Jak (ne)nahlížet na válečné právo

Úvod

Byť to může být překvapivé, každá válka má svá pravidla a s rostoucím významem mezinárodního společenství se tato pravidla precizují a rozšiřují. Byť byl tento proces vykoupen nepředstavitelným lidským utrpením, v současné době si je téměř každý vědom, že existují určité hranice a regulace při vedení války, které zavazují všechny válčící strany. Rozsah tohoto povědomí můžeme sledovat na současných konfliktech na Ukrajině a v Izraeli, kdy se téměř denně lze setkat s názory, že některá ze stran porušuje ona pravidla vedení ozbrojeného konfliktu, že dochází k páchání válečných zločinů, že ten či onen útok, výstřel, nálet či jakákoliv jiná vojenská akce je v rozporu s mezinárodním právem. Jenže již ze základů teorie práva je známo, že je nutno odlišovat povědomí o právu a právní informovanost, neboť samotná znalost existence právní normy nezaručuje pochopení jejího obsahu. Zvláště jde-li o právo mezinárodní, jež se v mnoha ohledech vymyká zákonitostem běžného národního právního systému, což dále přispívá k jeho možné dezinterpretaci. Tomu také napomáhá i eminentní zájem všech zainteresovaných stran prezentovat své vlastní jednání jako konformní s mezinárodním právem (ale i všeobecnou morálkou), zatímco jejich nepřítel samozřejmě nehledí na jakékoliv standardy a dopouští se pouze těch nejbarbarštějších činů ve jménu vítězství, a to vše za účelem získat mezinárodní podporu a sympatie. Cílem tohoto krátkého článku je proto popsat elementární principy mezinárodního válečného práva a demonstrovat, že ve válečném konfliktu je nutno nahlížet na věci optikou, která je zřídkakdy konformní s naším evropským viděním světa.

Pojem válečného práva

Prvně je však upřesnit užité názvosloví, neboť hovoří-li se o válečném právu (či derivaci tohoto termínu), je třeba upozornit, že lze na tento terminus technicus nahlížet dvěma způsoby, a to jako na ius ad bellum (právo na válku) a jako na ius in bello (právo ve válce), tedy pravidla určující, kdy je možné začít se podílet na válečném konfliktu, na straně jedné a pravidla určující, jak se mají strany chovat během konfliktu, na straně druhé. Vzhledem ke stanoveným cílům je pro potřeby článku přednější právo ve válce, jelikož popisuje základní pravidla a principy, podle kterých by se ozbrojený konflikt měl vést. Nad rámec nezbytného proto stačí jen zmínit, že právo na válku má historicky dvě základní pozice, a to v pacifistickou a realistickou. Pacifismus je z českého pohledu známou proměnnou vzhledem k historickým zkušenostem v podobě Mnichovské dohody. Základem tohoto přístupu je odmítnutí války jako právního konceptu, což se projevuje nulovou právní úpravou. Válečný konflikt je něco natolik negativního, že jakákoliv právní úprava by mu pouze dodávala nezaslouženou legalitu a legitimitu, a je proto úkolem práva nikoliv poskytovat závazné normy pro válku, nýbrž proti válce.[1] Pacifistický právní pohled proto hledá způsoby, jak se válce vyhnout, a nepřipouští kodifikaci pravidel, která by byla bezpochyby jednou využita k legalizaci války. Tento záměr je však kritizován nejen pro nedostatek reflexe faktické reality, neboť kategoricky odmítá možnost válečného konfliktu, ale také pro prosazování politiky appeasementu vůči skupinám a režimům, které jednak budou odmítat pravidla mezinárodního společenství bez ohledu na jejich obsah a záměr, ale současně budou mít záměr zneužít snahy o mírové řešení. Proto politika ústupků a hledání kompromisních řešení za každou cenu, jež jsou s pacifistickým náhledem spojena, postupně ustoupila do pozadí a je nahrazována právním realismem.[2] Ten sám o sobě neodmítá morální odsouzení ozbrojeného konfliktu jako pohled pacifistický, avšak na rozdíl od pacifismu shledává válku neoddělitelnou součástí mezinárodních vztahů, kterou je třeba regulovat stejně jako jiné takové jevy. Realistický výklad je v současné době preferovanější variantou, protože zavazuje válčící strany k minimálnímu standardu použití síly. Lze shrnout, že mezinárodní společenství preferuje vytvářet pravidla pro případný konflikt, nežli aktivně vytvářet právní ideu celosvětového míru, která je v geopolitickém měřítku zatím nedosažitelná.

K samotnému ius in bello, též známému jako humanitární právo, je vhodné úvodem poskytnout základní definici, která zní „[…] že jde o soubor norem mezinárodního práva upravujících způsob vedení ozbrojených konfliktů za účelem zmírnění lidského utrpení způsobeného ozbrojeným konfliktem a poskytnutí ochrany vybraným skupinám osob v době ozbrojeného konfliktu, a to především těm, které se přímo neúčastní boje nebo z něj byly vyřazeny“.[3] Už v tomto bodě lze nalézt prvek pro vnitrostátníprávo zcela nezvyklý, a to je smíření se s užitím smrtící síly státními aktéry (či jakoukoliv jinou autoritou mající efektivní kontrolu) vůči fyzickým osobám. Kdy z evropského pohledu zcela standardní paradigma předpokládá přezkum a kontrolu každého způsobeného úmrtí, humanitární právo si klade za cíl pouhé zmírnění, tedy pracuje s premisou, že násilí bude užito a povede ke smrti. Už jen na základě uvedeného lze pozorovat odlišné vnímání, které válka vynucuje. S jistou morbidní nadsázkou by se dalo říci, že humanitární právo je nejryzejší příklad utilitaristického přístupu, neboť základní premisa práva, předpokládající ochranu všech jednotlivců a jejich jednotlivých práv, se přesouvá k hledání kompromisu, který ochrání co nejvíce osob, ovšem nejčastěji pouze v rozsahu jejich nejzákladnějších práv. Jinými slovy, jedinec jako entita ustupuje do pozadí před nelítostným, ale objektivním kalkulem války. Mezinárodní právo se ovšem posunulo od dob Římské říše: tehdy pravidla na bojišti i mimo ně byla čistě zvyková s omezenou vymahatelností či závazností. Bylo tak vždy čistě v diskreci konkrétního velitele, jakou podobu nabude tažení pod jeho velením.

Moderní válečné právo

Není pak náhodou, že především v posledním století[4] se začala formovat více ustálená, a hlavně transparentní pravidla pro vedení válečného konfliktu. Bylo by však zavádějící předpokládat, že se jedná o právní normy oplývající strukturou známou z hodin teorie práva. Jedná se spíše o principy a hodnoty, které, pokud by se musel hledat právní ekvivalent, mají nejblíže testu proporcionality a testu racionality či pětistupňovému testu Evropského soudu pro lidská práva. Byť se, jak bylo naznačeno, poslední století vyznačuje nebývalou aktivitou v oblasti humanitárního práva, jejímž vrcholem je historicky bezprecedentní počet uzavřených a ratifikovaných mezinárodních smluv a konvencí v této oblasti, vše stále stojí na základních principech. Nejvýznamnější z nich jsou nepochybně principy vojenské nezbytnosti, proporcionality a rozlišování.[5]

Vojenská nezbytnost předpokládá užití prostředků jen v nezbytné míře pro dosažení legitimních cílů vojenské povahy. Jinými slovy, je zakázáno zbytečné nebo bezdůvodné použití síly.[6] Je však nezbytné upozornit, že definování vojenské nezbytnosti v bojových podmínkách je mezerou v humanitárním právu, neboť povaha ozbrojeného konfliktu znemožňuje zakládat jakékoliv rozhodnutí o užití vojenských prostředků na přesných informacích v přiměřeném čase. Jelikož přílišný požadavek restrikce by nebyl v praxi dodržován, vojenskou nezbytností lze proto odůvodnit i jinak zakázané jednání za předpokladu, že způsob provedení a sledovaný cíl je jinak konformní s humanitárním právem. Z toho důvodu ustálená judikatura předpokládá pozitivní a negativní faktory, které by měly pomoci vymezit, kdy se skutečně jedná o nezbytný vojenský zásah. Pozitivní vymezení předpokládá urgentní krok, nezbytný k dosažení vojenského účelu a souladný s mezinárodním humanitárním právem. Oproti tomu vojensky nezbytný nemůže být zbytečný disproporční útok nerozlišující mezi vojenskými a civilními cíli sledující šířit teror mezi civilním obyvatelstvem.[7]

Princip proporcionality, byť k tomu svým názvem svádí, nelze zaměňovat s jeho již zmíněným mnohem známějším bratrancem, testem proporcionality. Paralely mezi těmito dvěma interpretačními pojmy lze spatřovat v poměřování dvou hodnot v konkrétním případě. Tedy obdobně jako v případě lidských práv, ani humanitární právo nepředpokládá předem danou hierarchii posuzovaných hodnot. Zde ovšem podobnost končí. Základním referenčním rámcem pro zkoumání proporcionality totiž není hledání případných šetrnějších způsobů, nýbrž zkoumání potenciální získané vojenské výhody oproti vyžadované míře vojenské síly a důsledků z toho plynoucích.[8] Z uvedeného je i patrné, že se tím navazuje na výše uvedený princip vojenské nezbytnosti.

Princip rozlišování ukládá všem stranám vojenského konfliktu odlišit bojující od nebojujících, aby se předešlo útokům na civilní osoby a objekty. Vojenské objekty a personál, který si ze své podstaty nemůže nárokovat ochranu před akcemi svého protivníka, jsou v podstatě cokoliv, co svou lokalitou, účelem, příp. svým užitím efektivně napomáhá armádě a čehož částečná nebo úplná destrukce příp. obsazení v rozhodné době by vedla k jasné vojenské výhodě.[9] Civilní cíle oproti tomu nesmějí být zásadně napadány. Jedná se však o pravidlo s velkým množstvím výjimek, což je dáno vývojem pasivních obranných prvků, jejichž součástí jsou neodmyslitelně i různé způsoby kamufláže, maket a dezinformací. I přes to, že se jedná se o zcela elementární pravidlo, jehož porušení napadá samotné jádro humanitárního práva,[10] hranice mezi vojenským a nevojenským cílem se smazává zvláště u vnitrostátních konfliktů či guerillového způsobu boje, který naopak předpokládá aktivní zapojení civilistů a civilních objektů ve snaze se maskovat před silnějším nepřítelem.

Z uvedeného je patrný zcela odlišný pohled na normativní modalitu, tedy, co je přikázáno, zakázáno a dovoleno. Ius in bello nabízí pouze velmi limitovanou regulaci chování a obdobně jako občanské právo staví na zmíněném prismatu, že co není zakázáno, je dovoleno, s tím rozdílem, že humanitární právo si nemůže dovolit standardy posuzování jednání, které jsou jinak běžné pro výklad a aplikaci práva. Je to zapříčiněno několika okolnostmi, prvně podstatou ozbrojeného střetu, který vyžaduje rychlé rozhodování na základě často kusých informací. Posouzení vojenské nezbytnosti konkrétní akce se tak stává pouhým odhadem jak co do legitimity sledovaného cíle, tak do míry užité síly. Zcela prakticky, pozorovatel, který nemá přístup ke všem informacím o cíli, se může pouze dohadovat, zda by bomba o hmotnosti 500 kg dosáhla vojenského účinku bomby o hmotnosti 2 000 kg.

Kontext hodnoty vojenského cíle nebo kontext úderu - například že cíl se nachází v hlubokém tunelu vyžadujícím specializovanou munici - je také často velkou neznámou. Do důsledku humanitární právo musí brát zřetel na vojenskou efektivitu, která mnohdy vyžaduje využití nadměrného použití síly pro zaručení úspěchu. Pro dokreslení celé situace lze poukázat i na historii ponorkové války v Atlantiku během druhé světové války. Nacistické Německo v tomto období v rozporu s námořním právem napadalo a potápělo obchodní lodě bez varování, včetně lodí neutrálních zemí, a neposkytovalo zasaženým námořníkům nezbytnou pomoc, to vše s argumentem, že dodržování námořního práva by vystavilo ponorkové síly odvetě spojeneckého letectva, jehož nadvláda ve vzduchu byla nezpochybnitelná. Tato námitka u následného Norimberského procesu uspěla převážně kvůli výpovědi velitele amerických námořních sil v Pacifiku, který stejnou strategii aplikoval na japonské lodní zásobování a vystoupil proto na její obhajobu. Jednalo se o zářný příklad principu vojenské nezbytnosti a jeho významu, neboť bylo demonstrováno, že přílišná restrikce vojenských operací právními normami povede pouze k ignorování těchto norem. Mnohdy (ne-li ve všech případech) se upřednostní taktické a strategické cíle, zvláště pokud to povede k ochraně životů vlastního vojenského personálu a vojenské techniky na úkor ztrát nepřítele.[11]

Obdobné platí i pro již zmiňovanou proporcionalitu vojenské akce, která má svůj základ ve vojenské nezbytnosti. Oproti výše uvedenému se nehodnotí samotná hodnota cíle, ale výše vedlejších škod způsobených uvedeným činem. Pro humanitární právo není neobvyklé tvrzení, že konkrétní vojenský zákrok způsobil příliš velké ztráty mezi civilním obyvatelstvem a/nebo způsobil nedozírné škody na civilních objektech ve srovnání s dosaženou vojenskou výhodou. A nepochybně tomu tak mnohdy i je, jenže v těchto případech to není ani tak otázka reálně způsobené škody, ale hodnoty sledovaného cíle. Zde se právě protíná princip vojenské nezbytnosti a proporcionality, neboť je-li v jednom bodě dovozena nezbytnost vojenského zákroku, minimalizace škod okolí může být těžce proveditelná z důvodu dostupných prostředků[12] nebo obtížného terénu,[13] a je také vysoce závislá na strategické situaci. K posledně zmíněnému lze odkázat na průběh první čečenské války, kdy ruské ozbrojené síly obklíčily hlavní město Grozný pouze ze tří směrů, od čehož si slibovaly, že bránící se Čečenci využijí uvolněného prostoru k ústupu. Ti však ke zklamání ruských sil tento koridor[14] využili k přísunu posil do města, což vedlo k mnohem prudším bojům a následné destrukci. Vyjmou-li se zjevně disproporční vojenské zákroky, jako je bombardování celých měst či dokonce cílené útoky na zjevně civilní cíle, které v současně době provádí Ruská federace na Ukrajině, je otázkou, co ještě zakládá legitimní důvody pro kolaterální škody vojenských operací a co je již za onou pomyslnou linií.

K principu distinkce pak stačí už jen uvést, že je v moderním konfliktu stále těžší jej důsledně aplikovat, a to především s ohledem na rozvoj významu internetu na bojišti. Je to dáno tím, že armáda i civilní složky užívají stejnou internetovou infrastrukturu (kabely, satelity nebo uzly), a vzniká tak otázka, zda její zasažení může poskytnout vojenskou výhodu v souladu s výše popsaným principem vojenské nutnosti. Stojí také za zmínku, že jednou z definujících složek internetu je jeho propojenost napříč nesčetnými zařízeními, a tedy i nejlépe zacílený kybernetický útok na konkrétní zařízení může napadnout i ostatní uživatele, čímž se stává takový útok nevybíravým. Otázku rozlišení ještě dále komplikuje chování civilistů, jak demonstroval začátek ukrajinského konfliktu, kdy si jednotliví občané natáčeli postupující ruské síly a tato videa pak sdíleli na internet či rovnou posílali ukrajinským orgánům, které díky této aktivitě získávali zpravodajské informace o pohybu nepřítele. Je pak dosud nezodpovězenou otázkou, kde v kyberprostoru a jeho užití vytyčit hranici civilním a vojenským objektem.

Modelový příklad

Závěrem lze uvedené teoretické základy humanitárního práva i jejich konfrontaci s reáliemi válečných konfliktů rozvést na modelovém příkladu, inspirovaném současným děním v Gaze, které oproti tomu na Ukrajině vzbuzuje mnohem větší kontroverze. Máme-li civilní budovu, ve které se nachází civilisté i vojenský (resp. polovojenský) personál spolu s municí a dalším vojenským materiálem, pak tato budova v souladu principem distinkce ztrácí status civilního objektu. Nejenže tento objekt podporuje vojenské snažení, neboť se v něm nachází aktivní vojenský personál a skladuje se tam materiál nezbytný pro vedení válečných operací, ale jeho zničením je nepřítel limitován ve svých možnostech. Z tohoto důvodu se jedná o legitimní cíl, což otevírá otázku vojenské nezbytnosti. Legitimita cíle byla již potvrzena při úvahách o distinkci, zbývá však posoudit míru nezbytné síly pro dosažení sledovaného účelu, tedy zabránění nepříteli nadále využívat skladovaný materiál. Zde se projeví nutnost hádat, jelikož příliš málo síly povede k nesplnění předsevzatého úkolu (budova by ustála zásah, nebo by se jen částečně zřítila, a nepřítel by tak měl stále přístup k svém skladu), naopak užití nadměrné síly by mohlo ohrozit i okolí. Na tento bod navazují úvahy o proporcionalitě, které s nejvyšší pravděpodobností povedou k závěru, že útok může být proveden, byť nelze s dostatečnou jistotou rozlišit mezi bojovníky a civilisty,[15] jestliže bude omezen na nejbližší okolí legitimního vojenského cíle. Disproporční by v tomto případě bylo až nevybíravé ostřelování celé městské části či obdobně rozsáhlého území. Nutno podotknout, že přítomnost civilistů v samotné budově nehraje roli, neboť se nachází ve vojenském cíli, čímž ztrácí nárok na limitovanou ochranu garantovanou humanitárním právem.

Shrnutí

Pro úplnost je vhodné shrnout, že humanitární právo je primárně souborem principů, které slouží jako minimální standard chování ve válečném konfliktu. S tím je spojena značná limitace v aplikaci těchto pravidel, neboť reálie války znemožňují získat dostatečně informovaný obraz o situaci na bojišti. Neméně limitujícím faktorem je i fakt, že oproti minulosti se bojiště v moderní válce nachází de facto všude - na zemi, ve vzduchu, v týlu, ale i v kyberprostoru, což smazává hranice mezi civilním a vojenským cílem. Humanitární právo na tyto výzvy nemůže reagovat jinak než flexibilně a vyvažovat mezi efektivitou a etikou, jinak hrozí, že veškeré výdobytky posledních desetiletí budou ignorovány. To pochopitelně obnáší i tolerování jednání, které se příčí obecné morálce nebojujících pozorovatelů, ale jedná se o nezbytný kompromis. Bylo by chybné se domnívat, že humanitární právo je bezzubé. Jak dokládají příklady uvedené v tomto článku, světové společenství sleduje průběh válečných konfliktů a reaguje na něj. Je však také pravdou, že ius in bello, stejně jako lidská činnost, kterou reguluje, si musí umět vybírat své bitvy a vědět, kdy ustoupit, byť pohledem běžného adresáta vnitrostátního práva se jedná o věc nemyslitelnou.

Úvodní foto: Stijn Swinnen on Unsplash.

[1] James, W. (1995). The moral equivalent of war. Peace and Conflict: Journal of Peace Psychology. 1995, roč. 1, číslo 1, s. 17–26.

[2] Just War Theory [online] Internet Encyclopedia of Philosophy. [cit. 13. 3. 2024]. https://iep.utm.edu/justwar/

[3] Humanitární právo [online]. Český červený kříž [cit. 13. 3. 2024]. https://www.cervenykriz.eu/humanitarni-pravo

[4] Shrnutí historie pravidel války a jejich postupné transformace do humanitárního práva by vydalo na samostatnou publikaci, pro účely hospodárnosti lze proto uzavřít, že se jedná o dynamický proces rychle se měnící v závislosti na místě, čase a často i vojenských potřebách vedeného konfliktu.

[5] Neméně významným je i princip humanity, který do humanitárního práva vnáší elementární úvahy o lidskosti. S ohledem na zaměření článku však nebyl zahrnut do textu.

[6] Rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), 3. 3. 2000, Prosecutor v. Blaškić Case no. IT-95-14-T, Judgment, odst. 157.

[7] Commentary on the additional protocols of 8 June 1977 to the Geneva Conventions of 12 August 1949, 1987, odst. 1389.

[8] Čl. 51 odst. 5 písm. b) and čl. 57 odst. 2 písm. a) č. iii, Protocol Additional to the Geneva Conventions of 12 August 1949, and relating to the Protection of Victims of International Armed Conflicts (Protocol I), 8 June 1977.

[9] Henckaerts, J., Alvermann, C., & De La Croix-Rouge, C. I. Customary international humanitarian law. Cambridge University Press, 2005, s. 29.

[10] International Court of Justice, Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons, Advisory Opinion, 1996, odst. 78–79.

[11] Nutno podotknout, že s technologickým posunem se změnila i role ponorkových sil, a tedy uvedené závěry nemají již takový dopad na dnešní svět. Nelze však pominout, že ještě ve válce o Falklandy se v některých ohledech britské námořnictvo inspirovalo strategií svého někdejšího nepřítele. Viz kontroverze kolem potopení argentinské lehkého křižníku ARA General Belgrano.

[12] Jak je možno vidět ve válce na Ukrajině, kdy nedostatek naváděné munice nutí obě strany k vynaložení mnohem většího množství dělostřeleckých granátů ve snaze zasáhnout cíl, což s sebou pochopitelně nese i větší kolaterální škody.

[13] Městská zástavba je pro jakéhokoliv útočníka nebezpečnou překážkou, která vyžaduje buď velké množství životů útočících vojáků, nebo velké množství palebné síly.

[14] Nutno podotknout, že se nejednalo o humanitární koridor, který právě s ohledem na princip proporcionality a distinkce mají obě bojující strany vytvořit, aby se mohlo civilní obyvatelstvo z bojové zóny evakuovat.

[15] Pro srov. Yadav, M. International Humanitarian Law as a Part of International Law with Special Reference to Its Implementation in the West and South Asian Region. Journal Of Humanities And Social Science. 2016, ročník 20, číslo 12, s. 16.

Vybrali jsme pro vás