Funkce náhrady nemajetkové újmy a vývoj související judikatury

Nemajetková újma obecně

Nemajetková újma se definuje jako to, co dotčený subjekt důvodně pociťuje jako osobní neštěstí. Je zásadně nenahraditelná, přičemž tento prvek nenahraditelnosti ji odlišuje od škody, resp. újmy majetkové. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), ale stanoví případy, kdy se i nemajetková újma nahrazuje. Jsou jimi zvláštní ustanovení zákona a povinnost k náhradě založená smluvním ujednáním. Ve srovnání se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, stanoví OZ i další případy náhrady nemajetkové újmy (př.: § 2971, § 2956, § 2988 OZ).[1]

Nemajetková újma se dle § 2951 odst. 2 OZ odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které může být poskytnuto i v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Toto řešení vede k jakémusi paradoxu; újma, která není ocenitelná penězi, se penězi nahrazuje. Z tohoto lze vyvodit, že se v případech náhrady nemajetkové újmy penězi nejedná o náhradu ve vlastním smyslu slova, nýbrž o poskytnutí určitého finančního obnosu, který vychází ze společenského konsensu a je přiměřenou „finanční náplastí“ na způsobenou újmu. Stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy je v kompetenci soudu, který určí tuto výši s ohledem na společenský konsenzus a dosavadní rozhodovací praxi soudů.[2]

Funkce náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění)

Jelikož je v případech nemajetkové újmy vyloučeno, resp. není možné nahrazení uvedením v předešlý stav, nahrazuje se nemajetková újma přiměřeným zadostiučiněním. Řešení náhrady nemajetkové újmy pomocí zadostiučinění využívá kompenzační princip, ze kterého vyplývá první funkce zadostiučinění, tj. funkce satisfakční. Dle kompenzačního principu má zadostiučinění odčinit nepříznivé následky zásahu do práv poškozeného, „případně poskytnout poškozenému možnost, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela spolehlivě a exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí prostředků či předmětů, pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život“.[3]

Další, poněkud diskutovanou funkcí náhrady nemajetkové újmy je funkce sankční. Sankční funkce má své uplatnění zejména v anglosaském právním systému, kde se vyskytuje pod názvem punitive damages. Úprava punitive damages tkví v tom, že smyslem náhrady újmy není pouze kompenzovat poškozenému, ale i potrestat konkrétního škůdce.

K uplatňování sankční funkce v českém deliktním právu se vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09. Zvýšení náhrady nemajetkové újmy v něm odůvodňoval uplatněním punitive damages, tedy sankční funkce. Dle tohoto judikátu by i v českém právu mohla sankční funkce nalézt omezené uplatnění, a to právě při náhradě imateriální újmy. Odborná veřejnost[4] se však uplatnění sankční funkce na poli českého deliktního práva brání. Komentářová literatura zdůrazňuje, že „povaha deliktního práva je preventivně-satisfakční, nikoliv sankční. V rámci českého práva tedy lze akceptovat pouze zvýšení poskytovaného odškodnění s ohledem na závažnost zásahu škůdce do imateriální sféry poškozeného. V úvahu tak přichází spíše použití preventivně-sankční funkce či funkce odstrašující, které jsou jakýmsi mezistupněm mezi satisfakční a sankční (trestní) funkcí“.[5]

Ústavní soud: náhrada újmy má i sankční funkci

K funkcím náhrady nemajetkové újmy se ve svých nálezech vyjádřil i Ústavní soud. Tato judikatura je staršího data, ale právě to ukazuje vývoj rozhodovací praxe na poli náhrady nemajetkové újmy.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 se týkal spisovatele Michala Viewegha, který se domáhal zaplacení částky 5 000 000 Kč od společnosti RINGIER ČR a. s. za zveřejnění článků „Má tajnou milenku!“ a „Ukázal mi své velké ořezávátko!“ ve spojení s jeho fotografií a fotografiemi jeho manželky s dítětem a údajné milenky. Toto jednání mělo mít negativní dopad na jeho čest.

Obecné soudy Michalu Vieweghovi přiznaly nejdříve 50 000 Kč a poté 200 000 Kč z požadovaných 5 000 000 Kč s odůvodněním, že české právo, resp. náhrada újmy v českém právu nezná preventivně-sankční funkci. Dále poukázaly na smysl náhrady újmy, kterým má být dle jejich právního názoru pouze zmírnění následků a vyvážení újmy.

Ústavní soud s obecnými soudy nesouhlasil. V odůvodnění svého nálezu zdůraznil, že přiznání konkrétní výše zadostiučinění je v kompetenci soudů, které mají v rámci určování výše zadostiučinění respektovat určitá kritéria. Mezi ně se řadí hledisko závažnosti a intenzity zásahu do intimní sféry jednotlivce.

Ohledně funkcí náhrady imateriální újmy se Ústavní soud vyjádřil následovně: dle soudu je primární funkce satisfakční, která zosobňuje snahu zmírnit nepříznivý následek zásahu do práv jedince. K preventivně-sankční funkci soud citoval jedno ze svých starších rozhodnutí: „Odpovědnost za zásah do osobnostních práv je odpovědností objektivního charakteru, což znamená, že občanskoprávní sankce vzniká na objektivním základě, její nastoupení nevyžaduje zavinění. Vzniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv. Subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 3 obč. zák. v rámci zohlednění okolností, za nichž k porušení práva došlo.“[6] Následně v bodu 36 nálezu uvedl, že v pojetí zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění je přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující. V rozhodnutí obecných soudů je pak třeba kombinovat satisfakční a sankční funkci, přičemž tyto se vzájemně doplňují a posilují, ale nesmí dojít k situaci, že se bude jednat o čistě exemplární sankci. Soud tuto argumentaci doplnil názorem části odborné veřejnosti,[7] která zastává myšlenku, že preventivně-sankční funkce se v případech náhrady imateriální újmy uplatní zejména z důvodu předcházení nežádoucím újmám a postavení se sociálně patologickému nebezpečí ekonomizace výnosů a nákladů protiprávních jednání.

Na základě výše zmíněné argumentace dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy ignorovaly preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy, a z toho důvodu jejich rozhodnutí zrušil.

Nutno podotknout, že argumentace Ústavního soudu v tomto nálezu je, dle mého názoru, poměrně zavádějící. Ústavní soud nejprve vyložil zadostiučinění jako civilní sankci. Následně však v odůvodnění označil přiměřené zadostiučinění za zvýšenou náhradu újmy, tedy v pojmech anglosaského práva aggravated damages. Zvýšená náhrada újmy ovšem neplní toliko funkci sankční, nýbrž i satisfakční. Lze mít tedy za to, že nepřesně použitá terminologie částečně podkopává argumentaci Ústavního soudu.

K tomuto nálezu připojila disentní stanovisko soudkyně Ivana Janů, která se neztotožnila se závěrem rozhodujícího senátu Ústavního soudu. Dle jejího právního názoru nelze civilní sankci chápat jako trest, a to s ohledem na povahu soukromého práva. Civilní sankce má směřovat k obnovení rovnováhy v narušených vztazích, nikoliv trestat. Přiměřené zadostiučinění chápe jako prostředek, který slouží ke zmírnění následků způsobené imateriální újmy. 

Dle mého názoru je toto disentní stanovisko dobře odůvodněné a se závěrem Ivany Janů se ztotožňuji vzhledem k povaze přiměřeného zadostiučinění, které lze zjednodušeně chápat jako jakousi „náplast poskytnutou na psychické rány, které poškozený utrpěl“. S ohledem na tuto povahu zadostiučinění je nutné vycházet z kompenzace, vycházející ze zaměření se na osobu poškozeného. Na druhou stranu, pokud bychom přikročili k sankci, museli bychom se zaměřit na osobu škůdce. Jelikož právě ze zaměření na škůdce vycházel Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu (odlišně v disentním stanovisku Ivana Janů), přihlížel při rozhodování například k tomu, jaký zisk bulvár publikováním článku získal, a také k majetkovým poměrům škůdce. Tyto skutečnosti ovšem nejsou relevantní vzhledem k rozsahu újmy utrpěné poškozeným, navzdory čemuž Ústavní soud řekl, že je nutné k nim přihlédnout. Skutečností relevantní k utrpěné újmě by mohlo například být, zda byla újma poškozenému způsobena úmyslně, či nikoliv, právě s ohledem na to, že poškozený vnímá újmu způsobenou úmyslně rozdílně od té, která byla způsobena z nedbalosti.

Shrnutí výše zmíněného judikátu Ústavního soudu

Ústavní soud pojal funkci satisfakční a sankční jako sobě rovné, tj. uplatňující se ve všech případech náhrady imateriální újmy.

K závěru o možném použití funkcí došel Ústavní soud tím, že:

• Poukázal na nutnost zohlednění významu intenzity a míry zavinění při určování výše přiměřeného zadostiučinění.
• Poukázal na povahu zadostiučinění jakožto civilní sankce, tj. trestu.
• Poukázal na preventivní povahu zadostiučinění, tj. generální i individuální prevenci.

Nejvyšší soud: účelem náhrady újmy nesmí být trest

Nejvyšší soud se k funkcím náhrady imateriální újmy vyjádřil v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 894/2018, týkajícím se poskytnutí zadostiučinění v případě úmrtí osoby blízké, a to následovně. K funkci satisfakční soud uvedl, že se jedná o hlavní, vůdčí funkci zadostiučinění. K funkci sankční (resp. preventivně-sankční) uvedl následující: „Sankční (preventivně-sankční) funkci ve smyslu punitivním (trestajícím) lze snad výjimečně připustit v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popř. soukromí ze strany informačních médií.“[8] Nejvyšší soud zde ustoupil od aplikace satisfakční a sankční funkce při nahrazování nemajetkové újmy za zásah do jakéhokoliv osobnostního práva. Naopak v tomto rozhodnutí zdůraznil použitelnost sankční funkce zadostiučinění pouze v některých případech.

Toto rozhodnutí by se dalo shrnout jako jakýsi „mezistupeň“ mezi názorem Ústavního soudu (viz výše) a nynějším názorem Nejvyššího soudu (viz dále).

V minulém roce se funkcemi náhrady imateriální újmy zabýval Nejvyšší soud znovu, a to hned v několika svých rozsudcích. Tato recentní rozhodnutí řešila zásahy do osobnosti celebrit ze strany bulvárního tisku.

První judikát, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, se týkal známého českého herce Oldřicha Kaisera, který se domáhal zadostiučinění za nepravdivá tvrzení o jeho příbuzenském vztahu k bývalému komunistickému prezidentovi Antonínu Zápotockém. V dovolání uvedl, že si je vědom toho, že částky přiznávané soudy v obdobných případech plní zejména satisfakční funkci, ale ve vztahu k bulvárním médiím nemohou plnit preventivně-sankční roli. Poukazoval na funkce zadostiučinění při odškodňování imateriální újmy. Z jeho návrhu lze vyvodit, že má za to, že zadostiučinění by mělo disponovat právě sankční, resp. preventivně-sankční funkcí. Své tvrzení odůvodnil tím, že „finanční zadostiučinění v řádech stovek tisíců korun, které je v porovnání se ziskem bulvárních médií zanedbatelné, nemůže být účinnou prevencí před obdobným jednáním, proto by výše zadostiučinění měla být navázána na obrat a cenu inzerce mediální společnosti, která do osobnostního práva jedince zasáhla.“[9]

Druhý judikát, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, se týkal bývalé první dámy Dagmar Havlové, domáhající se zadostiučinění za nepravdivé tvrzení o jejím údajném mileneckém poměru, který měla navázat ještě za trvání manželství.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vydal výše zmíněné rozsudky téměř hned za sebou, je i jeho argumentace v obou rozhodnutích velmi podobná. Lze z ní vyvodit aktuální právní názor Nejvyššího soudu na problematiku funkcí náhrady imateriální újmy (zadostiučinění).

Další zmíněný argument ve prospěch satisfakční funkce byl procesní povahy. V právu veřejném (trestním, správním) rozhoduje o potrestání osoby orgán moci veřejné, který je vázán zásadou vyhledávací. Z ní vyplývá jeho povinnost zjišťovat a vyhledávat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch pachatele. Civilní proces ovšem ovládá zásada opačná, a to zásada projednací, která stanoví, že je věcí účastníků postarat se o skutkové podklady pro soudní rozhodnutí a navrhovat důkazy. Právě tato zásada civilního procesu nevyhovuje možnosti uplatnění sankční funkce v soukromém právu.

Soud se na základě výše uvedeného přiklonil k názoru, že hlavní funkcí náhrady nemajetkové újmy je funkce satisfakční. Ovšem toto nevylučuje funkci preventivně-sankční, která se uplatní omezeně: „Takzvanou preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze však akceptovat pouze v tom smyslu, že uložení peněžité náhrady jako následek porušení příkazu či zákazu obsaženého v právní normě v sobě zahrnuje jak preventivní prvek, tj. má též odrazovat samotného porušitele normy i další subjekty od protiprávního jednání, tak i sankční prvek spočívající v tom, že porušitele právní normy stíhá negativní následek touto normou předpokládaný.“[13]

Preventivně-sankční funkci připouští Nejvyšší soud jen ve výjimečných případech. Jako příklad uvádí úmrtí či těžké poškození zdraví blízké osoby. Takovéto případy odůvodňují přiznání milionových částek. Pokud bychom případy zásahu do cti osoby a zásahu do zdraví osoby porovnali, bylo by zřejmé, že přiznání několika milionů jako náhrady za zásah do cti bude v rozporu s částkami přiznávanými za zásah do zdraví.

Odůvodnění těchto rozhodnutí je ucelené a podložené několika zdroji (odborná literatura, argument procesní povahy aj.). Argumentace soudu zásadou projednací mi přijde v daných rozhodnutích jako trefné a jasné poukázání na to, proč není možné trestat v soukromém právu. Nemožnost uplatnění sankční funkce v soukromém právu vyplývá ze zásady projednací. Soud se zásadně může zabývat pouze skutečnostmi a důkazy, které účastníci řízení uplatnili. Zatímco ve veřejném právu se uplatní funkce vyšetřovací, dle které předmět dokazování určí soud a nemusí se tedy spokojit s tím, co vnesou do řízení účastníci. V rámci veřejného práva orgány vyhledávají okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch pachatele. Takovému vyhledávání okolností však soukromé právo nevyhovuje.

Shrnutí výše zmíněných judikátů Nejvyššího soudu

Soud vyzdvihl povahu satisfakční funkce náhrady imateriální újmy, ale nezavrhl zcela funkci preventivně-sankční. Zdůraznil však, že její uplatnění je možné pouze v rámci funkce preventivní a v případech řádně odůvodněných.

K závěru o možném použití funkcí došel Nejvyšší soud, tím že:

• Poukázal na recentní judikaturu, která se kloní k funkci satisfakční.
• Poukázal na dva přístupy odborné veřejnosti.
• Poukázal na nutnost rozhodovat obdobné případy obdobně.
• Poukázal na souvislost s náhradou újem v souvislosti s úmrtím blízkých osob. Z tohoto následně soud dovodil, že náhrada újmy za zásah do cti by neměla převyšovat náhradu za újmu v souvislosti s úmrtím osoby blízké.

Závěr

Ústavní soud ve výše zmíněném judikátu sp. zn. I. ÚS 1586/09 vymezil funkce přiměřeného zadostiučinění, kterými jsou funkce satisfakční a preventivně-sankční. Funkce preventivně-sankční se dle něj uplatní díky pojetí zadostiučinění jakožto civilní sankce (tj. trestu). Z daného judikátu vyplývá, že preventivně-sankční funkce se uplatní ve všech případech náhrady nemajetkové újmy jakožto funkce rovná funkci satisfakční.

Recentní judikatura Nejvyššího soudu zastává odlišný názor. Ohledně funkcí zadostiučinění se ztotožňuje s právním názorem obsaženým v disentním stanovisku Ivany Janů k výše uvedenému nálezu Ústavního soudu, a tedy zaujímá odmítavý postoj k sankční funkci náhrady imateriální újmy. Dle mého názoru se Nejvyšší soud vypořádal s problematikou funkcí zadostiučinění zdárně. Pokud by se uplatňovala sankční funkce v rámci zadostiučinění neomezeně, hrozilo by tzv. exemplární trestání, které je nepřípustné i ve veřejném právu, natož v právu soukromém.

[1] Melzer, Filip. § 2894, m. g. 123–126. In: Melzer, Filip, Tégl, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018., s. 42.

[2] Melzer, Filip. § 2894, m. g. 137. In: Melzer, Filip, Tégl, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018., s. 45.

[3] Hrádek, Jiří. § 2894 [Obsah povinnosti nahradit újmu]. In: Švestka, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář [online]. ASPI. 2019 [cit. 5. 5. 2021]. Dostupné z: 89/2012 Sb. - Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081) | ASPI | Wolters Kluwer ČR, a. s.

[4] Doležal/Melzer. § 2951-§ 2952. In: Melzer, Filip, Tégl, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 953–954.

[5] Hrádek, Jiří. § 2894 [Obsah povinnosti nahradit újmu]. In: Švestka, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář [online]. ASPI. 2019 [cit. 5. 5. 2021]. Dostupné z: 89/2012 Sb. - Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081) | ASPI | Wolters Kluwer ČR, a. s.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491), odst. 35.

[7] Ryška, Michal. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3114.

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020.

[10] Ryška M. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl., či Eliáš a kol. Velký akademický komentář, 1. sv., Linde: Praha 2008, s. 157.

[11] Doležal/Melzer. § 2951-§ 2952. In: Melzer, Filip, Tégl, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 953

[12] Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013.

[13] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020.