Vybrané právní aspekty problematiky domácího násilí – 4. díl – řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí

V tomto díle[1] se zaměřím na problematiku domácího násilí vůči jednomu z rodičů ze strany druhého rodiče v kontextu řízení o úpravě poměrů společných nezletilých dětí.[2] Soustředit se přitom budu především na aspekt ochrany obětí domácího násilí a jeho vliv na posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Domnívám se totiž, že se jedná o aspekt opomíjený a v praxi snad i marginalizovaný. Jeho zohlednění a účinná ochrana je přitom jedním ze základních předpokladů funkčnosti následné úpravy poměrů pro všechny zúčastněné.[3]

Může domácí násilí pokračovat i po rozchodu rodičů a rozpadu společné domácnosti?

O domácím násilí dodnes koluje řada mýtů. Jeden z nich spočívá v nesprávné domněnce, že domácí násilí končí pro oběť odchodem od násilného partnera. Tak tomu ale zpravidla není. Odborná literatura v kontextu problematiky domácího násilí popisuje i tzv. (post)separační násilí.[4]

Separační (rozchodové) násilí (separation violence) představuje rizikový moment spojený s hrozící eskalací násilí, jelikož odchod od násilníka reprezentuje (z pohledu agresora nevítaný) akt nezávislosti.[5] S pojmem separačního násilí úzce souvisí pojem postseparačního (porozchodového) násilí. Jeho přesná definice je nicméně problematická, jelikož implikuje jednoznačný časový bod ukončení vztahu. To však představuje spíše (různě dlouhý a komplikovaný) proces než konkrétní okamžik. Proto lze pozorovat tendenci užívat spíše obecnější pojmy jako stalking či domácí násilí.[6] Samotný pojem „domácí“ násilí ovšem na druhou stranu opět zpětně implikuje společnou domácnost jako jeho nezbytný definiční prvek, a může tak vést k nedostatečné ochraně jeho obětí (zejména) ze strany nedostatečně vzdělaných orgánů veřejné moci.

Bez ohledu na použitou definici je však zřejmé, že násilí vůči partnerovi může pokračovat (a nezřídka pokračuje) i po ukončení vztahu a rozpadu společné domácnosti. Na tuto skutečnost reaguje i nová legální definice domácího násilí obsažená v § 3021 občanského zákoníku. Podle odstavce 2 písm. b) tohoto ustanovení totiž může být obětí domácího násilí „osoba blízká nebo ten, kdo jí dříve byl, nebo rodič společného dítěte nebo ten, kdo s osobou dopouštějící se domácího násilí vykonává rodičovskou odpovědnost“. Důvodová zpráva v této souvislosti vyzdvihuje potřebu chránit oběti před násilím ze strany agresora i poté, co společnou domácnost opustily.[7] Identifikuje tak v obecné rovině výše uvedený zájem na ochraně rodiče-oběti před násilím ze strany násilného rodiče i po zániku jejich partnerského (manželského) vztahu či společné domácnosti.

Lze domácí násilí zohledňovat i po účinnosti tzv. rozvodové novely?

Tzv. rozvodová novela účinná od 1. 1. 2026[8] zrušila dosavadní rozlišování jednotlivých forem péče o dítě.[9] Jako stěžejní východisko zavedla rovnocennou péči obou rodičů (§ 888 odst. 1 občanského zákoníku). Na jejím rozsahu (a obecněji způsobu výkonu rodičovské odpovědnosti) se mohou rodiče dohodnout (§ 906 odst. 2 a § 907 odst. 2 občanského zákoníku). Pokud se tak nestane, rozhodne o rozsahu péče každého z nich soud (§ 907 odst. 2 občanského zákoníku). Jako jediné kritérium pro rozhodování stanovil zákonodárce (nejlepší) zájem dítěte plynoucí z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.).[10] Nelze nicméně odhlédnout od toho, že v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí jsou ve hře i jiné chráněné zájmy – konkrétně minimálně právo rodičů o dítě pečovat plynoucí z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod[11] či (s přihlédnutím k tematickému zaměření tohoto článku) právo obětí domácího násilí na účinnou ochranu plynoucí z čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), jež se neomezuje pouze na trestní řízení.[12] Zjednodušeně řečeno, nejlepší zájem dítěte musí být při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí předním hlediskem. Není však hlediskem jediným. Může se totiž střetávat s oprávněnými zájmy ostatních osob (např. dalších dětí či rodičů). Při jeho aplikaci je tak třeba určité flexibility a případnou kolizi s jinými oprávněnými zájmy je nutné řešit (resp. vyvažovat) případ od případu. Zároveň nelze opomenout, že nejlepší zájem dítěte má jakožto „přední“ hledisko při vyvažování s ostatními oprávněnými zájmy vysokou prioritu.[13]

Důvodová zpráva k rozvodové novele výslovně uvádí, že navzdory zrušení kritérií vymezujících zájem dítěte v § 907 odst. 2 občanského zákoníku nemá změna právní úpravy žádný vliv na použitelnost judikatury Ústavního soudu vztahující se ke střídavé péči. Samotná podstata rozhodování totiž zůstává stejná, bez ohledu nazrušení forem péče.[14] To má pro možnost zohlednit v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem značný význam, zejména s přihlédnutím k tomu, že dříve plánovaná změna uvedeného ustanovení, podle níž měly mít soudy při rozhodování o svěření do péče povinnost vždy také posuzovat, zda se některý z rodičů dopustil vůči druhému z rodičů (nebo dítěti) domácího násilí, se nakonec neprosadila.[15]

Zmiňovaná nadále použitelná judikatura Ústavního soudu považuje za jedno z kritérií vymezujících pro účely rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí jejich nejlepší zájem i schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Toto kritérium není obvykle naplněno stejnou měrou mimo jiné u rodiče, který se prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů.[16]

Výklad, který bere v potaz vztahové násilí, jehož se jeden z rodičů dopouští vůči druhému rodiči, lze rovněž považovat za souladný s mezinárodními lidskoprávními závazky tak, jak je ve své judikatuře vymezil Evropský soud pro lidská práva. V tomto směru lze odkázat například na rozsudek ve věci I. M. a ostatní proti Itálii, podle něhož „bezpečnost rodiče, který se nedopouští násilí, a dětí by měla být ústředním faktorem při rozhodování o nejlepším zájmu dítěte ve věcech péče o dítě a styku s ním“.[17] Opomenout nelze ani pozitivní hmotněprávní závazek státu plynoucí z čl. 3 a čl. 8 Úmluvy spočívající v povinnosti chránit oběti před domácím násilím ze strany (bývalého) partnera. Tato povinnost se přitom neomezuje jen na trestní řízení.[18]

Je nutné, aby bylo domácí násilí řešeno (či vyřešeno) i v trestním řízení?

V řízeních o úpravě poměrů nezletilých dětí, jejichž rodič se vůči druhému rodiči dopouštěl či nadále dopouští násilí, se lze setkat s úvahami, že dokud není násilný rodič za domácí násilí pravomocně odsouzen, nelze je v souladu se zásadou presumpce neviny zohledňovat. Tato úvaha je však mylná.

Jak již bylo vysvětleno v prvním díle tohoto článku, trestní právo reaguje pouze na nejzávažnější případy domácího násilí, které lze z hlediska diferenciace jeho typů označit za týrání. Právě takové jednání může zakládat trestní odpovědnost podle § 199 trestního zákoníku, který upravuje skutkovou podstatu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Ústavní soud nicméně sníženou schopnost rodiče zajistit vývoj dítěte a jeho potřeby dovozuje (mimo jiné) z prokazatelného domácího násilí ze strany tohoto rodiče vůči druhému rodiči jako takového, nikoliv pouze z prokazatelného domácího násilí, které je týráním ve smyslu § 199 trestního zákoníku či jiným trestným činem.[19] Domácí násilí tedy nemusí mít trestněprávní relevanci, přesto je třeba je v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí zohlednit. Nejedná se přitom a priori o vyloučení kontaktu násilného rodiče s dětmi, nýbrž o potřebu sladit všechny přítomné zájmy, včetně potřeby rodiče – oběti domácího násilí – na ochraně a podpoře. V řízeních o úpravě poměrů nezletilých dětí by proto mělo mít své místo mimo jiné i posuzování historie a dynamiky násilí ve vztahu mezi rodiči. Prvek „prokazatelnosti“ domácího násilí nevyžaduje bez dalšího naplnění důkazního standardu, vyžadovaného v trestním řízení. Jedná se o prokazování skutečnosti, která je důležitá pro rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí stejně jako jiné skutečnosti zde prokazované.

Uvedený přístup není v rozporu se zásadou presumpce neviny. Soud v řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí nerozhoduje o vině a trestu za jednání násilného rodiče, nýbrž o tom, jaký vliv má toto jeho jednání na jeho rodičovské kompetence a v konečném důsledku i na identifikaci a důkladné zhodnocení nejlepšího zájmu dítěte. Nejedná se o aspekt, jehož hodnocení by soud v řízení o úpravě poměrů k nezletilým hodnotit nesměl. Naopak. Jedná se o aspekt, který soud v tomto řízení hodnotit musí, aby vydal rozhodnutí, které bude odpovídat nejlepšímu zájmu dítěte a které bude všechny přítomné zájmy uvádět v soulad tak, aby výsledkem bylo udržitelné a funkční řešení pro všechny zúčastněné, řešení, které přijde co nejdříve, nikoliv až (možná) za několik let, kdybude násilný rodič za své jednání pravomocně odsouzen.

Jaké nástroje ochrany obětí jsou zde k dispozici?

Rodič, vůči němuž je směřováno násilí ze strany druhého rodiče, může být (zvlášť zranitelnou) obětí ve smyslu § 2 odst. 2 či 4 písm. c) či d) zákona o obětech.[20] Tento zákon v § 3 odst. 1 zakotvuje presumpci postavení (zvlášť zranitelné) oběti, na něž nemá vliv, pokud pachatel nebyl zjištěn či odsouzen (to totiž neznamená, že se trestný čin nestal nebo že jej nespáchal obžalovaný).[21]

Ačkoliv se většina práv, jež (zvlášť zranitelným) obětem přiznává uvedený zákon, váže ke spáchanému trestnému činu, nelze opomenout jednu z jeho základních zásad v podobě povinnosti vymezených subjektů respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k ní zdvořile a šetrně, podle možností jí vycházet vstříc a postupovat vůči ní tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy oběti trestným činem nebo k druhotné újmě (sekundární viktimizaci). Tato povinnost se přitom nevztahuje pouze na orgány činné v trestním řízení, nýbrž i na „další orgány veřejné moci“ (§ 3 odst. 2 téhož zákona). Není důvod z množiny těchto orgánů vyloučit soudy rozhodující o úpravě poměrů nezletilých dětí, je-li některý z účastníků (zvlášť zranitelnou) obětí podle uvedeného zákona. Opačný přístup by totiž popíral samotný smysl a účel presumpce postavení (zvlášť zranitelné) oběti, jenž spočívá v nutnosti reagovat na aktuální potřeby oběti ihned, nikoliv až po případném odsouzení potenciálního pachatele, jež navíc – jak je uvedeno výše – může přijít až po letech, a snaze zabránit sekundární viktimizaci.[22]

Je třeba zdůraznit, že popsaný přístup se vztahuje k požadavku citlivého přístupu k rodiči-oběti, který však nadále splňuje požadavek nestrannosti a který nepopírá nutnost náležitě zjistit rozhodující skutečnosti. Jeho účelem je toliko respektování výše uvedeného zájmu na ochraně a podpoře rodiče-oběti, jež má vést k zamezení zbytečné sekundární viktimizace a konečně i k funkčnímu a udržitelnému nastavení poměrů pro všechny zúčastněné.

Konkrétní způsoby naplňování zájmu na ochraně a podpoře rodiče-oběti mohou být různé. V kontextu domácího násilí lze uvažovat například o doporučení (či nařízení) využití nástrojů odborné pomoci ve vztahu k násilnému rodiči (§ 468b odst. 2 a 6 z. ř. s.) – například v podobě účasti na programu pro zvládání agrese či násilného chování.[23] Důvodová zpráva k rozvodové novele přitom nevylučuje, aby soud v samotném řízení při posuzování rodičovských kompetencí zohlednil, jak se k těmto nástrojům rodič postaví.[24] V kontextu (obecně zcela správně) preferovaného smírného řešení je však zároveň třeba upozornit, že tato upřednostňovaná varianta nemá vést k nátlaku na rodiče-oběť, aby se s násilným rodičem dohodla jako rovný s rovným na funkčním uspořádání budoucích poměrů. Takový postup totiž zpravidla ani nevede ke kýženému výsledku, nýbrž spíše ke zbytečné sekundární viktimizaci.

V souvislosti se samotným rozhodnutím o úpravě poměrů nezletilých dětí lze také zvážit určení podmínek péče rodiče o dítě ve smyslu § 907 odst. 3 občanského zákoníku, respektive (zejména) místo a způsob předávání dítěte. Variantou může být předávání prostřednictvím vzdělávací instituce (školy, školky),[25] případně s dohledem třetí osoby (tzv. asistované předávání).[26]

Ani tato (či jiná) opatření bohužel nemusí být účinná. Pokud mají rodiče společné děti, vzniká poměrně velký prostor, jak druhému jejich prostřednictvím ubližovat. Vysoká pravděpodobnost instrumentalizace dětí za účelem poškozování a kontrolování druhého rodiče je spojena právě s předcházejícím domácím násilím. Jedná se o jeden z popsaných projevů (post)separačního násilí.[27]

Jakkoliv se v praxi může zdát, že právní úprava na tyto případy nereaguje, důvodová zpráva k rozvodové novele poskytuje k jejich řešení určité vodítko. Na straně jedné sice zavádí východisko v podobě rovnocenné péče obou rodičů, jež může ve vztazích zasažených násilím poskytovat prostor právě uvedenému projevu (post)separačního násilí. Na druhou stranu důvodová zpráva opakovaně zmiňuje rozhodování o zásazích do rodičovské odpovědnosti, ať už se jedná o nově zavedený důvod v podobě pozastavení jejího výkonu dle § 869 odst. 2 občanského zákoníku či možnost omezení (výkonu) rodičovské odpovědnosti. V této souvislosti uvádí:

„Pro úplnost je třeba zmínit příklad rodiče, který o dítě vůbec nebude chtít pečovat, a to ani v minimálním rozsahu (pár hodin měsíčně či ročně), eventuálně ani za současného stanovení podmínek péče. Je zřejmé, že u takového rodiče [...] nezbude než učinit závěr, že svou rodičovskou odpovědnost nevykonává řádně. Omezení rodičovské odpovědnosti (event. jejího výkonu) minimálně co do některých jejích složek přitom bude i v zájmu dítěte. V praxi se totiž vyskytují případy rodičů, kteří sice nemají vůbec žádný zájem o péči o dítě, zato však mají velký zájem o to se podílet na rozhodování o něm (např. pokud jde o volbu školy, provedení zdravotního zákroku apod.). V případě takého rodiče lze mít velké pochybnosti o kompetentnosti činit jakákoliv rozhodnutí o dítěti, zároveň nelze nevidět, že se často spíše, než o skutečný projev zájmu o dítě jedná o šikanózní výkon práva namířený vůči druhému rodiči.“

Uvažoval-li zákonodárce o tom, že je možné zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče, který o dítě nepečuje nebo který rozhodování o něm využívá jako nástroj pro šikanu druhého rodiče, tím spíše k takovému omezení lze přistoupit tehdy, objevují-li se pokračující projevy (post)separačního násilí, k němuž násilnému rodiči poskytují jeho rodičovská práva široký prostor. Uvedený výklad odpovídá nejen základním zásadám soukromého práva v podobě zákazu výkladu a aplikace právních předpisů v rozporu s dobrými mravy a zákazu zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 občanského zákoníku), ale v konečném důsledku i nejlepšímu zájmu dítěte. Nepochybně totiž nebude v nejlepším zájmu dítěte, aby násilný rodič svá rodičovská práva zneužíval k možnosti pokračovat v násilí vůči druhému rodiči. Nehledě na to, že násilí mezi rodiči považuje odborná literatura za psychické týrání dětí, které poškozuje zdravý vývoj dítěte v oblasti kognitivní, emocionální i sociální[28] a které může v závažných případech vést ke vzniku trestní odpovědnosti násilného rodiče za trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku[29] nebo ohrožování výchovy dítěte podle § 201 trestního zákoníku[30].

I před účinností rozvodové novely se ostatně bylo možné setkat s případy zásahu do rodičovské odpovědnosti rodiče, který ji tímto způsobem zneužíval. Krajský soud v Plzni takto například rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, čj. 14 Co 182/2024-276, zbavil rodičovské odpovědnosti otce, jenž se vůči matce společných nezletilých dětí dopouštěl dlouhodobého postseparačního násilí, které vyústilo ve spáchání zvlášť závažného trestného činu vůči ní. Ačkoliv děti nebyly svědky spáchání tohoto trestného činu a vůči dětem se otec žádného trestného činu nedopustil, mělo na matku toto jednání velmi negativní vliv. Ten se podle krajského soudu nepochybně odrazí i na nezletilých dětech, které byly dříve svědky otcova nepřístojného jednání. Dodal, že „ublížil-li otec jejich matce, je třeba je považovat za sekundární oběti jeho trestné činnosti. Protože matka je jediným rodičem, který plně zajišťuje péči o děti, jak po stránce výchovné, citové i materiální, že je to pouze ona, kdo může nezletilým v jejich složité situaci (odrážející se negativně na jejich stavu fyzickém i psychickém) situaci pomoci, je třeba ji chránit. Tím budou chráněny i nezletilé děti. Je potřeba, aby dětem, které jsou nyní v nepříliš dobrém stavu, matka poskytla jistotu, bezpečí, podporu, a toho by nebyla schopna, pokud by věděla, že otec kdykoliv může za dětmi přijít, že má právo vědět, kde matka bydlí, kam děti chodí do školy, kde mají lékaře. Proto není v zájmu nezletilých dětí, aby otci zůstala rodičovská odpovědnost zachována.“[31]

Závěr

Domácí násilí vůči jednomu rodiči ze strany druhého rodiče je prvkem, který soudy při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí nemohou přehlížet. Mýtus, podle něhož k domácímu násilí mezi rodiči není třeba v těchto řízeních přihlížet, jelikož nebylo mířeno přímo vůči nezletilým dětem, je třeba považovat za překonaný. Nabytí účinnosti rozvodové novely na tom nic nemění. Soudy rozhodující v těchto věcech pochopitelně budou muset najít vhodný způsob, jak přistupovat k východisku rovnocenné péče, aby správně identifikovaly a zohlednily nejlepší zájem dítěte, avšak zároveň neopomněly zájmy, které se s ním prolínají a spoluutvářejí jej, jako je zájem rodiče-oběti domácího násilí na ochraně a podpoře, ale i zájem násilného rodiče na realizaci jeho rodičovských práv. Je třeba hledat takové řešení, které nepovede k ohrožení rodiče-oběti a které bude funkční pro všechny zúčastněné.

V této souvislosti nicméně nelze popřít, že zakotvení (demonstrativního) výčtu kritérií, které by soudy při rozhodování měly zohledňovat, včetně domácího násilí mezi rodiči, přímo v zákonné úpravě by rozhodně nebylo od věci. Jejich dovození z judikatury a odborné literatury je sice možné, nicméně tváří v tvář realitě opatrovnických řízení a přetrvávajících stereotypů a mýtů spojených s domácím násilím nelze považovat za dostatečně spolehlivé. Srozumitelná a jednoznačná zákonná úprava by tento nedostatek mohla pomoci eliminovat, a poskytnout tak obětem domácího násilí účinnější ochranu a podporu.

[1] V jednotlivých dílech se zaměřuji výhradně na problematiku partnerského násilí. Nemusí se nicméně jednat výhradně o partnery (či manžele), jejichž vztah či manželství dosud trvá nebo kteří dosud žijí ve společné domácnosti. S ohledem na tematické zaměření tohoto dílu naopak nabývá na významu problematika násilí vůči bývalému partnerovi (či manželovi), s nímž má násilný partner (manžel) společné nezletilé dítě.

[2] S ohledem na omezený rozsah se bude text zaměřovat zejména na rozhodování o svěření dítěte do péče podle § 907 občanského zákoníku.

[3] Srov. Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, s. 187–194.

[4] Tamtéž, s. 191 a 212–217.

[5] Schneider, E. N. Domestic Violence Law Reform in the Twenty-First Century: Looking Back and Looking Forward. Family Law Quarterly, 2008, 42(3), Golden Anniversary Issue, s. 356.

[6] Čírtková, op. cit., s. 214.

[7] Důvodová zpráva k zákonu č. 78/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí. Sněmovní tisk 721/0, 9. volební období, 2021–2025.

[8] Zákon č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Sněmovní tisk 728/0, 9. volební období, 2021–2025.

[10] Tamtéž.

[11] Srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13, N 176/74 SbNU 529, právní věta, či 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 19.

[12] Z poslední doby srov. zejm. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 2025, Scuderoni proti Itálii, stížnost č. 6045/24.

[13] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13, N 176/74 SbNU 529, bod 29, a zde citovaný odkaz na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14. Srov. Rovněž Westphalová, L. Komentář k § 866. In: Králíčková, Z.; Hrušáková, M.; Westphalová, L. a kol. In: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 783.

[14] Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Sněmovní tisk 728/0, 9. volební období, 2021–2025.

[15] Uvedená změna měla být součástí novely jako součást zákona č. 78/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí. Není přitom zcela zřejmé, kam v průběhu projednávání novely zmizela. Verze novely k projednání ze dne 8. 3. 2024 totiž s kýženou úpravou počítá a původní důvodová zpráva k novele její potřebu srozumitelně vysvětluje. V příloze stanoviska Legislativní rady vlády ze dne 22. 5. 2024 se nicméně s touto úpravou bez bližšího odůvodnění už nepočítá. Srov. návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí – verze pro jednání vlády. ODok Portál [online]. © 2025 Úřad vlády České republiky [cit. 29. 12. 2025]. Dostupné zde: ODok Portál - VeKLEP - Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí

[16] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 29. Na tento nález – ač v kontextu nedostatečné kvality komunikace mezi rodiči – odkazuje i důvodová zpráva k rozvodové novele. Rovněž jím byla odůvodňována nakonec nerealizovaná změna § 907 odst. 2 občanského zákoníku, podle níž měly mít soudy povinnost přihlédnout při rozhodování o svěření dítěte do péče mimo jiné k tomu, že se jeden rodič vůči druhému prokazatelně dopustil domácího násilí. Srov. původní důvodovou zprávu k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí. ODok Portál [online]. © 2025 Úřad vlády České republiky [cit. 29. 12. 2025]. Dostupná zde.

[17] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2022, I. M. proti Itálii, stížnost č. 25426/20, bod 137.

[18] Viz výše citovaný rozsudek ve věci Scuderoni proti Itálii.

[19] Skutková podstata týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 standardně nereaguje na případy (post)separačního násilí, kdy společné obydlí zaniklo. Zde se bohužel nadále uplatňuje podobný přístup, jaký se uplatňoval před účinností zákona č. 91/2004 Sb., jenž do dřívějšího zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, doplnil skutkovou podstatu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a tohoto zákona). I nadále jsou tato jednání – mnohdy nekonzistentně – stíhána jako souběh více trestných činů – např. ublížení na zdraví (§ 146 trestního zákoníku), omezování osobní svobody (§ 171 trestního zákoníku), vydírání (§ 175 trestního zákoníku) či nebezpečné vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku)

[20] Zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů).

[21] Srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Sněmovní tisk 617/0, 6. volební období, 2010–2013.

[22] Tamtéž.

[23] Čírtková, L.; op. cit., s. 193–194.

[24] Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Sněmovní tisk 728/0, 9. volební období, 2021–2025.

[25] Výrok v takovém případě používá formulace jako „rodič nezletilého převezme v den X do péče po skončení vyučování ze školního zařízení“, respektive „jej předá v den X zpět do školního zařízení“.

[26] Tuto službu poskytují obvykle tytéž organizace, které umožňují asistované kontakty dítěte s rodičem (např. Magdalenium – více informací zde).

[27] Čírtková, L.; op. cit., s. 213.

[28] Tamtéž, s. 191. Obdobně rovněž Čírtková, L. Děti uprostřed domácího násilí. Právo a rodina, 2020, č. 11, s. 25.

[29] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1995/2019.

[30] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1293/2018, či ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022.

[31] Autorka se s kauzou setkala v rámci spolupráce s Věřím ti a zmiňuje ji (stejně jako citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni) se souhlasem klientky.