Evropské občanství na křižovatce: od teoretických základů k případu Komise v. Malta

1. Úvod

Preambule Smlouvy o Evropské unii (SEU) hovoří o rozhodnutí se členských států vytvořit společné občanství pro státní příslušníky svých zemí. Od zavedení tohoto institutu Maastrichtskou smlouvou se však občanství EU potýká s inherentním paradoxem. Ačkoliv zakládá soubor autonomních nadnárodních práv naplňujících ideu „Evropy občanů“, jeho samotný vznik a zánik zůstal plně odvozen od rozhodnutí členských států. [1] Evropská unie jako entita nedisponující vlastní primární státní mocí o svých občanech nerozhoduje; tuto výlučnou kompetenci si státy výslovně pojistily v Prohlášení č. 2 připojené k Maastrichtské smlouvě.[2]

Tento „pupeční šňůrou“ svázaný vztah fungoval po desetiletí na bázi zdrženlivého respektu. Jak však Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) postupně posiloval ústavní váhu unijního občanství a rozšiřoval jeho ochranu v případech odebírání pasů, dříve či později muselo dojít k fundamentálnímu kompetenčnímu střetu i u otázky samotného nabývání státní příslušnosti. Tímto vyústěním se stala kauza maltských investičních (komerčních) občanství. Tento článek si klade za cíl nejprve detailně vysvětlit podstatu evropského občanství v primárním právu včetně judikatury SDEU a následně na tomto půdorysu rozebrat případ Komise v. Malta. Ten, ač maskován ochranou unijních hodnot, představuje podle řady akademiků i vlastního generálního advokáta SDEU hluboký (a dogmaticky sporný) zásah do samotného jádra národní suverenity.

2. podstata a ústavní rozměr občanství EU

2.1 Zrod, akcesorita a asymetrie práv a povinností

Vývoj primárního práva v oblasti postavení jednotlivce představuje postupný přechod od „Evropy ekonomicky aktivních občanů“ k „Evropě občanů“. Ačkoliv se právo volného pohybu uplatňovalo již dříve, Maastrichtská smlouva přinesla zavedením čl. 20 SFEU zásadní ústavní změnu. Formálně vzato však unijní občanství skutečným státním občanstvím není. Jde o specifikum unijního práva, které se jinak pojmům s úzkou vazbou na stát zdráhá užívat, aby nezdůrazňovalo federální rysy ve fungování EU.[3]

Unikátnost tohoto institutu spočívá v jeho asymetrii: s občanstvím Unie nejsou spojeny žádné výslovné ústavní povinnosti (jako je branná či daňová povinnost). Jde především o benefit umožňující identifikaci s evropskou integrací.[4] EU navíc nemá vlastní občany v primárním slova smyslu, což reflektuje čl. 20 odst. 1 SFEU: „Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.“ Tuto neoddělitelnou vazbu potvrdil i SDEU v recentní věci Préfet du Gers, kde zdůraznil výlučnou propojenost obou statusů.[5]

Z této premisy vyplývá, že otázka určení, kdo má státní příslušnost, je věcí výlučně vnitrostátního práva. Právě z tohoto důvodu zformuloval SDEU již v rané kauze Micheletti fundamentální pravidlo vzájemného uznávání: členské státy musí bezvýhradně akceptovat občanství udělené jiným členským státem, aniž by mohly omezovat jeho unijní účinky.[6]

2.2 Katalog práv jako materiální jádro

Obsah občanství EU netvoří abstraktní politické pouto, nýbrž konkrétní katalog práv zakotvený v čl. 21 až 24 SFEU. Jde především o svobodu pohybu a pobytu (čl. 21 SFEU). Ač je toto právo v praxi limitováno směrnicí 2004/38/ES stanoveným požadavkem, aby se ekonomicky neaktivní migrující občan nestal neúměrnou zátěží pro sociální systém hostitelského státu, je přesto vnímáno jako ústavní základ vnitřního trhu i evropské mobility.

Katalog doplňují politická práva, jako právo volit v obecních a evropských volbách (čl. 22 SFEU), či právo petiční a právo na mimosoudní kontrolu institucí EU (čl. 24 SFEU), posilující občanský prvek ve fungování Unie.[7] Z hlediska mezinárodního přesahu je klíčový čl. 23 SFEU (právo na konzulární ochranu v zahraničí), který formálně zrovnoprávňuje unijní občany na území třetích států prostřednictvím zastupitelských úřadů kteréhokoliv členského státu, což představuje hmatatelný výraz nadnárodní solidarity.[8]

3. Od statusového pojetí ke kompetenční tenzi: Ztráta vs. Nabývání

3.1 Expanze unijní kontroly u odebírání občanství

Skutečným hybatelem proměny evropského občanství byl nicméně SDEU. V přelomovém rozsudku Grzelczyk soud prohlásil občanství Unie za „základní status státních příslušníků členských států“.[9] Od tohoto momentu začalo unijní právo skrze judikaturu postupně pronikat i do oblastí vyhrazených národní suverenitě.

Zvláště markantní byl tento posun v otázkách pozbývání státní příslušnosti. Ve věci Rottmann SDEU dovodil, že pokud stát odebírá vlastní občanství (např. pro podvod při jeho nabytí), musí zohlednit princip proporcionality z hlediska unijního práva, protože tím dotyčného zbavuje i statusu občana Unie.[10] O dekádu později, ve věci Tjebbes, soud potvrdil, že stát sice má právo chránit „zvláštní vztah solidarity a loajality“, který k němu občan má, a při zániku této skutečné vazby mu občanství odejmout, vždy ale musí existovat prostor pro zvážení individuálních dopadů na unijní úroveň.[11] Dále ve věci Zambrano Soudní dvůr dokonce zakázal vyhoštění příslušníků třetích států (rodičů nezletilých občanů EU), pokud by to fakticky znamenalo, že unijní občan bude nucen opustit území Unie.[12]

3.2 Hranice kompetence u udělování občanství

Popsaný vývoj vytvořil silnou asymetrii, na kterou upozorňoval generální advokát Anthony M. Collins. Zatímco u odebírání občanství unijní právo zasahuje (protože chrání existující práva a brání bezdomovectví z hlediska unijního statutu), udělování občanství je primárně aktem, kterým práva teprve vznikají. Jak varoval GA Collins, požadovat aplikaci unijních mantinelů (např. vynucování tzv. skutečné vazby) plošně i na nabývání občanství by narušilo „pečlivě budovanou rovnováhu mezi státní příslušností členského státu a občanstvím Unie [...] a představoval by zcela protiprávní erozi pravomoci členských států ve velmi citlivé oblasti“.[13]

Uvedená vzájemná důvěra (zakotvená kauzou Micheletti) však byla vystavena extrémní zkoušce. Nástup programů států jako Kypr, Bulharsko a zejména Malta (tzv. Citizenship by Investment, CBI) ukázal druhou stranu mince. Malta umožňovala získat občanství za masivní finanční příspěvek a investici, formálně podmíněnou rezidencí, která však nevyžadovala faktický, dlouhodobý a nepřetržitý fyzický pobyt. Malta tedy komercionalizovala kolektivní statek (unijní mobilitu, Schengen), který nevybudovala sama. Tento politický problém vyústil v žalobu Evropské komise.

4. Kauza Komise v. Malta: Rozhodnutí SDEU

Dne 29. dubna 2025 vydal velký senát Soudního dvora rozsudek ve věci C-181/23, Komise v. Malta, kterým vyhověl žalobě Komise a konstatoval, že Malta zavedením a uplatňováním režimu občanství pro investory porušila článek 20 SFEU a zásadu loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU.

Komise svůj unijněprávní žalobní důvod podporovala rovněž odkazem na koncepci skutečné vazby (genuine link), spojovanou s rozsudkem Mezinárodního soudního dvora ve věci Nottebohm. Generální advokát Collins tuto argumentaci odmítl. Podle něj se Nottebohm týkal mezinárodní účinnosti státní příslušnosti pro účely diplomatické ochrany, nikoli obecné povinnosti států udělovat vlastní občanství pouze osobám se skutečnou vazbou. Proto navrhl žalobu zamítnout.[14]

Soudní dvůr se k rozsahu rozsudku Nottebohm výslovně nevyjádřil a obecný test genuine link ve vlastních rozhodovacích důvodech nepřevzal. Nelze proto tvrdit, že závěry generálního advokáta výslovně akceptoval. Zvolil jinou, čistě unijněprávní konstrukci založenou na povaze občanství Unie, solidaritě, loajalitě a vzájemné důvěře.

4.1 Od vnitrostátní pravomoci k ústavnímu statusu občanství Unie

Rozsudek Nottebohm odpovídá logice judikatury „no, but“, kterou v předrozsudkové debatě připomínal Merijn Chamon. Stanovení podmínek nabývání a pozbývání státního občanství zůstává v pravomoci členských států, avšak při výkonu této pravomoci musí členské státy respektovat unijní právo.[15] Soudní dvůr tuto zásadu potvrdil v bodě 81 rozsudku Nottebohm a odmítl názor Malty, že by unijní přezkum připadal v úvahu pouze při závažném, obecném a systematickém porušování hodnot nebo cílů Unie.

Stephen Coutts zasazuje rozsudek Nottebohm do širší transformační ústavní judikatury Soudního dvora, která se rozvíjí nejméně od posudku 2/13. Jejím znakem je propojování jednotlivých institutů unijního práva se společnými hodnotami článku 2 SEU, ústavní identitou Unie a strukturou vzájemně propojených právních vztahů mezi Unií a členskými státy. Rozsudek Komise v. Malta podle Couttse poprvé plně začlenil občanství Unie do této konstrukce: občanství již není pouze odvozeným souborem individuálních práv, nýbrž součástí ústavního rámce Unie, nástrojem integračního procesu a konkrétním výrazem demokracie a solidarity.[16]

Toto pojetí může mít důsledky přesahující oblast investiční naturalizace. Pokud je občanství Unie součástí ústavního rámce a výrazem hodnot článku 2 SEU, může se rozšířit okruh situací, v nichž budou vnitrostátní pravidla o občanství považována za spadající do působnosti unijního práva. Coutts zvažuje, zda by naturalizační řízení nemohla být do budoucna podrobena také procesním požadavkům Listiny základních práv, zejména požadavku účinné soudní ochrany podle článku 47. Rozsudek Komise v. Malta to však výslovně nestanovil; jde zatím jen o možný důsledek jeho ústavní logiky.

4.2 Chamonovo trilema: autonomie, vzájemné uznávání a skutečný obsah občanství Unie

Hlubší strukturální vysvětlení problému nabízí Chamonovo trilema, s nímž pracuje také Laura Gyeney. Je založeno na třech tvrzeních:

1. členské státy mají neomezenou pravomoc rozhodnout, komu udělí své občanství;
2. ostatní členské státy musí bez dalších podmínek uznávat občanství udělené jiným členským státem;
3. občanství Unie má vlastní, nesymbolický obsah a představuje skutečné členství v nadnárodním politickém společenství.

Podle Chamona nelze všechny tři předpoklady zachovat současně v absolutní podobě. Pokud by platila neomezená autonomie členských států a současně bezpodmínečné vzájemné uznávání, občanství Unie by muselo zůstat převážně symbolickým či tržním statusem. Pokud by naopak mělo skutečný právní a politický obsah, ale členské státy by si zachovaly neomezenou naturalizační autonomii, muselo by být ostatním státům v krajních případech umožněno odmítnout uznání sporně uděleného občanství. Tím by však byla oslabena právní jistota jednotlivce a zásada formulovaná v rozsudku Micheletti.[17]

Třetí možností je zachovat občanství Unie jako skutečný status a současně zachovat vzájemné uznávání, ale připustit unijní limity výkonu naturalizační pravomoci členských států. Právě tuto variantu podle Chamona zvolil Soudní dvůr. Horizontální uznávání může zůstat zachováno proto, že členské státy vertikálně důvěřují unijním orgánům, že zabrání zjevně nepřípustnému výkonu naturalizační pravomoci. Unijní přezkum tedy v tomto pojetí zásadu Micheletti neruší, ale institucionálně ji umožňuje.

Rozsudek lze v tomto světle chápat jako rozdělení kontroly do dvou úrovní. Na horizontální úrovni jednotlivé členské státy nesmí pro účely výkonu unijních práv podrobovat občanství udělené jiným členským státem vlastním dodatečným podmínkám. Na vertikální úrovni však Komise může požadovat, aby Soudní dvůr přezkoumal, zda samotný naturalizační režim není zjevně neslučitelný s povahou občanství Unie. Gyeney upozorňuje, že tato konstrukce má svou vnitřní logiku, ale současně se obtížně slučuje s Prohlášením č. 2 k Maastrichtské smlouvě, Edinburským rozhodnutím a zásadou svěření pravomocí.[18]

4.3 Zákaz transakční naturalizace jako negativní minimální standard

Soudní dvůr nestanovil úplný pozitivní kodex naturalizace. V bodě 98 přiznal členským státům široký prostor pro volbu kritérií a vytyčil především jednu krajní hranici: členský stát porušuje článek 20 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU, pokud zavede režim, v němž je státní občanství, a tím i občanství Unie, v podstatě poskytováno výměnou za předem stanovené platby nebo investice. Takový postup podle bodů 99 a 100 představuje nepřípustnou komercializaci statusu státního příslušníka členského státu a občana Unie.[19]

Soudní dvůr se přitom nezastavil u abstraktního popisu maltského režimu. Simon Cox správně upozorňuje, že Soud zkoumal jeho celkovou právní i praktickou podobu. Dospěl zejména k těmto závěrům:

• předem stanovené platby, investice do nemovitostí a povinný dar zaujímaly v režimu rozhodující místo;
• požadovaný legální pobyt nebyl skutečným fyzickým pobytem;
• dobu pobytové podmínky bylo možné zkrátit dodatečnou platbou;
• prověřování žadatelů se soustředilo na bezpečnostní, reputační a finanční rizika, nikoli na to, zda jejich vztah k Maltě udělení občanství odůvodňuje;
• neprobíhalo konkrétní posouzení existence a intenzity vazeb žadatele k Maltě;
• režim byl propagován především prostřednictvím celoevropských výhod maltského pasu.[20]

Soudní dvůr však neurčil minimální dobu fyzického pobytu ani nestanovil, že skutečný pobyt musí být podmínkou každé naturalizace. V bodech 105–116 pouze posuzoval, zda formální pobyt, prověrky a další podmínky zbavují maltský režim jeho transakční povahy. Absence skutečného pobytu tak nebyla samostatným důvodem protiprávnosti, ale jedním z důkazů, že finanční plnění tvořilo podstatu režimu.

4.4 Vzájemná důvěra jako systémový princip

Zásadní roli v argumentaci sehrála vzájemná důvěra. Protože ostatní členské státy musí pro účely výkonu unijních práv uznávat účinky občanství uděleného Maltou, mohou podle Soudu očekávat, že Malta nebude svou pravomoc vykonávat způsobem zjevně neslučitelným s povahou občanství Unie. Ruairi O’Neill proto chápe rozsudek jako potvrzení strukturálního a ústavního významu vzájemné důvěry pro evropské občanství.[21]

Coutts rekonstruuje argumentaci Soudu jako právní sylogismus. Článek 4 odst. 3 SEU ukládá členským státům zdržet se opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Unie. Jedním z těchto cílů je podle čl. 3 odst. 2 SEU vytvoření prostoru bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb osob. Fungování tohoto prostoru je založeno na vzájemné důvěře a vzájemném uznávání. Jestliže členský stát zavede naturalizační režim, který narušuje předpoklady vzájemného uznávání občanství, může tím ohrozit fungování prostoru volného pohybu a porušit zásadu loajální spolupráce.[22]

Podle Couttse je přitom třeba odlišit mikroúroveň a makroúroveň vzájemné důvěry. Soudní dvůr nezkoumal, zda některý členský stát skutečně ztratil důvěru v konkrétní maltské naturalizační rozhodnutí. Vzájemná důvěra zde působí na systémové úrovni: umožňuje, aby členské státy automaticky uznávaly občanství udělené jiným členským státem, aniž by přezkoumávaly jeho legalitu nebo „skutečnost“ v každém jednotlivém případě. Z tohoto pohledu není rozhodující empirický důkaz, že některý stát pohrozil neuznáváním maltských pasů, ale strukturální způsobilost režimu narušit předpoklady automatického uznávání.

Takový výklad vysvětluje, proč rozsudek pravděpodobně nepřekonává Micheletti. Požadavek jedinečného vztahu solidarity a loajality nemají jednotlivé členské státy ověřovat případ od případu. Má být vymáhán na unijní úrovni prostřednictvím řízení proti státu, který vytvořil zjevně nepřípustný režim. Horizontální uznávání mezi členskými státy tak zůstává zachováno, zatímco unijní orgány vykonávají vertikální kontrolu nad systémem naturalizace.

4.5 Skutečná vazba, liberalismus a autonomie jednotlivce

Pojem genuine link není součástí výslovného právního testu Soudu. Luke D. Spieker nicméně tvrdí, že požadavek jedinečného vztahu solidarity a loajality spolu se zkoumáním konkrétních vazeb představuje skutečnou vazbu v jiném terminologickém hávu. Jde o akademickou interpretaci rozsudku, nikoli o jeho výslovně vyslovený závěr.[23]

Gyeney a Chamon naopak zdůrazňují, že rozsudek nezavedl klasický pozitivní test skutečné vazby. Micheletti upravuje uznávání občanství jiným členským státem, zatímco Komise v. Malta se týká slučitelnosti naturalizačního režimu státu, který občanství uděluje, s unijním právem. Soudní dvůr proto neuložil členským státům povinnost zjišťovat v každém řízení existenci genuine link podle mezinárodního práva. Formuloval spíše negativní minimální standard: bez ohledu na to, jak stát definuje vztah ke svým občanům, nesmí jej vyprázdnit tím, že občanství redukuje na předmět předem oceněné finanční transakce.[24]

Opačnou hodnotovou interpretaci nabízí Dimitry Kochenov. Podle něj rozsudek nepředstavuje ochranu občanství Unie, nýbrž odklon od jeho liberálního pojetí. Přidaná hodnota liberálního občanství spočívá v tom, že příslušnost vzniká splněním předem stanovených právních a procesních podmínek, nikoli následným hodnocením „autentičnosti“ identity, loajality nebo kulturní sounáležitosti. Rozsudek podle něj tuto procesní koncepci narušuje tím, že vedle platného statusu vyžaduje blíže neurčený materiální obsah vztahu solidarity a loajality.[25]

Kochenov proto hovoří o „novém esencialismu“ občanství Unie. Obává se, že solidarita bude fungovat jako otevřená kategorie, jejíž obsah budou Komise a Soudní dvůr postupně dotvářet bez jasných kritérií ve Smlouvách. Nešlo by pak pouze o zákaz prodeje občanství, ale o potenciální rozlišování mezi občany s formálně platným statusem a těmi, kteří podle unijních orgánů vykazují dostatečně „silný“ vztah ke státu. Tato interpretace je výrazně polemická a přesahuje výslovný výrok rozsudku, dokládá však střet mezi liberálním, republikánským a komunitaristickým pojetím občanství.

Francesca Strumia doplňuje tento spor o prvek individuální autonomie. Podle ní Soud promarnil příležitost vysvětlit, proč právě peníze představují právně problematický základ občanství. Hlubším problémem moderního občanství je jeho svévolnost: většina osob je získává podle místa narození, občanství rodičů nebo původu předků, tedy podle okolností, které nemohla ovlivnit. Ius soli a ius sanguinis jsou pouze zástupnými ukazateli vztahu ke státu a nezaručují skutečný závazek vůči politickému společenství.[26]

Strumia proto navrhuje přesunout pozornost od pasivně existujících vazeb k aktivně projevenému závazku. Investice sama o sobě skutečný vztah nezaručuje, ale za určitých podmínek může představovat projev vůle, osobní autonomie a závazku vůči státu. Problém maltského režimu tak podle ní nemusel spočívat v penězích jako takových, ale v nominálním pobytu, nedostatečném ověřování skutečného závazku a celkovém administrativním nastavení programu.

Druhou promarněnou příležitost vidí Strumia ve vztahu občanství a mobility. Soud použil skutečnost, že Malta propagovala pas jako cestu k volnému pohybu v Unii, jako důkaz transakční povahy programu. Občanství Unie však tradiční spojení loajality a trvalého usazení oslabuje: jeho podstatou je právě možnost opustit domovský stát, usadit se v jiném členském státě a neztratit přitom základní status a ochranu. Mobilita proto nemá být sama o sobě důkazem nedostatečné loajality. Relevantní otázkou podle Strumii není pouze existence objektivní vazby, ale také možnost jednotlivce aktivně projevit závazek, volbu a sebeurčení.

4.6 Nevyužitá alternativa: zákaz zneužití unijního práva

Chamon, stejně jako Jean-Yves Carlier a Eleonora Frasca, upozorňuje, že přesvědčivější a užší právní základ mohl nabídnout obecný zákaz zneužití unijního práva. Podle rozsudku Cussens představuje zákaz zneužití obecnou zásadu unijního práva. Zneužití zpravidla vyžaduje objektivní prvek, tedy formální splnění právních podmínek při současném maření jejich účelu, a subjektivní prvek spočívající v úmyslu uměle vytvořit podmínky pro získání výhody.[27]

U maltského režimu by objektivní prvek mohl spočívat v tom, že žadatel formálně získal státní občanství, a tím automaticky občanství Unie, aniž byl naplněn účel tohoto statusu jako členství v politickém společenství. Subjektivní prvek by bylo možné dovozovat z konstrukce režimu a z jeho propagace, která zdůrazňovala především celoevropské výhody maltského pasu. Malta by tak podle tohoto přístupu využila svou vnitrostátní pravomoc k vytvoření unijního statusu za účelem, který se od odůvodnění této pravomoci vzdálil.

Carlier a Frasca považují tuto cestu za méně invazivní vůči státní svrchovanosti. Nešlo by o obecnou pozitivní definici občanství, ale o výjimečný zákaz zneužívajícího výkonu jinak zachované vnitrostátní pravomoci. Tento základ by mohl přesněji vysvětlit, proč je nepřípustný právě maltský režim, aniž by byly automaticky dotčeny režimy založené na původu, narození, historické restituci nebo mimořádných zásluhách.[28]

Soudní dvůr se však o zákaz zneužití výslovně neopřel. Použití této zásady na zákonodárné jednání členského státu v oblasti občanství by samo představovalo nový krok a vyžadovalo by prokázání objektivních i subjektivních znaků zneužití.

5. Důsledky rozsudku a jeho dogmatická kritika

Rozsudek prakticky uzavřel prostor pro režimy, jejichž podstatou je přímá směna občanství členského státu, a tím i občanství Unie, za předem stanovené finanční plnění. Neznamená však zákaz každé naturalizace, při níž je zohledněn hospodářský přínos žadatele. Rozhodující bude, zda finanční plnění představuje faktické protiplnění za občanství, nebo zda je pouze jedním z prvků režimu doprovázeným samostatnými a skutečně uplatňovanými kritérii vztahu žadatele ke státu.

5.1 Kritika právního odůvodnění, kompetenčních hranic a článku 2 SEU

Martijn van den Brink označil body 91–101 rozsudku za mimořádně frustrující a argumentačně obtížně uchopitelné. Kritizuje zejména přechod od konstatování, že občanství Unie je základním statusem státních příslušníků členských států, k závěru, že vnitrostátní občanství musí být založeno na právně vymahatelném vztahu solidarity. Podle něj Soud také nedoložil empirický předpoklad, že maltský režim skutečně narušil důvěru ostatních členských států.[29]

Joseph H. H. Weiler formuloval obdobnou, avšak předrozsudkovou kritiku již v dubnu 2024. Tvrdil, že Komise prostřednictvím řízení o porušení povinnosti obchází politicky náročné legislativní postupy. Upozornil rovněž na zprávu Komise z roku 2019, podle níž představovaly režimy občanství i pobytu pro investory podobná rizika v oblasti bezpečnosti, praní peněz, korupce, daňových úniků a transparentnosti. Weiler prosazoval řešení prostřednictvím politické dohody a případně článku 352 SFEU. Současně varoval, že vyhovění žalobě může nedostatečně zohlednit čl. 4 odst. 2 SEU a citlivost státního občanství jako součásti národní identity. Jde však o jeho ústavněpolitickou pozici, nikoli o nesporný výklad dělby pravomocí.[30]

Gyeney tuto kritiku rozvíjí prostřednictvím pojmu „obráceného lucemburského kompromisu“. Podle ní Soud postavil základní politické zájmy Unie, zejména integritu občanství Unie, nad textové rozdělení pravomocí. Politické cíle prezentované jako „duch Smluv“ či „unijní hodnoty“ pak mohou fungovat jako dodatečná racionalizace integračně žádoucího výsledku. Za kruhovou považuje také argumentaci, v níž Soud nejprve popíše občanství jako vztah solidarity a loajality, poté tento popis povýší na právně závazný standard a nakonec na jeho základě konstatuje porušení unijního práva.[31]

Georgios Athanasiou zaměřuje kritiku na použití článku 2 SEU. Upozorňuje, že unijní hodnoty a unijní pravomoci nejsou totožné kategorie. Skutečnost, že vnitrostátní politika může být morálně nebo politicky sporná z hlediska demokracie, rovnosti či solidarity, sama o sobě nezakládá pravomoc Unie tuto politiku přezkoumávat. Pokud by bylo možné každé vnitrostátní pravidlo, které se dostane do napětí s některou hodnotou článku 2 SEU, vtáhnout do působnosti unijního práva, ztratil by princip svěření pravomocí svůj omezující význam.[32]

Athanasiou rovněž rozlišuje mezi systémovým demokratickým úpadkem a jednotlivou kontroverzní politikou. Článek 2 SEU má podle něj chránit základní podmínky ústavní demokracie v případech, jako jsou útoky na nezávislost soudnictví, manipulace voleb nebo dlouhodobé oslabování základních práv. Maltský investiční režim byl eticky problematickou, avšak izolovanou a politicky zvratitelnou politikou; neproměňoval ústavní systém Malty a neznamenal autoritářskou konsolidaci.

S tím souvisí otázka selektivity. Pokud hodnoty demokracie a rovnosti opravňují zásah proti příliš otevřenému přístupu k občanství, mohly by být obdobně použity proti opačnému extrému, například proti dlouhodobému odmítání naturalizace osob se silnými faktickými vazbami ke státu nebo proti pravidlům systematicky znevýhodňujícím některé menšiny. Bez jasného prahu by se článek 2 SEU mohl stát obecným korektivem každé vnitrostátní politiky, kterou Komise a Soudní dvůr považují za hodnotově nežádoucí.

Některé z těchto otázek byly následně upřesněny rozsudkem pléna ze dne 21. dubna 2026 ve věci C-769/22, Komise v. Maďarsko. Soudní dvůr potvrdil, že článek 2 SEU je samostatně právně závazný a jeho porušení může být předmětem žaloby podle článku 258 SFEU. Zároveň stanovil vysoký práh: samostatné porušení článku 2 SEU musí být zjevné a zvláště závažné a musí zasahovat samotnou identitu Unie jako společného právního řádu. Soud rovněž výslovně zdůraznil, že článek 2 SEU Unii nepřiznává nové pravomoci a nemůže sloužit k obcházení zásady svěření pravomocí.[33]

Tento pozdější rozsudek je pro hodnocení Komise v. Malta významný ve dvou směrech. Na jedné straně potvrzuje O’Neillovu předpověď, že Soudní dvůr bude článek 2 SEU používat jako právně vymahatelný základ i v řízeních o porušení povinnosti. Na druhé straně částečně odpovídá na obavy Athanasioua: článek 2 SEU není neomezeným oprávněním k přezkumu celého právního řádu členských států, vyžaduje vysokou závažnost porušení a nesmí rozšiřovat pravomoci Unie.

Rozsudek Komise v. Malta však nekonstatoval samostatné porušení článku 2 SEU. Hodnoty tohoto ustanovení zde fungovaly jako interpretační základ článku 20 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEU. Kompetenční otázka proto není rozsudkem Komise v. Maďarsko zcela vyřešena: nadále zůstává sporné, zda článek 20 SFEU a zásada loajální spolupráce poskytovaly dostatečně určitou unijněprávní povinnost, do níž mohl být hodnotový standard vložen.

5.2 Rozsah precedentu: ius sanguinis, ius pecuniae a jiné investorské režimy

Van den Brink upozorňuje, že abstraktní jazyk rozsudku o vztahu solidarity může vyvolat otázky také u režimů založených na původu nebo historické restituci občanství, v nichž žadatel nemusí mít faktický pobyt v dotčeném státě. Rozsudek však tyto režimy přímo nezpochybňuje. Jeho výrok je zaměřen na transakční naturalizaci a členským státům ponechává široké uvážení. Původ, rodinné vazby nebo historická reparace mohou představovat samostatné, nefinanční spojení se státem.[34]

Gyeney zasazuje problém do širší kategorie ius pecuniae, tedy nabývání občanství na základě ekonomického zájmu. Ekonomické či strategické zájmy nejsou naturalizačnímu právu cizí: některé státy používají mimořádnou nebo zrychlenou naturalizaci u významných sportovců, umělců či jiných osob považovaných za přínosné. Také v těchto případech může být vazba ke státu v okamžiku udělení občanství relativně slabá a stát sleduje vlastní politický, kulturní nebo ekonomický zájem.[35]

Tato analogie má své hranice. Soudní dvůr nezakázal každou naturalizaci motivovanou prospěchem pro stát. Kritizoval režim, v němž byly platební a investiční podmínky předem standardizovány a fungovaly jako faktické protiplnění za občanství. Individuální naturalizace za mimořádné zásluhy proto nemusí být transakční naturalizaci právně rovnocenná. Rozsudek však neposkytuje přesná kritéria, podle nichž lze legitimní zohlednění veřejného či hospodářského přínosu oddělit od nepřípustné komercializace.

Carlier a Frasca navíc rozlišují mezi automatickým nabytím občanství při narození a naturalizací na základě individuální žádosti. Ius soli a ius sanguinis působí přímo ze zákona a vyjadřují kolektivně definovanou historickou, rodinnou nebo územní vazbu. Naturalizace je oproti tomu individuálním rozhodnutím přijatým na žádost žadatele. Maltský režim patřil právě do druhé kategorie a jeho problém spočíval v tom, že individuální rozhodnutí bylo strukturálně založeno na předem oceněné finanční transakci.[36]

Podle tohoto umírněného výkladu rozsudek postihuje jen úzkou skupinu případů otevřené komercializace bez dalšího ověřování vazeb. Nezavádí obecný přezkum „účinnosti“ všech občanství a nevztahuje klasický test genuine link na původní nabývání občanství při narození. Rozhodnutí lze proto chápat jako posun, nikoli jako úplný zlom ve vztahu mezi národním a unijním občanstvím.

Rozsudek současně nemusí znamenat konec všech naturalizačních programů obsahujících investiční prvek. Podle části literatury by mohl být přípustný režim, v němž finanční plnění není faktickým protiplněním za občanství a je doplněno skutečným usazením, reálným pobytem, osobními vazbami nebo prokazatelnou integrací. Jde však pouze o akademický závěr. Soudní dvůr neurčil, jak intenzivní musí takové vazby být, zda může být vazba převážně ekonomická ani zda musí existovat již před udělením občanství.

5.3 Časové účinky a postavení již naturalizovaných osob

Další problém představují časové účinky rozsudku. Simon Cox dovozuje, že jelikož Malta nepožádala o jejich omezení, vyložil Soud článek 20 SFEU s účinky ex tunc.[37] Rozsudek však sám automaticky neruší dříve udělená občanství ani neukládá Maltě jejich hromadné odnětí. Případný zásah do již nabytého statusu by vyžadoval samostatné rozhodnutí a respektování právní jistoty, legitimního očekávání, proporcionality a procesních práv dotčené osoby.

Podrobná studie Ruairiho O’Neilla správně zmírňuje představu o okamžitých důsledcích pro držitele maltských pasů. Rozsudek vydaný podle článku 258 SFEU má deklaratorní povahu: konstatuje porušení povinnosti členským státem, ale sám neurčuje konkrétní podobu nápravy, neruší vnitrostátní naturalizační rozhodnutí a nemůže jednotlivci odejmout maltské občanství. Malta je povinna dosáhnout souladu s unijním právem, avšak volba konkrétních prostředků nápravy jí v zásadě zůstává.[38]

O’Neill považuje bezprostřední praktické účinky rozsudku Komise v. Malta za omezené. Jeho hlavní význam vidí v ústavním propojení občanství Unie, solidarity a vzájemné důvěry. Teoreticky se tím otevírá otázka, zda by jiný členský stát mohl v konkrétním případě odmítnout některé odvozené unijní právo osoby naturalizované podle protiprávního režimu. O’Neill však takový výsledek označuje za mimořádný a krajně nepravděpodobný.

V dosavadní judikatuře slouží prolomení vzájemné důvěry zpravidla k ochraně základních práv dotčeného jednotlivce. Odmítnutí dublinského přemístění nebo výkonu evropského zatýkacího rozkazu chrání osobu před nelidským zacházením či nespravedlivým procesem. U držitele maltského investičního pasu by tomu bylo naopak: prolomení vzájemné důvěry by nechránilo jeho práva, ale vedlo by k jejich omezení za účelem ochrany abstraktní unijní hodnoty solidarity. Takový výsledek by byl v judikatuře vzájemné důvěry bezprecedentní.

Carlier a Frasca proto považují za přesvědčivější závěr, že dříve udělená maltská občanství a jejich unijní účinky musí být ostatními členskými státy nadále uznávány. Opírají se zejména o bod 101 rozsudku Komise v. Maďarsko, v němž Soudní dvůr výslovně připomíná povinnost uznat účinky občanství uděleného jiným členským státem. Řízení o porušení povinnosti směřovalo proti maltskému režimu, nikoli proti individuálním držitelům občanství.[39]

Gyeney formuluje související problém jako otázku analogickou zákazu obráceného vertikálního přímého účinku. Jestliže Malta porušila unijní právo přijetím vadné vnitrostátní úpravy, je sporné, zda mohou být negativní následky tohoto porušení přeneseny na jednotlivce, kteří v dobré víře požádali o občanství podle tehdy platných pravidel a všechny stanovené podmínky splnili. Odnětí takto nabytého občanství by mohlo zasáhnout do právní jistoty a legitimního očekávání a v krajních případech vyvolat riziko svévolného odnětí občanství nebo bezdomovectví.[40]

Pokud by Malta přistoupila k individuálnímu odnímání občanství, dotčené osoby by se mohly dovolávat judikatury Rottmann[41], Tjebbes[42] a JY[43]. Každé rozhodnutí by muselo být posouzeno z hlediska proporcionality, konkrétních důsledků pro jednotlivce a dostupných procesních záruk. Rozsudek Komise v. Malta proto neposkytuje jednoduchý základ pro hromadné odnímání občanství; takový postup by naopak mohl vyvolat další složitá řízení před vnitrostátními soudy a Soudním dvorem.

Praktickým problémem by byla již identifikace osob naturalizovaných podle investičního režimu. Návrh uvádět tuto skutečnost v cestovních dokladech by vytvořil rozdílné kategorie občanů podle způsobu nabytí občanství a mohl by sám narušit rovnost, vzájemné uznávání a vzájemnou důvěru. Ani rozsudek Komise v. Maďarsko, ani dosavadní unijní právo neposkytují pro podobné rozlišování jasný právní základ.

Celkově proto nelze z rozsudku dovodit oprávnění k plošnému neuznávání maltských pasů. Teoreticky mohou vzniknout jednotlivé spory o rozsah unijních práv konkrétních osob, jejich řešení by však muselo zohlednit právní jistotu, proporcionalitu, zásadu Micheletti a zákaz přenášení důsledků porušení povinnosti státu na jednotlivce jednajícího v dobré víře.

5.4 Obhajoba rozsudku: občanské, republikánské a systémové pojetí

Lorin-Johannes Wagner odmítá absolutní pojetí svrchovanosti členských států v otázkách občanství. Podle něj byly Prohlášení č. 2 a rozsudek Micheletti v odborné debatě příliš často chápány jako nepřekročitelné potvrzení neomezené národní autonomie. Wagner tvrdí, že uznávání občanství v unijním právu je třeba číst ve světle mezinárodního práva. Ius sanguinis podle něj představuje mezinárodně uznávaný titul vytvářející presumptivní vazbu, zatímco čistě finanční prodej občanství takovou oporu postrádá. Jeho závěr, že rozsudek představuje potvrzení Nottebohm v unijním prostředí, je však akademickou interpretací, nikoli výslovným závěrem Soudu.[44]

Spieker nabízí hodnotovou a filozofickou obhajobu. Podle něj Soud odmítl čistě transakční pojetí občanství jako souboru obchodovatelných práv a přiklonil se k republikánskému pojetí občana jako člena politického společenství. Takové občanství nemusí být založeno výlučně na pobytu; závazek ke společnosti lze prokázat rodinnými vazbami, veřejně prospěšnou činností, skutečnou integrací nebo jinými formami účasti. Rozsudek Komise v. Malta podle této interpretace nevytváří identitární překážku, ale chrání občanství před jeho redukcí na tržní komoditu.[45]

Chamon odmítá kritiku, podle níž rozsudek Komise v. Malta vede k etnickému nebo „krví a půdou“ založenému pojetí občanství. Společný étos občanství Unie podle něj nevychází z etnicity, jazyka, náboženství či historického původu, ale z hodnot článku 2 SEU. Jde o postnárodní formu ústavního patriotismu založenou na sdíleném závazku k demokracii, právnímu státu, rovnosti a lidským právům. Tento hodnotový základ má bránit jak čisté komercializaci občanství, tak rasovým či etnicky exkluzivním koncepcím příslušnosti.

Coutts dospívá k podobnému, avšak právně zdrženlivějšímu závěru. Formule jedinečného vztahu solidarity a loajality podle něj určuje spíše formu či kvalitu vztahu občanství než jeho jednotný materiální obsah. Sama o sobě nevyžaduje republikánský model, pobyt ani etnické vazby. Vzhledem k vysokému prahu „zjevného pomíjení“ má Soudní dvůr členským státům nadále poskytovat značnou míru zdrženlivosti. O skutečném rozsahu standardu však rozhodne až jeho uplatnění v budoucích věcech.[46]

Coutts zároveň odmítá charakterizaci rozsudku Komise v. Malta jako rozhodnutí „bez práva“. Připouští, že výsledek byl překvapivý, textový základ není jednoznačný a ústavní argumentace může být kritizována. Soud však vycházel z řady ustanovení Smluv, zásady loajální spolupráce, vzájemného uznávání a existující judikatury o ústavním charakteru Unie. Rozsudek proto podle něj není srovnatelný s extrémním minimalismem odůvodnění ve věci Ruiz Zambrano, ale patří do tradice transformačních ústavních rozhodnutí Soudního dvora.

Z tohoto hlediska lze rozsudek Komise v. Malta chápat dvojím způsobem. V umírněném pojetí jde o negativní zákaz extrémního případu, v němž je občanství redukováno na obchodní komoditu. V maximalistickém pojetí zakládá obecnější pravomoc unijních orgánů posuzovat materiální i procesní legitimitu naturalizačních pravidel členských států podle článku 20 SFEU, hodnot článku 2 SEU, solidarity a vzájemné důvěry. Budoucí význam tohoto rozsudku bude záviset na tom, kterou z těchto cest Soudní dvůr zvolí.

6. Závěr

Vývoj občanství Evropské unie, zakotveného v článku 20 SFEU, ukazuje jeho postupnou proměnu z doplňkového statusu odvozeného od státního občanství členského státu v jedno ze základních právních postavení unijního práva. Rozsudek ve věci Komise v. Malta představuje významný krok v řešení dlouhodobé asymetrie tohoto systému: zatímco stanovení podmínek nabývání státního občanství zůstává primárně v pravomoci členských států, ostatní členské státy musí v zásadě uznávat jeho celoevropské účinky pro výkon práv vyplývajících z občanství Unie. Patří mezi ně zejména právo volného pohybu a pobytu, přístup k zaměstnání a usazování, politická práva a diplomatická či konzulární ochrana.

Soudní dvůr tuto asymetrii neřešil zavedením obecného požadavku skutečné vazby ani harmonizací naturalizačních podmínek. Členským státům ponechal široký prostor pro uvážení, avšak vytyčil jeho krajní mez: členský stát nesmí zavést režim, v němž je státní občanství, a tím i občanství Unie, v podstatě poskytováno výměnou za předem stanovené platby nebo investice. Takový režim podle Soudu komercializuje status občana Unie, zjevně pomíjí jedinečný vztah solidarity a loajality mezi státem a jeho občany, a narušuje vzájemnou důvěru, na níž je založeno uznávání účinků státního občanství v celé Unii.

Z politického a morálního hlediska lze ukončení trhu se „zlatými pasy“ považovat za legitimní ochranu integrity občanství Unie jako společného evropského statusu. Jak provokativně poznamenává Lorin-Johannes Wagner, obhajovat komercionalizaci národního občanství jménem liberálních hodnot a vlády práva vyžaduje určitou dávku „chucpe“.[47] Tato hodnotová přitažlivost výsledku však sama o sobě neodstraňuje pochybnosti o právním základu a kvalitě odůvodnění rozsudku.

Z hlediska právní dogmatiky totiž rozsudek představuje výrazný posun. Soudní dvůr přetvořil pojmy solidarity a vzájemné důvěry, které v dřívější judikatuře zejména odůvodňovaly ochranu vztahu občanství při jeho pozbývání, v právně závazný limit pro vytváření režimů jeho nabývání. Podle kritiků tak učinil bez dostatečného vysvětlení vztahu mezi článkem 20 SFEU, čl. 4 odst. 3 SEU, hodnotami článku 2 SEU a pravomocemi členských států. Tyto kompetenční pochybnosti již před vydáním rozsudku Komise v. Malta artikulovali generální advokát Collins a Joseph H. H. Weiler; nedostatky konkrétní argumentace rozsudku následně podrobně rozvedl Martijn van den Brink.

Tento rozsudek nicméně nelze bez dalšího chápat jako zavedení všeobecného testu skutečné vazby ani jako přímé ohrožení režimů založených na ius sanguinis, rodinných vazbách nebo historické restituci občanství. Soudní dvůr neposkytl úplnou definici vztahu solidarity a loajality, nestanovil minimální délku pobytu a neurčil uzavřený seznam přípustných vazeb ke státu. Jeho výrok je bezprostředně zaměřen na transakční naturalizaci, jejíž podstatou je finanční směna. Abstraktní formulace rozsudku však ponechávají otevřenou otázku, zda a jak bude tento standard v budoucnu uplatňován na jiné vnitrostátní režimy občanství.

Stejně otevřený zůstává osud osob, které občanství podle maltského režimu již získaly. Rozsudek své časové účinky výslovně neomezil, zároveň však jednotlivá naturalizační rozhodnutí automaticky neruší a nedává ostatním členským státům obecné oprávnění plošně odmítat maltské pasy. Případné odnětí občanství nebo omezení unijních práv konkrétních osob by muselo být předmětem samostatných rozhodnutí respektujících zásady právní jistoty, legitimního očekávání a proporcionality. Nelze proto předjímat „kaskádu“ neuznávání maltských občanů; reálnější je možnost jednotlivých sporů, které budou vyžadovat další vyjasnění ze strany Soudního dvora.

Rozhodující otázkou dalšího vývoje proto nebude pouze to, zda Soudní dvůr svou argumentaci potvrdí nebo zúží, ale také zda rozsudek podnítí členské státy k politické debatě o společných minimálních standardech pro investorské režimy, udělování občanství a pobytové programy. Komise v. Malta tak představuje současně legitimní odmítnutí komercializace občanství Unie i dogmaticky sporný precedens, jehož přesný dosah zůstává nevyjasněn. Právě napětí mezi ochranou integrity evropského občanství a respektováním pravomocí členských států bude jednou z významných otevřených otázek unijního ústavního práva.

Úvodní foto: European passports, Prabhu Balakrishnan, Flickr, CC BY 2.0

[1] Sehnálek, D. Komentář k čl. 20. In: Stehlík, V., Hamuľák, O., Petr, M. a kol. Smlouva o fungování Evropské unie. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022, bod I.

[2] Prohlášení č. 2 o státní příslušnosti členského státu připojené k Závěrečnému aktu Smlouvy o Evropské unii. Úř. věst. C 191, 29. 7. 1992, s. 98, č. 11992M/AFI/DCL/02: „Konference prohlašuje, že kdekoli se ve Smlouvě o založení Evropského společenství odkazuje na státní příslušníky členských států, bude otázka, zda má jednotlivec státní příslušnost některého členského státu, řešena výlučně odkazem na vnitrostátní právo dotyčného členského státu.“

[3] Sehnálek, D. Komentář k čl. 20. In: Stehlík, V., Hamuľák, O., Petr, M. a kol. Smlouva o fungování Evropské unie. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022, bod I.

[4] Ibidem

[5] Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 6. 2022 ve věci C-673/20, bod 48: „[P]rostřednictvím článku 9 SEU a článku 20 SFEU tedy autoři Smluv zavedli neoddělitelnou a výlučnou propojenost mezi držením státní příslušnosti členského státu a nabytím, ale i zachováním, statusu občana Unie.“

[6] Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 7. 1992 ve věci C-369/90, bod 10: „Není však přípustné, aby právní předpisy členského státu omezovaly účinky udělení státní příslušnosti jiného členského státu tím, že by ukládaly dodatečnou podmínku pro uznání této státní příslušnosti za účelem výkonu základních svobod stanovených ve Smlouvě.“ Podobně též potvrdil rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 10. 2004 ve věci C-200/02.

[7] Scheu, H. C. Komentář k čl. 22. In: Stehlík, V., Hamuľák, O., Petr, M. a kol. Smlouva o fungování Evropské unie. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022.

[8] Křepelka, F. Komentář k čl. 23. In: Stehlík, V., Hamuľák, O., Petr, M. a kol. Smlouva o fungování Evropské unie. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022.

[9] Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 9. 2001 ve věci C-184/99, bod 31: „Status občana Unie je (…) určen k tomu, být základním statusem státních příslušníků členských států (…)“

[10] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 3. 2010 ve věci C-135/08, bod 51: „[J]e legitimní, aby členský stát usiloval o ochranu zvláštního vztahu solidarity a dobré víry mezi ním a jeho státními příslušníky, jakož i o ochranu vzájemnosti práv a povinností, které tvoří základ vazby vyplývající ze státní příslušnosti.“

[11] Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 3. 2019 ve věci C-221/17, bod 35: „[Členský stát je oprávněn vycházet z předpokladu, že] státní příslušnost je odrazem projevení skutečné vazby mezi ním a jeho státními příslušníky.“

[12] Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 3. 2011 ve věci C-34/09.

[13] Stanovisko generálního advokáta ze dne 4. 10. 2024 ve věci C-181/23, bod 57.

[14]Stanovisko generálního advokáta A. M. Collinse ve věci C-181/23, Komise v. Malta, zejména body 41, 55–58.

[15]Merijn Chamon, „A Rejoinder to Citizenship for Sale (Commission v Malta): Some Remarks and Counterarguments“, 15. dubna 2024.

[16]Stephen Coutts, „Citizenship as a Constitutional Status: Commission v Malta“, 14. května 2025.

[17]Merijn Chamon, „Commission v Malta (C-181/23) and the Trilemma of EU Citizenship“, European Law Review, roč. 50, č. 4, 2025, s. 475–486.

[18]Laura Gyeney, „The Commission v Malta Judgment on Investor Citizenship: The Golden Age of Mutual Trust or the Seeds of a Reverse Luxembourg Compromise?“, European Papers, roč. 11, č. 2, 2026, s. 1367–1386.

[19]Rozsudek Soudního dvora ve věci C-181/23, Komise v. Malta, body 98–101 a výrok.

[20]Simon Cox, „The EU Free Market Does Not Extend to Citizenship“, 30. dubna 2025; rozsudek C-181/23, body 102–120.

[21]Ruairi O’Neill, „The Silent Engine of European Citizenship“, 7. května 2025.

[22]Stephen Coutts, cit. výše.

[23]Luke Dimitrios Spieker, „It’s Solidarity, Stupid! In Defence of Commission v Malta“, 7. května 2025.

[24]Laura Gyeney, cit. výše; Merijn Chamon, „Commission v Malta (C-181/23) and the Trilemma of EU Citizenship“, cit. výše.

[25]Dimitry V. Kochenov, „Never Mind the Law, Again: Commission v. Malta (C-181/23)“, 2025.

[26]Francesca Strumia, „Twice a Missed Chance: On Citizenship, Agency and Movement in Commission v. Malta (Citizenship for Sale)“, Maastricht Journal of European and Comparative Law, roč. 33, č. 1, 2026, s. 96–110.

[27]Rozsudek Soudního dvora ve věci C-251/16, Cussens, bod 31; Merijn Chamon, cit. výše.

[28]Jean-Yves Carlier a Eleonora Frasca, „No One Becomes an EU Citizen for Gold: On Sovereignty, Union Values and the Limits of Passport Sale in Commission v. Malta“, 2026.

[29]Martijn van den Brink, „Why Bother with Legal Reasoning? The CJEU Judgment in Commission v Malta“, 5. května 2025.

[30]Joseph H. H. Weiler, „Citizenship for Sale (Commission v Malta): Who of the Two Is Selling European Values?“, 14. dubna 2024; zpráva Komise COM(2019) 12 final.

[31]Laura Gyeney, cit. výše.

[32]Georgios Athanasiou, „Citizenship, Values, and the Rule of Law: The Aftermath of the Commission v Malta Judgment and Article 2 TEU“, 23. února 2026.

[33]Rozsudek pléna Soudního dvora ze dne 21. dubna 2026 ve věci C-769/22, Komise v. Maďarsko, zejména body 500–503 a 520–564.

[34]Martijn van den Brink, cit. výše.

[35]Laura Gyeney, cit. výše.

[36]Jean-Yves Carlier a Eleonora Frasca, cit. výše.

[37]Simon Cox, cit. výše.

[38]Ruairi O’Neill, „A Stitch in Time? Mutual Trust as the EU’s Fix-All in Case C-183/23 [správně C-181/23] Commission v Malta“, European Papers, roč. 10, č. 2, 2025, s. 463–487.

[39]Jean-Yves Carlier a Eleonora Frasca, cit. výše.

[40]Laura Gyeney, cit. výše.

[41]Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 3. 2010 ve věci C-135/08 Rottmann

[42]Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 3. 2019 ve věci C-221/17 Tjebbes

[43]Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 1. 2022 ve věci C-118/20 JY vs. Wiener Landesregierung

[44]Lorin-Johannes Wagner, „Fury and Surprise Anchored in Dogmas and Myths“, 26. května 2025.

[45]Luke Dimitrios Spieker, cit. výše.

[46]Stephen Coutts, cit. výše

[47]Lorin-Johannes Wagner, Fury and Surprise Anchored in Dogmas and Myths: Reflections on Commission v. Malta and its Discontents, Verfassungsblog, 26. 5. 2025. Autor staví proti sobě soudní kontrolu režimů občanství a „liberalizovanou“ politiku prodeje pasů a uzavírá, že upřednostnění druhého přístupu ve jménu liberálních hodnot a vlády práva vyžaduje určitou dávku „chucpe“.