Kdo zaplatí za pád z nebes? Právní vakuum v kosmických aktivitách, Evropský kosmický plán a nezbytnost limitace odpovědnosti

Úvod

Kosmické právo, dlouho považované za doménu mezinárodního práva veřejného a geopolitických zájmů velmocí, prochází v posledních dvou dekádách zásadní transformací. Tento obrat, často označovaný jako nástup éry New Space, je charakterizován vstupem soukromých subjektů do odvětví, které bylo dříve vyhrazeno jen a pouze státům. Rozvoj technologií, miniaturizace satelitů (tzv. CubeSats) a plány na komerční těžbu vesmírných nerostů vytvářejí tlak na stávající právní rámec, který byl kodifikován převážně v 60. a 70. letech 20. století (tj. v období studené války).

Česká republika, jako členský stát Evropské kosmické agentury (ESA) a hostitelská země Agentury Evropské unie pro kosmický program (EUSPA), hraje v tomto „ekosystému“ nezanedbatelnou roli. Přestože český právní řád obsahuje dílčí úpravy relevantní pro kosmické aktivity, komplexní národní legislativa – tzv. „kosmický zákon“ – doposud chybí.

Cílem tohoto článku je analyzovat současný stav právní úpravy kosmických činností s důrazem na dopady pro české subjekty, identifikovat rizika plynoucí z absence specifické národní úpravy a v kontextu unijního vývoje nabídnout úvahy de lege ferenda. Pozornost bude věnována zejména otázce autorizace soukromých aktivit, odpovědnosti za škodu a reflexi relevantních principů v rozhodovací praxi soudů.

1. Mezinárodní východiska a článek VI Kosmické smlouvy

Základním pramenem kosmického práva zůstává Corpus Iuris Spatialis, tvořený pěti klíčovými mezinárodními smlouvami pod záštitou OSN, jimž dominuje Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles z roku 1967 (dále jen „Kosmická smlouva“).[1]

Pro účely vnitrostátní regulace je klíčový článek VI Kosmické smlouvy, který stanoví mezinárodní odpovědnost států za veškeré národní činnosti v kosmickém prostoru, ať už jsou prováděny vládními orgány nebo nevládními subjekty. Tato norma zakládá explicitní povinnost státu zajistit „autorizaci a stálý dohled“ nad činností nestátních subjektů.

Z pohledu českého ústavního pořádku jsou tyto smlouvy součástí právního řádu skrz inkorporační normu čl. 10 Ústavy ČR. Problém však nastává v rovině jejich vykonatelnosti vůči soukromým osobám. Mezinárodní závazky zavazují stát, nikoli přímo soukromou korporaci. Aby stát dostál své povinnosti dohledu dle čl. VI Kosmické smlouvy, musí vytvořit vnitrostátní mechanismus, kterým přenese mezinárodní standardy na soukromé operátory.

2. Absence národní úpravy a správní vakuum

V České republice v současnosti neexistuje speciální zákon o kosmických aktivitách. Regulace je roztříštěná a opírá se o obecné předpisy a kompetence Ministerstva dopravy, které plní roli koordinačního orgánu.[2]

Tento stav vytváří právní nejistotu v několika rovinách:

1. Neexistuje jasně definovaný správní proces pro udělování povolení k vypuštění kosmického objektu. V praxi se postupuje ad hoc, což naráží na limity zásady legality výkonu veřejné správy (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pokud správní orgán stanovuje podmínky pro operátora (např. povinnost pojištění), musí mít pro takový postup zákonnou oporu.
2. Dle Úmluvy o registraci[3] má stát povinnost vést rejstřík objektů vypuštěných do vesmíru. V ČR je tento rejstřík veden fakticky, avšak bez podrobné zákonné úpravy náležitostí zápisu či sankcí za nesplnění oznamovací povinnosti.[4]

Z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že „státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“. Absence explicitní zákonné úpravy, která by definovala podmínky pro udělení licence k provozování kosmické činnosti, tak vystavuje stát riziku, že případné restriktivní rozhodnutí (např. zamítnutí startu z bezpečnostních důvodů) bude úspěšně napadeno pro nedostatek zákonného zmocnění.

3. Odpovědnost za škodu: střet mezinárodního a soukromého práva

Nejproblematičtějším aspektem absence národní úpravy je otázka odpovědnosti za škodu. Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty (1972) (Úmluva o odpovědnosti) zavádí dvoukolejný režim:

• Absolutní odpovědnost za škody způsobené na povrchu Země nebo letadlům za letu.
• Odpovědnost za zavinění v případě srážky kosmických objektů jinde než na povrchu Země.

Pokud soukromý český satelit (např. experimentální CubeSat brněnské společnosti) způsobí škodu v zahraničí, mezinárodněprávně odpovídá Česká republika jako „vypouštějící stát“.[5] Poškozený stát nebude žalovat společnost, ale Českou republiku.

Pokud stát škodu uhradí, vzniká mu právo na regres vůči původci škody. Zde se dostáváme na půdu občanského práva. Podle § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), by stát musel prokazovat porušení zákonné povinnosti operátorem, případně aplikovat ustanovení o škodě z provozní činnosti (§ 2924 o. z.) či škodě způsobené věcí (§ 2936 o. z.). Jako právně nejpřiléhavější a pro stát procesně nejvýhodnější (lze tedy předpokládat, že se k ní soudy přikloní) se však jeví kvalifikace kosmické činnosti jako provozu zvlášť nebezpečného podle § 2925 o. z.

Toto ustanovení dopadá na situace, kdy nelze předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče.[6] Kosmické aktivity tuto definici naplňují beze zbytku. I malý satelit (např. typu CubeSat) se na orbitě pohybuje první kosmickou rychlostí (cca 7,8 km/s), čímž získává obrovskou kinetickou energii. V případě srážky se tak stává ničivým projektilem, jehož destrukční potenciál nelze plně eliminovat žádným technickým opatřením (např. kvůli nemožnosti ovládat okolní prostředí, mikrometeority či solární bouře). Aplikace § 2925 o. z. státu v regresním řízení zásadně ulehčuje důkazní situaci. Jde o přísnou objektivní odpovědnost, kde stát nemusí prokazovat porušení konkrétní právní povinnosti operátorem (jako u § 2910 o. z.), ani složitě dokazovat vadu výrobku. Postačí prokázat, že škoda byla vyvolána samotným provozem satelitu (zdrojem zvýšeného nebezpečí).[7] Pro soukromého operátora je tento režim obzvláště tvrdý, neboť možnosti liberace (zproštění se odpovědnosti) jsou zde užší než u běžné škody z provozní činnosti (§ 2924 o. z.). Operátor se nemůže vyvinit poukázáním na to, že „udělal vše, co bylo v jeho silách“ (vynaložil veškerou péči).[8] Odpovědnosti by se zprostil pouze tehdy, pokud by prokázal jeden z taxativních liberačních důvodů, tj. že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc (vis maior – např. nepředvídatelná přírodní katastrofa v kosmu, nikoliv však běžná srážka s kosmickým smetím[9]), neodvratitelné jednání třetí osoby nebo vlastní jednání poškozeného.[10] Bez speciálního zákona však nastává tento kritický problém:

Většina států s vyspělou kosmickou legislativou (Francie, USA, Lucembursko) zavádí tzv. strop odpovědnosti a povinné pojištění. Pokud škoda nepřesáhne určitou částku (např. 60 mil. €[11]), hradí ji pojišťovna operátora. Nad tuto částku přebírá riziko stát (státní záruka). V českém prostředí, při absenci limitace, by stát mohl (a s péčí řádného hospodáře musel) vymáhat plnou výši škody po operátorovi. V případě havárie nosné rakety nebo srážky na orbitě mohou škody dosahovat miliardových částek, což by pro jakýkoli český startup či univerzitu znamenalo okamžitou likvidaci.

4. Unijní rozměr a judikatura

Ačkoliv Evropská unie nemá výlučnou pravomoc v oblasti kosmického práva, čl. 189 SFEU jí umožňuje vypracovat „evropskou vesmírnou politiku“. V nedávné době Evropská komise iniciovala přijetí Kosmické strategie Evropské unie pro bezpečnost a obranu, která by sjednotila nejen pravidla pro vnitřní trh, ale například i způsob, jakým se Evropa brání hrozbám ve vesmíru – od ochrany satelitů před hackery až po to, jak by státy Evropské unie společně reagovaly na případný útok na svou kosmickou infrastrukturu.[12]

V reakci na identifikované hrozby a roztříštěnost národních regulací Evropská komise avizuje předložení návrhu unijního nařízení o vesmíru (EU Space Law), které má vytvořit jednotný a soudržný rámec pro odolnost a bezpečnost kosmických systémů a služeb napříč členskými státy. Strategie explicitně pojmenovává nutnost překonat současný stav, kdy absence harmonizovaných pravidel pro bezpečnost vesmíru vytváří zranitelnost vůči hybridním hrozbám. Součástí tohoto legislativního úsilí bude zřízení Střediska pro sdílení a analýzu informací (EU Space ISAC) pro efektivnější výměnu dat o incidentech mezi veřejným a soukromým sektorem a zavedení principu security-by-design do všech nových unijních infrastruktur. V rovině technologické suverenity Komise plánovala do poloviny roku 2024 předložit plán na eliminaci strategických závislostí v kritických technologiích a dodavatelských řetězcích, což má být podpořeno přísnějším prověřováním přímých zahraničních investic do kosmického sektoru. To bylo uskutečněno v rámci Aktu o kritických surovinách z dubna 2024.[13]

Zásadní posun představuje záměr transformovat dosud převážně civilní programy (Galileo, Copernicus) na infrastrukturu s plným dual-use charakterem.[14] Strategie ukládá Komisi povinnost systematicky integrovat obranné a vojenské požadavky do vývoje nových generací těchto systémů (s výhledem k roku 2035) i do nově budované konstelace pro bezpečnou konektivitu (IRIS²). V praxi to bude znamenat například spuštění pilotního projektu vládní služby pozorování Země v rámci programu Copernicus, která zajistí důvěryhodná data pro bezpečnostní složky, či využití družic pro přenos utajovaných informací. Pro zajištění autonomního přístupu do vesmíru, který je podmínkou conditio sine qua non pro obranyschopnost Evropské unie, strategie počítá s masivní podporou vývoje evropských nosných raket a agregací poptávky po startovacích službách ze strany institucionálních uživatelů.

V oblasti reakce na hrozby strategie navrhuje revizi rozhodnutí Rady (SZBP) 2021/698, čímž by se právní rámec pro reakci na incidenty rozšířil z ochrany unijních systémů na jakékoli kosmické hrozby s dopadem na bezpečnost Evropské unie a jejích členských států. Tento krok má umožnit včasnou atribuci (přisouzení) útoků a aktivaci široké škály nástrojů, od diplomatických demarší až po ekonomické sankce. K tomu je nezbytné vybudování vlastní kapacity pro získávání poznatků o situaci ve vesmíru (Space Domain Awareness – SDA), která Unii umožní nezávisle detekovat a charakterizovat nepřátelské chování na orbitě, aniž by se musela výhradně spoléhat na data třetích stran. Celý tento mechanismus bude pravidelně testován prostřednictvím společných kosmických cvičení a posilován strategickým partnerstvím s NATO.[15]

V českém kontextu je nutné zmínit, že soudy se zatím nemusely vypořádávat s přímým sporem o kosmickou škodu. Nicméně Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip právní jistoty a předvídatelnosti práva.[16] Současný stav, kdy podmínky pro vstup do odvětví kosmického průmyslu nejsou zákonem jasně stanoveny, je z tohoto pohledu ústavněprávně deficitní. Pokud by ministerstvo odmítlo autorizovat činnost pouze na základě interních směrnic bez zákonné opory, šlo by o zásah do práva podnikat dle čl. 26 Listiny.

5. Kritické zhodnocení a úvahy de lege ferenda

Česká republika stojí na rozcestí. Expanze kosmického průmyslu, podpořená přítomností inkubátorů ESA BIC v Praze a Brně, naráží na legislativní vakuum. Spoléhání se na přímou aplikovatelnost mezinárodních smluv a obecná ustanovení správního a občanského práva jsou dlouhodobě neudržitelné z několika důvodů:

• Investiční bariéra: Zahraniční investoři a pojišťovny vyžadují jasný právní rámec, zejména co se týče limitace odpovědnosti.
• Problematika vesmírného odpadu: Bez národní regulace stát nemá efektivní páku, jak nutit operátory k dodržování standardů pro minimalizaci kosmického smetí (tzv. Space Debris Mitigation Guidelines), čímž se vystavuje mezinárodní kritice i odpovědnosti.
• Využití zdrojů: S blížícími se misemi zaměřenými na těžbu (např. voda na Měsíci) bude muset ČR zaujmout stanovisko k legálnosti přivlastnění zdrojů. Zatímco USA (prostřednictvím Artemis Accords) a Lucembursko těžbu povolují, mezinárodní právo je v této věci nejednoznačné. Absence národního stanoviska oslabuje pozici českých výzkumných institucí.

Závěr

Právní úprava kosmických aktivit v České republice neodpovídá dynamice odvětví ani mezinárodním závazkům státu v plném rozsahu. Ačkoli ČR není kosmickou velmocí, povaha jejích závazků jako „vypouštějícího státu“ vyžaduje aktivní legislativní činnost.

De lege ferenda se jeví jako nezbytné přijetí zákona „o kosmických činnostech“, který by:

1. Definoval působnost zákona (věcnou i osobní).
2. Stanovil transparentní povolovací řízení v gesci Ministerstva dopravy.
3. Zavedl povinné pojištění odpovědnosti a stanovil finanční strop pro regresní nárok státu vůči operátorovi (např. po vzoru Rakouska či Belgie).
4. Upravil povinnosti týkající se registrace a likvidace kosmických objektů po skončení životnosti.

Pouze takový krok zajistí právní jistotu nezbytnou pro rozvoj high-tech průmyslu a ochrání fiskální zájmy státu před potenciálními katastrofickými škodami, jejichž riziko s nárůstem počtu objektů na orbitě neustále roste. Pasivita zákonodárce v této oblasti může v budoucnu vést k složitým soudním sporům, na které není česká justice v současnosti připravena.

[1] Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, vyhlášená pod č. 40/1968 Sb.

[2] Usnesení vlády ČR č. 732 ze dne 14. října 2019 o Národním kosmickém plánu. Ministerstvo dopravy je gestorem pro oblast kosmických aktivit.

[3] Úmluva o registraci objektů vypuštěných do kosmického prostoru, vyhlášená pod č. 130/1978 Sb.

[4] https://www.czechspaceportal.cz/databaze/rejstrik-kosmickych-objektu/

[5] Pojem „vypouštějící stát“ (launching state) je definován v čl. I Úmluvy o odpovědnosti a zahrnuje stát, který objekt vypouští, nechává vypustit, nebo z jehož území či zařízení je objekt vypuštěn. ČR se tak stává vypouštějícím státem i u satelitů vypuštěných českou firmou na raketě SpaceX z území USA, pokud jde o „obstarání“ vypuštění.

[6] PAŠEK, Martin. § 2925 [Škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 9. Dostupné na beck-online.cz.

[7] Ibid., marg. č. 4

[8] Ibid,, marg. č. 13

[9] Kosmické smetí se většinově považuje za realizaci provozního rizika zvlášť nebezpečné činnosti, nikoli za zásah vyšší moci. Přestože jde o objekt zdánlivě vnější a často neidentifikovatelný, je výsledkem téže lidské činnosti (je obecně známo, že oběžné dráhy jsou zamořeny odpadem a kolize jsou statisticky očekávatelné – provozovatel ví o riziku, projektuje družici s vědomím tohoto rizika a počítá s ním v provozních scénářích), jejíž provoz zakládá objektivní odpovědnost podle § 2925 o. z. Liberace by přicházela v úvahu pouze zcela výjimečně, při zásahu objektu mimo jakýkoli rámec předvídatelnosti a kontroly.

[10] Ibid., marg. č. 14-16

[11] Článek 6 francouzského zákona o kosmických operacích (FSOA), který vstoupil v platnost v roce 2010, vyžaduje, aby provozovatel uzavřel pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou třetí osobě ve výši 60 milionů EUR pro starty kosmických lodí. Pojištění musí pokrývat stát a jeho veřejné orgány, Evropskou kosmickou agenturu a její členské státy, provozovatele a osoby, které se podílely na výrobě kosmického objektu nebo na kosmické operaci. Riziko odpovědnosti provozovatelů startů je omezeno na pojistnou částku (tj. 60 milionů EUR). Podobný režim pevného limitu platí pro licencování na oběžné dráze, i když odpovědnost je neomezená.

[12] SPOLEČNÉ SDĚLENÍ EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ – Kosmická strategie Evropské unie pro bezpečnost a obranu, 52023JC0009

[13] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:32024R1252

[14] Dual-use (zboží dvojího užití) označuje produkty, technologie, software a materiály, které jsou primárně určeny pro civilní využití, ale mohou být zneužity i pro vojenské účely, výrobu zbraní hromadného ničení nebo potlačování lidských práv. Jejich vývoz je kvůli bezpečnosti přísně regulován a podléhá licenčnímu řízení.

[15] Viz Společné sdělení Evropskému parlamentu a Radě – Kosmická strategie Evropské unie pro bezpečnost a obranu, dostupné z https://ec.europa.eu/transparency/documents-register/detail?ref=JOIN(2023)9&lang=cs; Závěry Rady o kosmické strategii EU pro bezpečnost a obranu, dostupné z https://data.consilium.europa.eu/doc/document/ST-14512-2023-INIT/cs/pdf;

Témata pod lupou, dostupné z https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/space-security-and-defence/

[16] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, bod 36.