně morálky, zdraví a práv dítěte, ale i práv jiných osob a veřejného pořádku. Limitem jejich použití je § 884 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého mohou být výchovná opatření použita jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví ani rozvoj dítěte a nedotýká se jeho lidské důstojnosti. Podle důvodové zprávy se výchovnými prostředky v § 884 občanského zákoníku mají rozumět především prostředky aktivující a prevenční.[16] Použití sankčních opatření ale vyloučeno není.

Pojem přiměřených výchovných opatření je třeba vyložit i v kontextu ustanovení § 81 až § 117 občanského zákoníku, která upravují všeobecná osobnostní práva každého člověka.[17] Zejména nesmíme zapomenout, že děti, stejně jako jakékoliv jiné lidské bytosti, mají právo na duševní i tělesnou nedotknutelnost, garantovanou § 81 odst. 2 občanského zákoníku. Tuto myšlenku vystihuje velmi trefně Telec: „Duševní a tělesná nedotknutelnost se vztahuje na každého člověka bez ohledu na věk, rozumovou či volní vyspělost anebo jiné osobní postavení. Jedná se o zásadní, v podstatě přirozené, osobnostní právo každé lidské bytosti v každém věku, na každém místě a v každé době či světadílu.“[18]

Listina základních práv a svobod[19]

Relevantní jsou samozřejmě i některé články Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Článek 7 odst. 2 LZPS reflektuje výše zmíněnou úpravu Úmluvy a zakazuje, aby byl kdokoli mučen, podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestu. Článek 10 LZPS vyjadřuje, vedle dalšího, právo každého na zachování lidské důstojnosti a ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života. Ze závěrů Výboru OSN už víme, že tělesné tresty je třeba vnímat za každých okolností jako ponižující.[20] Také Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí připomněl, že tělesné tresty jsou považovány za zásah do lidské důstojnosti a zásah do tělesné integrity trestaného dítěte.[21]

Zdá se to tedy jasné. LZPS zakazuje, aby byl kdokoli podroben ponižujícímu zacházení či trestu. Občanský zákoník vylučuje použití výchovných opatření, která se dotýkají lidské důstojnosti. A z komentáře k Úmluvě, soudních rozhodnutí i vědeckých poznatků víme, že tělesné tresty jsou pro děti ponižující a představují zásah do jejich důstojnosti. Komentářová literatura k občanskému zákoníku však v závěrech, zda a jak tělesné tresty ohrožují zdraví dítěte, jeho rozvoj, nebo zda se dotýkají lidské důstojnosti, jednotná není. Převažuje proto výklad, že v České republice použití tělesných trestů bez dalšího není porušením zákona.[22]

Občanský zákoník klade velký důraz na vlastní uvážení rodičů a jejich schopnost posoudit, co je v konkrétní situaci přiměřené a jaký dopad bude mít zvolený výchovný postup na zdraví a budoucí vývoj dítěte. To však odporuje závěrům odborníků, podle kterých nelze určit bezpečnou intenzitu tělesného trestání, natož dopředu vědět, jaký trest dítěti skutečně neublíží.[23] Je na místě také dodat, že dle výzkumu odborníků z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN z roku 2023 více než 58 % rodičů souhlasí s tvrzením, že občasné používání tělesných trestů neohrožuje vývoj dítěte. Každý pátý dotázaný si dokonce myslí, že tělesné tresty učí děti zodpovědnosti a pomáhají pozitivně rozvíjet jejich osobnost.[24]

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí[25]

Pokud úsudek o přiměřenosti výchovného opatření selže a rodič vůči dítěti použije nepřiměřený výchovný prostředek nebo omezení, dopustí se přestupku podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. h) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „ZOSPOD“). Stejné pravidlo se uplatní také v případě, že se činu dopustí zaměstnanec školy, zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy či jakákoli jiná osoba.

Oproti předchozímu znění zákona není v současnosti potřeba, aby byl u přestupku dle ustanovení § 59 odst. 1 písm. h) ZOSPOD prokázán úmysl ponížit lidskou důstojnost dítěte. Novela zákona účinná od 1.1.2014 dodatek o úmyslu vypustila, čímž došlo k rozšíření ochrany dětí před nepřiměřenými tresty. Ke vzniku odpovědnosti proto postačuje, když je u pachatele prokázáno zavinění ve formě vědomé nebo nevědomé nedbalosti. Nemusí být prokázána ani soustavnost nepřiměřeného trestání, ani jím způsobené následky na zdraví.[26] V souladu s ustanovením § 59 odst. 4 ZOSPOD může být za použití nepřiměřeného výchovného prostředku či omezení uložena pokuta až do výše 50 000 Kč.

Trestněprávní rovina – tělesné trestání vs. týrání dětí

Pro obzvlášť závažné případy poskytuje zákonodárce záchrannou síť v podobě skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby dle § 198 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“). Nabízí se však otázka, co si pod týráním skutečně představit. Je to facka jednou za tři dny? Nebo „výprask“ řemenem jednou týdně a opakované slovní útoky? Zatímco používání tělesných trestů na dětech občanský zákoník nevylučuje, týrání dítěte naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, za který podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku hrozí trest odnětí svobody až na 12 let. V krajních případech může tělesné trestání naplňovat skutkovou podstatu mnoha dalších trestných činů, jako je např. ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, v krajních případech i zabití či vražda.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26.10.2021, sp. zn. 3 Tdo 926/2021 týrání interpretoval jako „zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří.” Dodal také, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nemusí se proto jednat o soustavné nebo delší dobu trvající jednání, ale taktéž nemůže jít o jednorázový nebo výjimečný exces.[27]

Lze tedy shrnout, že aby tělesný trest naplnil skutkovou podstatu některého trestného činu, musí s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe dosáhnout zvláštního stupně závažnosti a současně nesmí postačovat uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu.[28] Situace, ve které se rodič v zápalu hádky s odmlouvajícím dítětem výjimečně uchýlí k použití facky, protože se domnívá, že nedokáže potomka usměrnit jinak, nelze stavět na roveň pravidelnému surovému bití dítěte. Ačkoli se nám nemusí zdát v pořádku ani jeden z výše uvedených scénářů, druhý případ se liší mírou své společenské škodlivosti, kterou musí právo odpovídajícím způsobem reflektovat.

Hranice mezi tělesným trestáním a týráním se ale často hledá velmi obtížně. Jedním z důvodů je výše kritizovaná úprava občanského zákoníku, která toleruje určitou míru násilí v podobě „přiměřených výchovných prostředků“. Výklad přiměřeného tělesného trestu je však subjektivní. Pro jednoho rodiče může být za špatné známky přiměřený pohlavek, pro druhého výprask řemenem a pro třetího několik hodin na hanbě. O to těžší je pro soudy i orgány sociálně-právní ochrany dítěte posoudit, kdy lze použití násilí akceptovat jako „přiměřenou výchovu“, kdy jde o přestupek a kdy už o týrání.

Závěr

Přes své mezinárodní závazky Česká republika stále nechrání děti před všemi formami násilí. ​ Ze současného znění občanského zákoníku vyplývá, že přiměřené tělesné tresty jsou přípustné, pokud neohrožují zdraví ani rozvoj dítěte a nedotýkají se jeho důstojnosti. Vzhledem k vědeckým poznatkům o škodlivosti tělesného trestání dětí a závěrům Výboru OSN, který považuje všechny tělesné tresty za ponižující, je otázkou, zda vůbec existuje tělesný trest, který by splňoval všechny uvedené podmínky. Přesto zákonodárce ponechává rodičům „volnou ruku“ pro posouzení přiměřenosti výchovných prostředků i jejich dopadů, což v praxi vyvolává celou řadu problémů. Ani rodiče ale nemohou používat tělesné tresty bezmezně. Limity používání tělesných trestů jako výchovného opatření stanovují jak prameny soukromého, tak i veřejného práva. Neposkytují však dětem takovou ochranu, k jaké jsme se podpisem Úmluvy i dalších mezinárodních úmluv zavázali. Stěžejním nedostatkem současné právní úpravy je absence výslovného a úplného zákazu tělesných trestů ve výchově.

O tom, jak si v oblasti ochrany dětí před tělesnými tresty vedeme ve srovnání s dalšími členskými státy Evropské unie, kdo vše nás za absenci jejich výslovného zákazu kritizuje, jakým směrem se ubírá aktuální společenský diskurz, a především o tom, jaké změny má po mnoha letech planých slibů přinést chystaná novela občanského zákoníku, zase příště.

Úvodní foto: Child abuse, The People Speak!, Flickr, CC BY-NC 2.0. Dostupné z: https://www.flickr.com/photos/saulalbert/44294855615/in/photostream/

[1] Obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 8 (2006). Právo dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu, bod 11.

[2] WHO. Corporal punishment and health [online]. Who.int. 23.11.2021. [4.5.2024]. https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/corporal-punishment-and-health

[3] Tamtéž.

[4] Závěry 7. rodinněprávního sympozia Justiční akademie na téma nepřijatelnost násilí na dětech, str. 9. [4.5.2024]. Dostupné z: https://www.nsoud.cz/judikatura/ns_web.nsf/0/76C35C04EB17150AC12589DA003E309D/$file/7_sympozium_Neprijatelnost%20n%C3%A1sil%C3%AD%20na%20d%C4%9Btech.pdf

[5] 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Příloha: Grafy. in Fyzické tresty dětem prokazatelně škodí. Jak moc je Češi používají?. Praha, 27. 6. 2023. [4. 5. 2024]. Dostupné z: https://www.lf1.cuni.cz/fyzicke-tresty-detem-prokazatelne-skodi-jak-moc-je-cesi-pouzivaji

[6] United Nations treaty collection [online]. treaties.un.org. [4.5.2024]. Dostupné z: https://treaties.un.org/pages/viewdetails.aspx?src=ind&mtdsg_no=iv-11&chapter=4&clang=_en

[7] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

[8] Článek 4 Úmluvy o právech dítěte.

[9] Komentář Výboru OSN č. 8, bod 19–21.

[10] Komentář Výboru OSN č. 8, bod 18.

[11] Tamtéž, bod 11, 14, 22.

[12] Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s. 41. Dostupné z: https://odok.cz/portal/veklep/material/ALBSCVFGH9CK/

[13] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[14] Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině.

[15] Ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

[16] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[17] Tamtéž.

[18] Telec, Ivo. Újma na osobnosti dítěte, Dny práva 2010. Brno: Masaryk University, 2010, s. 1–2.

[19] Listina základních práv a svobod vyhlášená usnesením Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky.

[20] Komentář Výboru OSN č. 8, bod 11.

[21] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1206/2020.

[22] Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění občanský zákoník, s. 41–42.

[23] Závěry 7. rodinněprávního sympozia Justiční akademie na téma nepřijatelnost násilí na dětech, str. 10.

[24] 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Příloha: Grafy.

[25] Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.

[26] Rozsudek Krajského soudu ze dne 3.4.2024, sp. zn. 72 A 30/2022-28.

[27] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2021, sp. zn. 3 Tdo 926/2021.

[28] Ustanovení § 12 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

Vybrali jsme pro vás