Protiprávní sterilizace: Jak (ne)funguje odškodňovací mechanismus?

Protiprávní sterilizace se na území České republiky odehrávaly především v minulém století, máme ale doložené i případy ze současného tisíciletí. Na tuto praxi upozornil už v roce 2005 tehdejší ombudsman Otakar Motejl,[1] který také poprvé začal mluvit o možnosti odškodnění obětí. Následovalo mnoho let boje jak ze strany nevládních organizací, tak ze strany samotných obětí, až 1. ledna 2022 vešel v účinnost zákon,[2] který obětem protiprávních sterilizací přiznává jednorázovou částku 300 000 Kč. Liga lidských práv, ve které autorka pracuje, obětem protiprávních sterilizací s podáním žádosti pomáhá.

Při psaní zákona se počítalo s tím, že odškodněno bude cca 400 žen.[3] Žádosti měla nejprve posuzovat komise složená z odborníků, kteří se tématem protiprávních sterilizací zabývají dlouhodobě a jsou schopni posoudit žádosti v kontextu této lidskoprávní problematiky. Teprve poté mělo být vydáno rozhodnutí. Rozhodování nakonec připadlo do gesce Ministerstva zdravotnictví, komise zřízena nebyla. Úspěšných je zatím zhruba polovina žádostí a nejsou přijímány jiné důkazní prostředky než zdravotnická dokumentace.[4] Důvodová zpráva přitom uvádí, že jiným důkazním prostředkem může být například čestné prohlášení.[5]

Historický kontext

Sterilizace eugenického[6] charakteru ve 20. století probíhaly například ve Švédsku,[7] Norsku, Švýcarsku a dále také právě v ČSFR. Důvodem bylo „zkvalitnění populace“ a terčem těchto protiprávních sterilizací byly především mentálně postižené ženy a ženy ze sociálně slabých poměrů. Na našem území se dotkly nejčastěji (ale nejen) romských žen.

Byla to politika podporovaná ze strany státu[8] a realizovaná ve zdravotnických zařízeních. Nelze samozřejmě říct, že všechny sterilizace provedené za minulého režimu byly zásahem do lidských práv. Existovaly i sterilizace provedené na vlastní žádost a s dostatečným poučením o zákroku, jeho rizicích a jeho nezvratnosti.

Příběhy nedobrovolných sterilizací se liší, a přesto se podobají. Často se v nich opakuje nátlak a výhružky odebráním již narozených dětí. Podpisy prázdných papírů těsně před císařským řezem (či dokonce až pár dní po něm[9]). Tvrzení lékařů, že jde o dočasnou antikoncepci. Nabídnutí jednorázové sociální dávky za podstoupení zákroku (často bez vysvětlení jeho nenávratnosti).

Oficiálně sice zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, sterilizaci podmiňoval informovaným souhlasem a postupem, který stanovila směrnice č. LP-252.3-19.11.71., o provádění sterilizace (dále jen „směrnice“). Tyto předpisy však byly v praxi systematicky porušovány.[10]

Dotčená lidská práva podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva

Několik případů nedobrovolných sterilizací se dostalo až k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). U nás je zřejmě nejznámější případ V. C. proti Slovensku, ze kterého argumentačně čerpáme i v současných žádostech o odškodnění.

V tomto případě shledal ESLP porušení čl. 3 (zákaz mučení) a čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života).

Soud v případě porušení čl. 3 hodnotil především informovaný souhlas a okolnosti, za jakých proběhl. Z tohoto posouzení (souhlas stěžovatelka udělila v porodních bolestech, těsně před porodem, ve strachu vyvolaném sdělením lékařů a při nedostatku poskytnutých informací), soud zhodnotil přístup zdravotníků jako neslučitelný s principem respektování lidské důstojnosti a svobody. Navíc bylo hrubě zasaženo do její tělesné integrity.

V případě porušení čl. 8 ESLP shledal, že došlo k porušení pozitivního závazku státu zajistit respektování soukromého a rodinného života. Žena přišla v mladém věku o možnost mít další děti bez svého rozhodnutí.[11]

Ne ve všech případech nucené sterilizace však ESLP shledal porušení čl. 3 i čl. 8. V novém rozhodnutí Y. P. proti Rusku shledal pouze porušení čl. 8.[12] V tomto případě podle většinového rozhodnutí chyběla rasová diskriminace (Y. P. nepatří k menšině), nebyla shledána dostatečná závažnost zásahu pro konstatování porušení čl. 3 a chyběl prvek zranitelnosti. Soudci Serghides a Pavli naopak v nesouhlasném stanovisku zastávají názor, že došlo i k porušení článku 3 (argumentovali například tím, že těhotná žena při operaci je zranitelná již z povahy této situace).

Zákonné podmínky a postup pro sterilizaci před rokem 2012

Jak jsem již zmínila, za určitých okolností mohla být sterilizace provedena v souladu s právem. Podle § 27 zákona o péči o zdraví lidu bylo možné sterilizaci provést jen se souhlasem nebo na vlastní žádost dotčené osoby za podmínek stanovených Ministerstvem zdravotnictví ve směrnici. Souhlas musel být informovaný, svobodný a písemný.

V případě sterilizace na zdravých pohlavních orgánech (seznam zdravotních indikací pro výkon byl stanoven v příloze směrnice) měl pak postup vypadat následovně: podání žádosti, jednání a rozhodnutí sterilizační komise a písemné stvrzení pacientky, že byla poučena o následcích (§11 směrnice)[13].

Veřejný ochránce práv ve své zprávě shrnul podmínky pro zákonnou sterilizaci takto: „Při posuzování legality sterilizací vykonávaných na zdravých pohlavních orgánech je třeba mít před očima vždy následující triádu náležitostí: 1. Žádost nebo souhlas osoby, která má zákrok podstoupit. Žádost (souhlas) musí být výsledkem projevu svobodné, vážné a omylu prosté vůle takové osoby zákrok vedoucí k odstranění plodnosti podstoupit. 2. Souhlas sterilizační komise s provedením sterilizace, který se opírá o objektivní existenci lékařské indikace podle přílohy sterilizační směrnice. 3. Souhlas osoby, která má zákrok podstoupit, s provedením zákroku, s tím, že její souhlas vychází z úplné a přesné informace o povaze a následcích sterilizace.“

Zákon v praxi a otevřený dopis

Po nátlaku a doporučeních zejména ze strany občanské společnosti, neziskových organizací, mezinárodních orgánů a výborů a obětí samotných došlo v roce 2021 za široké politické podpory k přijetí zákona, který má odškodnit oběti protiprávních sterilizací. Tento zákon je účinný již téměř rok, a proto již známe mezery jeho praktického uplatňování.

Zákon Ministerstvu zdravotnictví ukládá rozhodnout ve lhůtě dvou měsíců od podání žádosti a výslovně umožňuje i jiné důkazní prostředky než zdravotnickou dokumentaci. Především s těmito dvěma body ale v praxi narážíme na problém.

U některých žádostí lhůta již překročila deset měsíců a stále o nich není rozhodnuto. Naproti tomu některé žádosti, podané například v červenci, již rozhodnuté jsou. Jakým způsobem Ministerstvo zdravotnictví postupuje a podle čeho volí pořadí žádostí, není zcela jasné. Na tento problém jsme již upozornili v otevřeném dopise.[14] „Jakkoliv mě situace daného útvaru ministerstva mrzí, návrh řešení spočívající v dodržování lhůt není v krátkodobém horizontu objektivně možné realizovat a dotčení kolegové zákonnou lhůtu znají, tudíž není třeba je na ni upozorňovat,“ odpověděl na tuto výtku ministr zdravotnictví Vlastimil Válek.[15]

Oběti, jejichž zdravotnická dokumentace byla skartována, v současné chvíli na odškodnění nedosáhnou. Ministerstvo zdravotnictví ani nezohledňuje, zdali byla skartace provedena zákonně či nezákonně.[16] Sice tvrdí, že uzná i jiné důkazy, které prokáží protiprávnost zákroku, jaké důkazy by však byly dostačující, nikde zveřejněno není. Ženám sterilizovaným před rokem 1982 proto žádosti zamítá. Zákon se ale psal s úmyslem odškodnit všechny (včetně mužů, kteří ale tvoří velmi malou skupinu), kdo byli sterilizováni v rozporu s právem mezi lety 1966 a 2012.

Poslední problematickou kategorií jsou pak rozhodnutí, která nezohledňují porušení zákonem daného postupu. Ve více případech se stalo, že ve zdravotnické dokumentaci chybělo písemné poučení podle § 11 směrnice. Absenci tohoto poučení ale Ministerstvo zdravotnictví nepovažuje za problematickou a k naší argumentaci se ani nijak nevyjádřilo.

Nejnovějším rozhodnutím je pak případ, kdy je ve zdravotnické dokumentaci přímo uveden rasový motiv sterilizace, „informovaný souhlas“ je podepsaná věta „Souhlasím s operací.“ na prázdném papíře a již zmíněné poučení v dokumentaci také chybí. Nadto si Ministerstvo zdravotnictví vyžádalo i posouzení Odborem zdravotní péče, který na všechny tyto nedostatky upozornil. Žádost byla přesto zamítnuta.[17]

Závěr

V případech, kdy je žádost zamítnuta, je možné do 15 dní podat k ministru zdravotnictví opravný prostředek – rozklad. Těch již Ministerstvo zdravotnictví obdrželo několik desítek, úspěšný nebyl ani jeden. Ve výše zmíněném případě zatím na rozhodnutí o rozkladu čekáme.

V případě, že je zamítnut i rozklad, přichází možnost podat podnět k ombudsmanovi, který se tématem zabývá, a podat do dvou měsíců správní žalobu. Tady je však potřeba zdůraznit, že možnost žaloby je pro žadatelky často nákladná a především znamená další čekání. Zákon tak bohužel nefunguje jako efektivní odškodňovací mechanismus, jak ti, kdo se na něm podíleli, doufali.

Úvodní foto from Unsplash by Kristina Flour

[1] Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě. Sp. zn.: 3099/2004/VOP/PM a násl. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/2596

[2] Zákon č. 297/2021 Sb., zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů.

[3] Důvodová zpráva k zákonu č. 297/2021 Sb. Na základě informací poskytnutých Ministerstvem zdravotnictví víme, že počet žádostí tento odhad překročil již k 30. 9. 2022.

[4] V jednom případě bylo jako důkaz o protiprávnosti přijato potvrzení o vyplacené sociální dávce v souvislosti se sterilizací. To byl ale ojedinělý případ, při snaze získat další taková potvrzení jsme narazili na to, že jsou skartovaná.

[5] Tamtéž.

[6] „Eugenickými praktikami bývá ve světě – dnes již méně často – sledováno biologické a sociální zušlechtění lidstva, jakož i zlepšení genofondu lidstva či potomstva (budoucích generací). Společenským cílem tak má být rození a přežití jen zdravých jedinců (potomků) v zájmu celku.“ Telec, Ivo. Zákaz eugenických praktik v lékařství a biologii. Zdravotnické právo [online]. Dostupné z: https://zdravotnickepravo.info/zakaz-eugenickych-praktik-v-lekarstvi-a-biologii/

[7] Švédsko se s vlastní minulostí vyrovnalo přijetím odškodňovacího zákona již v roce 1999. Na Slovensku boj obětí za odškodňovací zákon stále probíhá.

[8] „Je historickou skutečností, že předlistopadové Československo uplatňovalo vůči romské komunitě soubor opatření, která měla vést k postupné asimilaci romské komunity v tehdejší společnosti. Součástí souboru těchto opatření byly rovněž snahy sektoru sociální péče o regulaci porodnosti romské komunity tak, aby nepředstavovala ‚sociální riziko‘.“ Viz závěrečné stanovisko veřejného ochránce ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě.

[9] Bod 4, Maděrová proti České republice, 1. 7. 2021, stížnost č. 32812/13.

[10] Viz např. „V některých obvodech se sterilizace romských žen provádí jako plánovaná administrativní praxe a úspěšnost pracovníků je na interních schůzích hodnocena podle počtu romských žen, jež se jim podařilo k souhlasu se sterilizací přemluvit.“ Dokument Charty 77 č. 23/1978 z roku 1978, který na tuto problematiku upozornil jako první. Dostupný z: http://www.romea.cz/cz/zpravy/historicke-okenko-dokument-charty-77-o-postaveni-cikanuromu-v-ceskoslovensku-z-prosince-1978

[11] Zde je na místě podotknout, že v příbězích protiprávně sterilizovaných žen se často opakuje také rozpad rodiny a rozvod. Možnost mít děti je totiž v romské kultuře vnímána jako velmi důležitá součást ženské identity.

[12] Zoe L. Tongue and Lewis Graham. Y.P. v Russia: Sterilisation Without Consent, Article 3, and Weak Reproductive Rights at the ECTHR. Dostupné z: https://strasbourgobservers.com/2022/09/30/y-p-v-russia-sterilisation-without-consent-article-3-and-weak-reproductive-rights-at-the-ecthr/

[13] „Je-li o žádosti rozhodnuto kladně, pošle předseda žadatelku (žadatele) s doporučením na ženské (urologické nebo chirurgické) oddělení, jehož vedoucí je členem komise. Zároveň tam zašle opis protokolu, který se stane součástí chorobopisu. Před zákrokem podepíše osoba, u níž má být sterilizace provedena, popřípadě její zákonný zástupce (opatrovník), prohlášení, že s provedením sterilizace souhlasí a že bere na vědomí písemné poučení o tom, do jaké míry je sterilizační zákrok reparabilní.“

[14] Otevřený dopis – Vyhodnocení efektivity zákona o odškodnění za protiprávní sterilizace. Dostupné z: https://llp.cz/blog/otevreny-dopis-vyhodnoceni-efektivity-zakona-o-odskodneni-za-protipravni-sterilizace/

[15] Odpověď ministra zdravotnictví ze dne 15. 9. 2022, str. 2. Dostupné z: https://llp.cz/wp-content/uploads/Odpoved-ministra-zdravotnictvi.pdf

[16] Od roku 2006 jsou skartační lhůty upraveny vyhláškou o zdravotnické dokumentaci. U sterilizací provedených při porodu platí, že šlo o zákrok spojený s hospitalizací (české právo nezná porod bez hospitalizace) a taková dokumentace má být uchovávána 40 let od ukončení hospitalizace nebo 10 let od úmrtí pacienta. Přesto existují nemocnice, které skartují porodopisy již po 10 letech.

[17] Více o tomto případu včetně anonymizovaných dokumentů naleznete zde: https://llp.cz/blog/ministerstvo-zdravotnictvi-zamitlo-zadost-o-odskodneni-v-pripadu-sterilizace-kde-byl-jako-duvod-pro-sterilizaci-uveden-romsky-puvod-zadatelky/