Konflikt v judikatuře týkající se daňové kriminality může vyřešit stanovisko pléna Ústavního soudu

Aktuálnost zvoleného tématu práce a samotného nálezu

Analyzovaný nález Ústavního soudu obsahuje poněkud překvapivé závěry, které nevykazují konzistenci s judikaturou mu předcházející, nicméně stejně tak nejsou tyto závěry posléze ani akceptovány a přejímány v judikatuře po něm časově následující. Ačkoliv se jedná o již více než deset let starý nález, s nímž se tedy rozhodovací praxe musela již mnohokrát více či méně úspěšně vypořádávat, doposud není tento závěr v rozhodovací praxi i přes jeho přetrvávající odmítání odbornou veřejností překonán. Panuje tak nadále nejistota výsledku řízení v případě, že je před soudy projednávána obdobná právní či skutková otázka.

S ohledem na větší časový odstup od přijetí nálezu je již možné adekvátním způsobem reflektovat, jak se k němu postavila nejen rozhodovací praxe, ale rovněž odborná veřejnost. Současný stav může bohužel vést v konečném důsledku až k nepředvídatelnosti judikatury a může zasahovat do právní jistoty a snižovat důvěru v justici. Právě v tom spočívá dle mého názoru aktuálnost tématu. Tento názorový konflikt je proto nutné co nejdříve překonat a odstranit tak pomyslný otazník, který zde nadále zůstává viset. V opačném případě by totiž Ústavní soud svým postupem vytvářel nebezpečný precedent, totiž že jeho judikatura není natolik závazná a je možné ji určitým způsobem obcházet.

Co je to účinná lítost?

Institut účinné lítosti představuje jeden ze způsobů zániku trestní odpovědnosti pachatele. Obecnou účinnou lítost upravuje § 33 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, který zahrnuje taxativní výčet trestných činů, na něž lze tento institut aplikovat. Nezbytnou podmínkou aplikace je, aby pachatel aktivně a dobrovolně zamezil škodlivému následku, nebo jej napravil, anebo učinil o trestném činu oznámení v době, kdy ještě škodlivému následku může být zabráněno. Trestní zákoník upravuje i zvláštní případy účinné lítosti, a to mj. u trestného činu neodvedení daně a dále u dalších trestných činů uvedených ve zvláštní části tohoto předpisu. Speciální úpravu institutu obsahují také další trestněprávní předpisy, a to zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (§ 7) či zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob (§ 11). Účinky účinné lítosti nastávají ex lege a dělíme je na hmotněprávní a procesněprávní. Z hmotněprávního hlediska lze sice pachatelovo jednání i nadále považovat za protiprávní, nicméně není možné ho za ně trestněprávně postihovat. Z procesního hlediska jsou relevantní zejména možnosti zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby soudem.[1]

Aplikace zvláštní účinné lítosti u trestného činu zkrácení daně

Hlavní otázkou je, zda můžeme aplikovat zvláštní institut účinné lítosti zakotvený v § 242 trestního zákoníku pro trestný čin neodvedení daně (§ 241 trestního zákoníku) také v případě trestného činu zkrácení daně (§ 240 trestního zákoníku). Jejím řešením se zabýval Ústavní soud v kontroverzním nálezu ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08.[2] Šlo o případ, kdy byla obžalovaná obecnými soudy uznána vinnou ze spáchání trestného činu zkrácení daně a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, přičemž tento byl podmíněně odložený. V řízení před Ústavním soudem stěžovatelka namítala, že dodatečně uhradila zkrácenou daň, pročež chtěla aplikovat zvláštní účinnou lítost podle § 242 trestního zákoníku. Ta se ovšem použije v případě spáchání trestného činu neodvedení daně, nikoliv trestného činu zkrácení daně. Obecné soudy se zabývaly otázkou, zda byla v tomto případě dána dobrovolnost odčinění škodlivého následku, a oba dospěly k závěru, že nikoliv. Ústavní soud pak v nálezu vyjádřil závěr, že neodvedení daně je terminologicky významnějším zásahem do státem chráněného zájmu než zkrácení daně, a proto se má podle něj aplikovat zvláštní účinná lítost podle § 242 trestního zákoníku i v případě spáchání trestného činu zkrácení daně.

Proč je ale tento závěr Ústavního soudu natolik problematický? Především z toho důvodu, že váže podmínky odstranění škodlivého následku na úhradu dlužné částky, která ovšem v případě trestného činu zkrácení daně nemusí vůbec figurovat. Ústavní soud tak nesprávně paušalizuje podmínky pro aplikaci institutu účinné lítosti. Považuje také trestné činy zkrácení daně a neodvedení daně za typově shodnou trestnou činnost. Tímto však popírá ustálený závěr odborné veřejnosti, že trestný čin zkrácení daně je lex specialis k trestnému činu podvodu.[3]Je totiž považován za vysoce společensky škodlivý.[4] Ústavní soud také nikterak neprezentoval podklady, které jej vedly k závěru ohledně významnosti zásahu do chráněného zájmu na řádné plnění daňových a obdobných povinností.[5]

Rozhodovací praxe a odborná veřejnost nahlížejí na tuto problematiku odlišně. Především zaujímají ustálený závěr, že trestný čin zkrácení daně je zakotven v taxativním výčtu § 33 trestního zákoníku, čímž stát vyjadřuje zájem na řádném plnění daňové povinnosti, jen je poněkud méně benevolentní[6] co do úpravy podmínek aplikace institutu účinné lítosti oproti podmínkám stanoveným pro případ spáchání trestného činu neodvedení daně. Dalším problémem je, že v tomto případě neexistuje mezera v zákoně,[7] a tudíž není vůbec dán prostor pro použití analogie, jak navrhoval Ústavní soud. Odborná veřejnost rovněž konzistentně tvrdí, že trestný čin zkrácení daně je lex specialis k trestnému činu podvodu, jak již bylo uvedeno výše. Dále setrvává při závěru, že dobrovolnost jednání pachatele je dána tehdy, kdy k odstranění škodlivého následku dojde ještě před zahájením trestního stíhání.[8] Je však potřeba uvést, že se z tohoto pravidla připouští určité výjimky.[9] Dalším argumentem v neprospěch analogické aplikace je také tzv. princip taxativnosti, který veskrze znamená, že pokud máme v případě institutu obecné účinné lítosti stanoven taxativní výčet trestných činů v § 33 trestního zákoníku, u nichž se jeho aplikace připouští, nelze jej libovolně zaměňovat se zvláštním institutem účinné lítosti upraveným v § 242 trestního zákoníku.[10] Považuji za důležité také uvést, že ani Ústavní soud sám příliš nerespektuje dotčený nález a zpravidla se v případě rozhodování o skutkově podobných věcech odkazuje na specifické skutkové okolnosti případu, které vedly tehdejší soudce čtvrtého senátu k vyslovení zmíněného kontroverzního závěru.[11]

Cesta k překonání konfliktu v judikatuře

K překonání konfliktu v judikatuře se nabízí více variant. První z nich je přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu sloužícího ke sjednocování jeho judikatury a překonávání závěrů dříve přijatých jednotlivými tříčlennými senáty. Jak by ale k řešení tohoto konfliktu došlo? Nejdříve by musela existovat relevantní ústavní stížnost. Dále by soudce zpravodaj musel být toho názoru, že je potřeba judikaturu překonat. Následně by bylo potřeba předložit plénu Ústavního soudu danou věc k posouzení, přičemž aby vůbec k přijetí stanoviska pléna došlo, musela by mezi soudci Ústavního soudu panovat shoda a vůle k jeho přijetí. To nás přivádí k tomu, že zde zůstává spousta otazníků a není jisté, zda by k překonání nálezu došlo. Dle mého názoru by bylo ale vhodné dát této variantě alespoň šanci. Nutno také uvést, že Ústavnímu soudu do jisté míry plyne i povinnost takto postupovat, a to mj. s ohledem na skutečnost, že setrvale ve své judikatuře konstatuje povinnost Nejvyššího soudu předkládat v případě rozporů danou věc k posouzení velkému senátu,[12] přičemž sám se v souladu se svou vlastní judikaturou nechová a tímto postupem ji naopak do značné míry přehlíží.

Článek obsahuje hlavní závěry učiněné v práci na téma Účinná lítost v daňové kriminalitě, která se umístila na prvním místě v Česko-slovenské právnické soutěži 2020 v kategorii trestní právo.

Foto: Ukládání zkrácené daně do prasátka. Piggy bank with a banknote stands on a pile of coins. Pixy#org. CC0 Public Domain. Dostupné z: https://pixy.org/5752938/

[1] KUCHTA, Josef. Úprava účinné lítosti v novém trestním zákoníku. In: STOČESOVÁ, Simona. Reforma trestního práva po prvním roce účinnosti nového trestního zákoníku. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 62–64.

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08.

[3] Kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 15 Tdo 756/2006.

[4] TRUBAČ, Ondřej. Specifika účinné lítosti v trestním právu daňovém. Sborník Karlovarské právnické dny, 2013, č. 21, s. 450. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck.

[5] KOCINA, Jan. Daňové trestné činy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 219 nebo také KUCHTA, Josef. Úprava účinné lítosti v novém trestním zákoníku. In: STOČESOVÁ, Simona. Reforma trestního práva po prvním roce účinnosti nového trestního zákoníku. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 69.

[6] PÚRY, František a Josef KUCHTA. Poznámky k daňové kriminalitě v České republice. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, č. 2, s. 118–128. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/issue/view/443

[7] PELC, Vladimír. Účinná lítost u trestného činu zkrácení daně a aktuální stav judikatury. Bulletin Advokacie, 2014, č. 4, s. 34 an. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.H. Beck.

[8] ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 441–451 nebo také PROUZA, Daniel. Trestní zákoník: Zákony s judikaturou. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 110–113.

[9] Jednou z nich je případ, kdy pachatel dodatečně zaplatí zkrácené daně až na základě dodatečného platebního výměru v důsledku vyčkávání na rozhodnutí správce daně, neboť ke zkrácení v daném případě dojde z důvodu nejednoznačného znění právních předpisů, popř. nejednotného postupu finančních orgánů

[10] KOCINA, Jan. Daňové trestné činy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 211 nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 15 Tdo 756/2006.

[11] Např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. září 2019, sp. zn. I. Ús 484/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2015, sp. zn. II. ÚS 1882/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. října 2014, sp. zn. IV. ÚS 2181/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. října 2011, sp. zn. I. ÚS 2194/11.

[12] Např. nález Ústavního soudu ze dne 28. května 2019, sp. zn. II. ÚS 3303/18, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06.

[13] KOCINA, Jan. Daňové trestné činy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 219–220.