Právo se odpojit: nové základní právo by mělo umožnit zaměstnancům odpoutat se od práce ve volném čase

Diskuse o úpravě, jež by se věnovala vztahu mezi pracovním a soukromým životem, se vedla na evropské půdě už před pandemií nemoci covid-19. Evropská nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek (Eurofound) na potřebu jejího vzniku upozorňovala od roku 2019. Až celosvětový lockdown ale ukázal, jak moc je potřeba.

Stírání rozdílů mezi prací a volným časem

Více jak třetina pracovníků v Evropské unii (EU) začala v důsledku restriktivních opatření pracovat z domova.[1] Home-office jako reakce na nemožnost chodit fyzicky do zaměstnání byl všeobecně přivítán kladně, protože umožnil udržet kontinuitu podnikání a omezil propouštění. Z dlouhodobého hlediska ale má i negativní dopady. Je-li pracovník doma či obecně mimo kancelář, stírá se často hranice mezi pracovním a soukromým životem a zvyšuje se nutkání být neustále na příjmu.[2] V důsledku tak může dlouhodobý a špatně regulovaný home-office negativně ovlivnit psychické i fyzické zdraví.

Být neustále online, dostupný a na příjmu – přes e-mail, počítač nebo telefon – a odpovídat na pracovní zprávy či řešit úkony mimo pracovní dobu se v mnoha zemích stalo novým standardem. EU chce na tento trend odpovědět zakotvením práva se odpojit, které by dalo zaměstnancům právní oporu pro zachování balance mezi pracovním a soukromým životem.

Výbor pro zaměstnanost a sociální věci se právem na odpojení zabýval na konci minulého roku. Výsledkem je usnesení přijaté 31 hlasy[3] o tom, že právo se odpojit by mělo být zařazeno mezi základní práva zaměstnance a je nutné přijmout jednotnou evropskou úpravu, která stanoví minimální standardy pro zavedení pravidel na vnitrostátních úrovních.

Návrhem se poté zabýval Evropský parlament, který jej schválil 472 hlasy.[4] Možnou podobu konkrétní směrnice[5] o právu se odpojit, vedenou jako legislativní iniciativa 2019/2181(INL), předložili europoslanci Evropské komisi 21. ledna 2021.[6]   Komise má nyní vytvořit odpovídající právní úpravu v podobě směrnice.

Ne všechny členské státy ale čekají na jednotnou evropskou podobu. Některé země uplatňují právo se odpojit už dnes na základě vlastních právních či samoregulačních pravidel.

Droit à la déconnexion

Pomyslným průkopníkem je Francouzská republika. Její Nejvyšší soud už v roce 2001 odvolacím rozsudkem č. 99-42727 určil, že zaměstnanci nejsou povinni brát si práci domů po pracovní době.[7] V roce 2004 stejná instance rozhodla, že pracovník má právo nezvedat osobní telefon po skončení pracovní doby (rozsudek č. 01-45889).[8]

Právo se odpojit – droit à la déconnexion – je zakotveno v zákoně č. 2016-1088 neboli zákoně El Khomri (přezdívaný po ministryně práce Myriam El Khomri), který nabyl účinnosti 1. ledna 2017.[9] Čtvrtým rokem má Francie zavedeno, že pracovníci mají právo se odpojit během svého volna a dovolené a zaměstnavatel je povinen zavést mechanismy regulující používání digitálních zařízení, aby nedocházelo k narušování soukromí a volna.[10]

Má to ale háček. Povinnosti se týkají jen zaměstnavatelů s 50 a více zaměstnanci, a práva se odpojit tak za současného stavu nepožívají všichni. To by se směrnicí změnilo. Podle jejího návrhu by se právo se odpojit mělo týkat všech pracovníků veřejné i soukromé sféry bez ohledu na odvětví (čl. 1 odst. 1).

Francouzský zákon má mezery i v tom, jak pravidla prosadit. Chybí určení orgánu, k němuž mohou pracovníci podávat stížnosti v případě, že zaměstnavatel není otevřen diskusi a odmítá zákon dodržovat. Taktéž neobsahuje žádný donucovací ani opravný prostředek v případě porušování.[11] I tyto nedokonalosti budou muset francouzští zákonodárci v případě přijetí směrnice odstranit.

Německý samoregulační model

Rozdílnou cestu zvolila Německá spolková republika. Žádná regulace na spolkové úrovni neexistuje, jen některé pracovněprávní předpisy určují limity pro dostupnost zaměstnanců mimo pracovní dobu – např. Arbeitsschutzgesetz (zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci) a Arbeitszeitgesetz (zákon o pracovní době).

To však neznamená, že by právo se odpojit země neřešila. Německo klade důraz na samoregulační model ze strany zaměstnavatelů. Ministerstvo práce a sociálních věcí v roce 2016 vydalo příručku Práce 4.0[12], která stanovuje postupy, jak vyvážit potřeby společností a pracovníků. Samo ministerstvo samoregulaci dodržuje a nejedná-li se o nouzovou situaci, platí na jeho pracovišti zákaz kontaktovat zaměstnance mimo pracovní hodiny.[13]

Kořeny práva se odpojit ale sahají dál než do roku 2016. Automobilka Volkswagen má už od roku 2011 nastavené e-mailové servery tak, aby se půl hodiny po skončení pracovní doby vypnuly. K jejich zapnutí dochází zase půl hodiny před jejím začátkem. V mezičase zaměstnancům nepřichází žádné e-maily ani není možnost se k nim dostat, čímž společnost reguluje i snahu zaměstnanců brát si práci domů. Také lidé pracující v automobilce BMW mají od roku 2012 možnost uplatnit právo se odpojit. Společnost umožňuje, aby si pracovník přímo v pracovní smlouvě stanovil, v jaký čas nebude k dosažení. Práce odvedená na mobilním telefonu po skončení pracovní doby se do ní počítá a v neposlední řadě mají zaměstnanci právo nezvedat pracovní hovory během dovolené, o víkendech a po odchodu z práce. Do třetice i automobilová společnost Daimler nabízí odpoutání se od práce během dovolené. Zaměstnanci si mohou nastavit, aby byly všechny příchozí e-maily po dobu volna smazány. Odesílatel zprávy obdrží automatickou odpověď, že adresát je mimo kancelář, zpráva byla smazána a buď má napsat až bude zpět, nebo se může obrátit na jiného spolupracovníka.[14] Daimler (jehož součástí je obchodní značka Mercedes-Benz) tak zvolil přístup, že nezakazuje věnovat se práci během dovolené, nabízí ale efektivní nástroj, jak se obav z kupících se e-mailů zbavit.

I tak zaznívá kritika, že je samoregulační model nedostačující, protože nic zaměstnavatele nenutí se do něj zapojit.[15] Evropská směrnice by se dotkla i jeho, jelikož by Německo muselo nastavit standard pro všechny. Nic však zaměstnavatelům nebrání, aby uplatňovali vlastní pravidla nad rámec minimálních požadavků.

Zajímavostí je, že v zemi probíhá debata, zda nepřijmout úpravu pro právo na home-office.[16] V důsledku pandemie a rozmachu práce na dálku lze předpokládat, že někteří lidé budou chtít pracovat z pohodlí domova i po skončení restriktivních opatření. Právo na home-office by jim to mohlo v nějaké míře umožnit.

Právo na digitální odpojení se a lavoro agile

Svou vlastní verzi práva se odpojit má i Španělské království. To 5. listopadu 2018 přijalo ústavní zákon č. 3/2018 o ochraně osobních údajů a záruce digitálních práv,[17] kterým se do španělského právního řádu implementuje obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR).[18]

Zákon zaručuje práva zaměstnance na odpočinek, dovolenou a osobní a rodinné soukromí, souhrnně označovaná jako právo na digitální odpojení se. Dotýká se však jen některých pracovníků, jelikož ho mohou požívat jen lidé pracující na dálku či z domova využívající k výkonu práce moderní technologie.[19]

V omezené míře má zkušenost s právem se odpojit i Italská republika, která od roku 2017 operuje s termínem chytrá práce (lavoro agile) v zákoně č. 81/2017, o opatřeních na ochranu nepodnikatelské samostatně výdělečné činnosti a opatření zaměřená na zvýhodnění pružného určení doby a místa podřízené práce.[20]

Úprava se ale taktéž nevztahuje na všechny, ani nezavádí přímo uplatnitelná pravidla. Vytváří možnost zaměstnance a zaměstnavatele dohodnout se na zavedení chytré práce a určuje její mantinely, aby bylo dosaženo flexibilní pracovní doby a rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem tam, kde jsou k výkonu práce nutné informační a komunikační technologie.[21]

Pokud se chytrá práce vykonává, staví ji zákon na stejnou úroveň jako práci „normální“, tj. vykonávanou za fyzické přítomnosti v místě pracoviště. Žádná povinnost zaměstnavatele automaticky poskytovat dohodu ale nevznikla, vše záleží na domluvě.

Přijmout vlastní úpravu před schválením směrnice

I další evropské státy právo se odpojit reflektují. V roce 2019 byla jeho existence poprvé uznána v Lucemburském velkovévodství, kde odvolací soud dospěl k závěru, že zaměstnanec měl právo se odpojit během placené dovolené, ačkoli lucemburský zákoník práce žádné takové právo výslovně neobsahuje.[22]

Své rozhodnutí č. 45230 z 2. května 2019 postavil soud na jiných ustanoveních týkajících se pracovní problematiky. Konkrétně že se musí dodržovat pracovní doba zaměstnanců a zaměstnavatel má povinnost zajistit zdraví a bezpečnost svých zaměstnanců.

O přijetí právního předpisu, který by zaručoval právo se odpojit, uvažuje Irská republika. Návrh zákona vznikl v prosinci minulého roku. Mimo jiné upravuje podmínky odpovídání na e-maily, hovory a zprávy mimo běžnou pracovní dobu zaměstnanců a měl by obsahovat formuli, že jejich ignorování po pracovní době nemá být zaměstnavatelem penalizováno.[23] Irsko by chtělo vlastní pravidla zavést ještě před přijetím evropské směrnice.

Obdobné plány s brzkým přijetím má i Maltská republika,[24] mimochodem stát, jehož poslanec Alex Agius Saliba byl zpravodajem zprávy o právu se odpojit, kterou Evropský parlament schvaloval.

Příležitosti a výzvy budoucí směrnice

Evropské právo se již nyní práva se odpojit dotýká. Existuje směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby (2003/88ES), určující mj. minimální denní a týdenní dobu odpočinku a další práva, jež s nebytím on-line a neustále na příjmu souvisí. Nepřímo téma řeší i směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem pro rodiče a pečovatele (2019/1158).[25] Žádný evropský předpis ale s právem se odpojit neoperuje přímo, tudíž jeho případná existence vychází z širšího výkladu, nikoli jasné a nesporné deklarace.

Návrh směrnice může členským zemím pomoci sjednotit pracovněprávní podmínky a nastavit minimální standard pro všechny. Její vznik zaručí, aby zaměstnanci, kteří právo se odpojit využívají nebo by je chtěli využívat, nebyli za své jednání penalizováni a diskriminováni (čl. 5 odst. 1). Návrh počítá i s možností sankcionovat zaměstnavatele neřídícího se vnitrostátními předpisy, jež mají z existence směrnice vyplývat (čl. 8).

Na druhou stranu je třeba, aby budoucí úprava na unijní i národní úrovni reflektovala specifické potřeby některých zaměstnavatelů. Např. plošné odpojování e-mailových serverů nebo striktně daná pracovní doba by byly pro některá odvětví rdousící.

Představme si mezinárodní společnosti, jejichž jednání probíhají napříč časovými pásmy i s pobočkami mimo EU a zaměstnanci jsou srozuměni s tím, že jejich pracovní doba může být občas poněkud nestandardní. Operování takových zaměstnavatelů na evropském území by bylo při striktní právní úpravě ohroženo.

[1] Evropský parlament. Parlament: Právo odpojit se od práce by mělo být základním právem v celé EU. Tisková zpráva [online]. 21. 1. 2021 [cit. 17. 2. 2021]. Dostupné zde.

[2] European Parliament. The right to disconnect. Briefing. European Added Value in Action [online]. 2020 [cit. 17. 2. 2021]. Dostupné zde.

[3] Dalších 6 hlasů proti, 18 se zdrželo.

[4] Pro přijetí byla třeba kvalifikovaná většina o 357 hlasech. Proti návrhu hlasovalo 126 europoslanců, 83 nebylo přítomno.

[5] Směrnice jako právní akt stanovuje cíl, kterého musí členské státy EU dosáhnout. Jakým způsobem tak učiní, zůstává na nich.

[6] Návrh je dostupný zde.

[7] K nahlédnutí zde.

[8] K nahlédnutí zde.

[9] Zákon č. 2016-1088 ze dne 8. srpna 2016, týkající se práce, modernizace sociálního dialogu a zajištění profesní kariéry (Loi n° 2016-1088 du 8 août 2016 relative au travail, à la modernisation du dialogue social et à la sécurisation des parcours professionnels).

[10] Eurofound. Right to disconnect: Legal provisions and case examples [online]. 2020 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné zde.

[11] Secunda, Paul M. The Employee Right to Disconnect. Notre Dame Journal of International & Comparative Law, 2019, vol. 9/1 [online]. [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné zde.

[12] Weissbuch Arbeiten 4.0.

[13] Secunda, Paul M., op. cit.

[14] Eurofound. Right to disconnect: Legal provisions and case examples, op. cit.

[15] Secunda, Paul M., op. cit.

[16] Deutsche Welle. Coronavirus: Germany to draft new law amid rise in working from home. DW.com [online]. 12. 9. 2020 [cit. 16. 2. 2021]. Dostupné zde.

[17] Ley Orgánica 3/2018, de 5 de diciembre, de Protección de Datos Personales y garantía de los derechos digitales.

[18] General Data Protection Regulation (EU) 2016/679.

[19] Eurofound. Right to disconnect: Legal provisions and case examples, op. cit.

[20] L. 22 maggio 2017, n. 81, misure per la tutela del lavoro autonomo non imprenditoriale e misure volte a favorire l'articolazione flessibile nei tempi e nei luoghi del lavoro subordinato.

[21] Eurofound. Right to disconnect: Legal provisions and case examples, op. cit.

[22] Castegnaro, Guy a Ariane Claverie. Court recognises employees' right to disconnect when on leave. International Law Office [online]. 9. 10. 2019 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné zde.

[23] Crowley, Deirdre. Legal Status of the Right to Disconnect in Ireland. Legal Island [online]. 9. 12. 2020 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné zde.

[24] Times of Malta. Government considers making right to disconnect legally enforceable. Times of Malta [online]. 20. 11. 2020 [cit. 18. 2. 2021]. Dostupné zde.

[25] Eurofound. Right to disconnect, op. cit.