Táborové právo: o povinnostech a odpovědnosti vedoucího tábora

Představujeme vám první díl ze série článků „Táborové právo“. Budeme se v nich postupně věnovat různým právním oblastem, které by měli organizátoři letních táborů a podobných akcí znát. Zaměříme se na předpisy upravující trestní odpovědnost, hygienické požadavky, ochranu osobních údajů nebo povinnost k náhradě újmy. Posledně jmenovanou oblastí začínáme.

27. 5. 2021 Martina Schwettrová

Být vedoucím tábora je skvělý zážitek a vzpomínky na něj si vedoucí uchovávají po celý život. Aby se tak ale nestalo v negativním slova smyslu, je potřeba znát právo a mantinely, které vedoucím pro práci s dětmi stanovuje.

Jak je známo, právo nás provází celým životem, a to i v nejběžnějších činnostech. Není divu, že i při práci s dětmi nelze právo zcela pominout. Každý, kdo se účastní letních táborů a podobných akcí pořádaných pro děti, by si měl uvědomit, jaká odpovědnost je s touto činností spojena a jakými předpisy se musí řídit. Není však třeba třást se strachy a této záslužné činnosti se vzdávat. Stačí se pohybovat v mezích určených právními předpisy.

Právní pravidla pro vedoucího tábora nejsou upravena v jednom uceleném právním předpise, ale jsou roztroušená v mnoha z nich. Jedná se tak o předpisy upravující odpovědnost, se kterou se pojí pozice vedoucího tábora, předpisy upravující pravidla pro pořádání tábora a povinnosti vůči státním či regionálním úřadům a také předpisy upravující již konkrétní činnosti týkající se např. požární ochrany, bezpečnosti při práci s dětmi, silničního provozu apod.[1] Cílem série článků na téma „táborové právo“ je nastínit, za co je vedoucí na táboře odpovědný a ukázat to na táborových příkladech.

V tomto článku se budu věnovat tomu, jaké osoby se tábora účastní, jakou mají odpovědnost za svěřené děti, a také povinnosti k náhradě újmy vzniklé dítěti na táboře.

Kdo se tábora účastní a jaká je jejich odpovědnost

Vedoucí tábora vstupuje do celé řady právních vztahů, z nichž mu vznikají práva a povinnosti, za něž je odpovědný.

Právní odpovědnost se liší podle toho, ke komu se naše odpovědnost vztahuje. Jinou právní odpovědnost bude mít vedoucí tábora ve vztahu k dětem, jinou ve vztahu k instruktorům[2], ostatním vedoucím nebo hlavnímu vedoucímu. Dalším odpovědnostním vztahem vedoucího bude odpovědnost k subjektům, které se přímo tábora neúčastní, ale s nimiž je vedoucí tábora v právním vztahu, jako například pronajímatel chaty/louky či prodejce v obchodě. V neposlední řadě má vedoucí odpovědnost ve vztahu ke státním institucím, které dohlíží na řádný běh tábora (především krajská hygienická stanice).

Na dětských táborech zpravidla existuje hierarchie.[3] V nejodpovědnější pozici vystupuje pořadatel tábora, díky němuž se může tábor uskutečnit. Vybírá hlavního vedoucího, ale může jím být i sám, případně může mít na táboře i jinou funkci (zdravotník, hospodář, kuchař apod.). Hned po pořadateli tábora odpovídá za všechny na táboře a za všechno, co se na něm stane, hlavní vedoucí. Pro práci s dětmi má na táboře své pomocníky, a to oddílové vedoucí a instruktory. Na táboře se dále nachází zdravotník, hospodář a kuchař se svými pomocníky. Zdravotník má samozřejmě velkou odpovědnost týkající se zdraví dětí na táboře. Řekla bych, že se jedná o další nejodpovědnější pozici. Je to klasické schéma, ve kterém platí, že čím vyšší postavení, tím větší odpovědnost. Odpovědnost u těchto pozic se většinou odvíjí i od věku. Instruktoři jsou zpravidla mladí lidé ve věkovém rozmezí od 15 do 18 let, vedoucí a hlavní vedoucí či zdravotník bývají starší 18 let. Hlavní vedoucí bývá zpravidla jeden z nejstarších mezi vedoucími, nicméně nemusí tomu tak být. 

Nyní k samotné odpovědnosti vedoucího tábora ve vztahu k dětem.[4]

Právní odpovědnost můžeme dělit na trestní a občanskoprávní, a to podle toho, jaké předpisy ji upravují. Pro občanskoprávní odpovědnost se použijí předpisy práva soukromého, typicky občanský zákoník[5], a pro trestní odpovědnost se použijí předpisy veřejného práva, typicky trestní zákoník[6] nebo zákon o odpovědnosti za přestupky[7]. Proč a v čem se tyto odpovědnosti liší, vám přiblížím na následujícím příkladě.

Může se stát, že v rámci jedné táborové situace vznikne jak odpovědnost občanskoprávní podle občanského zákoníku, tak i za trestný čin podle trestního zákona. Příkladem může být zlomení nohy dítěte při hře v lese. V trestní rovině bude zhodnocení situace stát na policii, která určí, jestli se v daném případě jednalo o trestný čin nebo přestupek. A to proto, že při vzniku odpovědnosti podle trestního zákoníku nebo zákona o odpovědnosti za přestupky se jedná o odpovědnostní vztah mezi státem a vedoucím. Stát je zde ten, který chrání společnost před nebezpečnými trestnými činy a stíhá je, pokud je potřeba. V občanskoprávní rovině bude zhodnocení situace stát na rodičích, kteří se rozhodnou, zda budou po vedoucím požadovat jménem dítěte náhradu škody či újmy za způsobené zranění v rámci občanskoprávní odpovědnosti vedoucího. Při vzniku povinnosti k náhradě újmy podle občanského zákoníku se totiž jedná o odpovědnostní vztah mezi vedoucím a dítětem, případně rodiči dítěte.[8]

Vedoucí může být potrestán v rámci trestního řízení např. zákazem činnosti (konkrétně práce s dětmi) a zároveň se může s rodiči dohodnout na určité částce jako odškodném za nemajetkovou újmu (zranění dítěte, které bude mít trvalé následky a mělo předpoklady se stát světovým fotbalistou). Pokud by se vedoucí s rodiči dítěte nedokázali mimosoudně dohodnout, může takový případ skončit u soudu.

Při hodnocení výše uvedené situace se zároveň může stát, že policie, případně později státní zástupce či trestní soud, zhodnotí situaci tak, že se nejednalo o trestný čin. I přesto mohou rodiče po vedoucím chtít odškodnění za nemajetkovou újmu. Je třeba si uvědomit, že vyhodnocení v trestním řízení, tedy zda se jednalo o trestný čin, či nikoliv, není směrodatné pro posouzení vzniku podmínek pro vznik povinnosti k náhradě újmy. Může tedy dojít k tomu, že jednání vedoucího na táboře nenaplňuje znaky trestného činu ani přestupku, a přesto nebyl terén pro danou hru zvolen vhodně, a tím podcenil situaci, v důsledku níž došlo ke zlomení nohy dítěte. Civilní soud tak může na základě občanskoprávní odpovědnosti rozhodnout o náhradě újmy za zlomenou nohu dítěte.

Trestnímu aspektu se budu podrobně věnovat v druhé části série „táborové právo“. V následující části se zaměřím na náhradu újmy jako součást občanskoprávní odpovědnosti.

Náhrada újmy za zlomenou nohu, pomluvu nebo rozbitý mobil

Občanský zákoník upravuje vztahy vzniklé ze soukromého práva. Jedná se tak o vztahy mezi dvěma či více osobami, které sledují své soukromé zájmy, tj. osobnostní vztahy, obchodní vztahy a podobně. Odpovědnost, která je upravena občanským zákoníkem, vzniká při porušení zákona, smluv nebo dobrých mravů ve vztahu k těmto soukromým vztahům.

Pokud dojde k porušení zákona, smlouvy nebo k úmyslnému porušení dobrých mravů u těchto vztahů, vznikne škůdci (tedy tomu, kdo škodu způsobil) zpravidla povinnost k náhradě újmy poškozenému. U vzniku škody na táboře bude pravděpodobně docházet pouze k náhradě škody z důvodu porušení zákona. Aby škůdci vznikla povinnost k náhradě škody způsobené porušením zákona, musí být splněny také další předpoklady. Prvním z nich je vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením zákonné povinnosti a vznikem újmy a zavinění na straně škůdce. Pokud tedy vedoucí zvolí pro „bojovku“ v lese zjevně nevhodný terén, poruší tím minimálně zákonnou prevenční povinnost spočívající v tom počínat si tak, aby se nikomu nic nestalo. Jestliže si v důsledku toho dítě zlomí nohu, existuje příčinná souvislost, protože ke zlomení nohy došlo právě z důvodu porušení zákonné povinnosti vedoucího. Pokud by ke zlomení nohy došlo v důsledku podkopnutí jiným dítětem, nebyla by zde příčinná souvislost mezi zvolením nevhodného terénu vedoucím a zlomenou nohou dítěte.[9] Zavinění se v případě porušení zákona předpokládá. To znamená, že pokud by se případ (zlomení nohy dítěte v důsledku nevhodně zvoleného terénu pro hru vedoucím) dostal před soud, tak by bylo na škůdci (vedoucím), aby prokázal, že nejednal zaviněně, tedy úmyslně, ale ani nedbalostně (udělal vše, aby škodě předešel).

Také je třeba rozlišovat pojmy škoda a nemajetková újma. Pokud hovoříme o škodě, došlo ke ztrátě na majetku.[10] Jestliže hovoříme o nemajetkové újmě, došlo k újmě, která nesouvisí přímo se ztrátou majetku, například k újmě na zdraví (zlomená noha), na cti (pomluva) nebo soukromí osoby (zveřejněné fotografie dítěte bez souhlasu jeho rodičů).

Po škůdci mohou poškození požadovat při vzniku škody uvedení do původního stavu. Pokud to není dobře možné nebo žádá-li o to poškozený, tak náhradu v penězích. Při vzniku nemajetkové újmy mohou škůdci požadovat přiměřené zadostiučinění. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.[11] Oním jiným způsobem může být například omluva, konstatování, že bylo porušeno právo nebo správní či trestní postih škůdce.

V souvislosti s táborovými aktivitami může jít o odpovědnost za pomluvu (rodiče pomlouvají tábor), odpovědnost za zranění dítěte (rodiče chtějí finanční kompenzaci), odpovědnost za škodu (zničení telefonu dítěte jiným dítětem či při ztrátě telefonu) a tak dále.

Vždy je lepší škodám předcházet než je posléze napravovat. Proto občanský zákoník upravuje prevenční povinnost, podle níž je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného, pokud to vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.[12] Následně občanský zákoník upravuje i další speciální prevenci dopadající na případy, kdy se člověk nachází v určité pozici. Jednou z nich je norma, která tomu, kdo vytvoří nebezpečnou situaci, případně má nad ní kontrolu, přikazuje zakročit na ochranu jiného.[13] Pokud by tedy například při rozdělání táborového ohně začal oheň děti ohrožovat, musíme zakročit na jejich ochranu tak, aby se jim nic nestalo. Další z případů speciální prevence je oznamovací povinnost[14] škůdce, který, pokud ví, že způsobí někomu újmu, je povinen tuto újmu možnému poškozenému oznámit, aby ji mohl odvrátit nebo alespoň zmírnit.

 

Dále pak zákon uvádí i zvláštní odpovědnostní skutkové podstaty. Jde o v praxi typické případy, které občanský zákoník pojmenovává a určuje, jak se má škoda nahradit. Právě jedním z těchto častých případů je škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání[15], tj. mimo jiné škoda způsobená nezletilým, ke které na táboře může dojít. Bohužel i při nejlepší vůli nelze předcházet každé situaci. Děti si spolu hrají, jsou ve vzájemné interakci, často o něco bojují a v zápalu hry se může stát ledacos. Může tedy dojít i ke vzájemnému zranění dětí. Dle občanského zákoníku je nezletilý povinen nahradit jím způsobenou škodu v případě, že byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Což je věc, která se bude vždy posuzovat individuálně, většinou podle věku dítěte, ale také podle jeho osobních vlastností a konkrétní situace. Nicméně je třeba z pohledu vedoucího pamatovat na to, že společně a nerozdílně se škůdcem (zde nezletilým dítětem) nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Případně pokud nezletilé dítě nebude povinno k náhradě škody, tak ji ten, kdo nad nezletilým dítětem zanedbal náležitý dohled, nahradí sám. Následně je na dohodě mezi rodiči a vedoucím, zda se dohodnou na náhradě škody či újmy. V případě, že se rodiče s vedoucím nedomluví, je možné řešit vzniklou situaci i soudně. Soud by pak musel zjišťovat, zda vedoucí v tomto konkrétním případě zanedbal náležitý dohled, nebo nikoliv. Ve většině případů bude toto posouzení velice obtížné. Skutečný případ, který se na táboře stal a byl posouzen tak, že pořadatelka tábora je odpovědná za újmu dítěte, bude popsán v posledním díle seriálu.

Ve druhém díle seriálu o táborovém právu se můžete těšit na podrobnější vysvětlení pojmu trestní odpovědnost, kdy vzniká a kdo všechno ji na táboře má. Dále uvedu jednotlivé trestné činy, ke kterým může na táboře dojít. .

Martina Schwettrová

asistentka soudce

[1] Srovnej viz Zotavovací akce. Poradna České rady dětí a mládeže [online]. 24. 4. 2017 [cit. 2021-02-17]. Dostupné z: http://poradna.crdm.cz/tabory/zotavovaci-akce-565

[2] Často také nazýváni jako praktikanti, pomocníci na táboře při práci s dětmi většinou ve věku 15–18 let. V celém článku budu používat slovo instruktor v mužském rodě, to ale neznamená, že pro instruktorku jsou pravidla jiná.

[3] Není dána zákonem, spíše si ji každý pořadatel tábora tvoří sám. Toto je však nejčastější schéma.

[4]Pro jiné akce než pro tábor tato odpovědnost platí také. Avšak nejžádanější akcí jak mezi dětmi, tak mezi vedoucími, bývají právě letní tábory, a proto se budu v článku zabývat právě jimi.

[5] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[6] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[7] Zákon č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

[8] Blíže viz HARVÁNEK, Jaromír a kolektiv. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 388–389.

[9] Naopak by zde byla příčinná souvislost mezi jednáním druhého dítěte, které první dítě podkoplo. Existoval by i úmysl, a proto by mělo podkopávající dítě odpovídat za náhradu škody.

[10] Tu můžeme dále dělit na škodu skutečnou a ušlý zisk.

[11] § 2951 občanského zákoníku.

[12] § 2900 občanského zákoníku.

[13] § 2901 občanského zákoníku.

[14] § 2902 občanského zákoníku.

[15] § 2920–2922 občanského zákoníku.

Tvorbu Práva21 sponzorují

Vybrali jsme pro vás


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info