Krve je málo. Gayové ji ale darovat nemohou I

V rámci světové populace je, dle článku týdeníku The Lancet z roku 2016,[1] 5-10 % gayů a leseb, přičemž se do daného počtu nepočítají osoby bisexuální. Pokud toto procentuální vyjádření převedeme na počet obyvatel České republiky, která dle sčítání lidu z roku 2021 čítala lehce přes 10.500.000, dostaneme se k číslu od 525.000 do 1.050.000 homosexuálních (ne bisexuálních!) osob v České republice. Z toho přibližně polovina jsou muži. Jejich vyřazení ze skupiny dárců proto vyvolává značnou nevoli, a to i s ohledem na současný nedostatek krve a jejích složek po celé České republice.

Tento článek přichází s tezí, že vyřazení určité skupiny osob dané sexuální orientace (zde homosexuálních mužů) ve skutečnosti není odůvodněné a že k poskytování informací potenciálními dárci absentuje právní základ.

Darujete často krev a máte dojem, že se centra na informaci o sexuální orientaci neptají?

To vás následující řádky zklamou. Právě jste se stali obětí kognitivního zkreslení - velmi pravděpodobně proto, že jste většinové sexuální orientace. Pokud například muž nemůže otěhotnět, nebude v příbalovém letáku vnímat omezení pro těhotné. Tento bod zcela přirozeně přehlédne. Z analýzy podmínek transfuzních oddělení všech fakultních nemocnic v České republice[2] vyplývá, že v žádné z nich gayové darovat krev nemohou. Tato informace je součástí tzv. poučení dárců krve, které je zapotřebí podepsat. Poučení jako celek je rovněž inkorporováno do dotazníku pro dárce krve, a to prostřednictvím úvodní otázky na pravdivost a správnost vyplnění poučení, přičemž i tento dokument se stvrzuje podpisem. Oba dokumenty jsou takřka ve všech případech předem dostupné na webu (výjimkou je Ústřední vojenská nemocnice a obě brněnské fakultní nemocnice).

Poučení dárce a dotazník v náhledu zde:

Totožná situace je i ve zbytku republiky. Fakultní nemocnice Olomouc uvádí na svém webu v bodě „Kdo se může stát dárcem krve“: „Nepatří do tzv. rizikových skupin (promiskuitní způsob života, nitrožilní narkomani, homosexuální pohlavní styky).“ Navíc dále rozvádí: „Dárci krve by se měli vyvarovat rizik výskytu nemoci přenosné krví, kterou trvale nebo dočasně zvyšuje například: pohlavní styk mezi muži (platí i pro sexuální partnerku tohoto muže) po 12 měsíců.“[4] Stejný přístup deklaruje na webu i ostravská fakultní nemocnice.[5] Ústřední vojenská nemocnice v Praze dokonce uvádí: „Dárce potvrzuje, že nepatří mezi osoby s rizikovým chováním vzhledem k nákaze a přenosu infekčních onemocnění, zejména AIDS (tj. provozování prostituce, narkomanie, homosexualita apod.). Bez podepsání tohoto informovaného souhlasu nemůže nikdo krev darovat.“[6]

Skutečnost, že dotazník ani poučení neobsahuje explicitní dotaz: „jste homosexuál” (nebo že formulace dotazníku dopadá nakonec i na heterosexuální muže provozující homosexuální styk), je z pohledu práva nerozhodná. Optikou nepřímé diskriminace totiž zjišťování těchto informací v konečném důsledku vede k vyloučení určité skupiny osob jedné sexuální orientace (gayů) z možnosti darovat krev. Pracuje-li následující text s novinářskou zkratkou „dotaz na sexuální orientaci”, je tím myšlen právě mechanismus dotazníku a inkorporovaného poučení. Zda je toto vyloučení oprávněné, či naopak bezdůvodné, tomu se věnuje následující část článku.

Právní úprava v České republice

V České republice je darování krve upraveno zákonem č. 373/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), zákonem č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), který dále odkazuje na vyhlášku č. 143/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidské krve a jejích složek (vyhláška o lidské krvi), a zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

Zákon o léčivech ve svém § 2 odst. 2 písm. n) definuje transfuzní přípravky jako lidskou krev a její složky zpracované pro podání člověku za účelem léčby nebo předcházení nemocí, pokud nejde o krevní deriváty; za lidskou krev a její složky se pro účely tohoto zákona nepovažují krevní kmenové buňky a lymfocyty dárce krvetvorných kmenových buněk určené pro příjemce těchto buněk. Je důležité také upozornit na krevní banku, která s oblastí transfuzní medicíny úzce souvisí. Tato je definována v § 4 odst. 7 zákona o léčivech a věnuje se jí více § 68 tohoto zákona.

Ustanovení § 6 transplantačního zákona upravuje pro tento článek klíčové posouzení zdravotní způsobilosti dárce krve, pro niž se využijí lékařská vyšetření a postupy, které zhodnotí zdravotní stav dárce a rizika spojená s dárcovstvím. Blíže jsou tyto postupy specifikovány v § 4 odst. 1 vyhlášky o lidské krvi, kdy zásadním krokem při darování krve je pohovor s potenciálním dárcem. Ten vede k získání jeho identifikačních údajů a informací o zdravotním stavu a následnému posouzení jeho způsobilosti k darování, aby se na základě získaných informací zamezilo poškození zdraví dárce i příjemce ve smyslu přílohy 2 a 3 vyhlášky o lidské krvi. Právě část B přílohy 3 této vyhlášky stanoví kontraindikace, pro které bude potenciální dárce vyloučen z darování.

Gayové však darovat nemohou!

Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením č. 2/1993 Sb., (dále jen „Listina“), jež je součástí ústavního pořádku České republiky, ve svém čl. 2 odst. 3 stanoví, že každý občan může činit vše, co není zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit nic, co mu zákon neukládá. Jak jsem již uvedl výše, zákon sexuálně aktivním gayům (bisexuálům) nezakazuje darování krve. Přesto však darovat nemohou!

Ani jeden stálý partner odběrová střediska neobměkčí…

Představme si situaci, kdy je muž v registrovaném partnerství s jiným mužem již řadu let, žijí v monogamním vztahu a pohlavně žijí pouze spolu. I přesto jsou kvůli dodržování Doporučení odběrovými centry, ač sportovně založení, zdraví a bez žádných kontraindikací k darování krve, z tohoto darování vyřazeni.

Pokud se stane situace, kdy muž má pohlavní styk (ač chráněný) s osobou stejného pohlaví a následně chráněný sex se ženou, je tato žena z dárcovství vyřazena navíc také.[8]

De iure nebo contra iurem?

Bezesporu se zde dostáváme do rozporu se zákazem diskriminace pro sexuální orientaci podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Faktické určování podmínky až jednoleté sexuální abstinence homosexuálních (bisexuálních) mužů je tedy contra iurem. Zároveň je tento požadavek neoprávněným zásahem do soukromí osoby, který je obsažen v § 11 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož při odpovědi na informaci ohledně pohlavního styku muže s osobou stejného pohlaví dochází bez dalšího ke zveřejnění sexuální orientace potenciálního dárce, k jejímuž vyzrazení nemůže být nikdy nikdo nucen.

Položme si otázku, proč mají zakázáno darovat i muži po výlučně chráněném pohlavním styku s osobou stejného pohlaví? Zde se však nedostaneme k žádné racionální odpovědi, jelikož tato kontraindikace žádnou racionální odpověď nemá.

Jak se dozvíme níže, Společnost pro transfuzní lékařství v odpovědi na dotaz veřejného ochránce práv uvedla, že lidé nejsou plošně z dárcovství krve vylučováni pro svoji sexuální orientaci. Když vezmeme v potaz, co napsal doc. JUDr. Filip Křepelka, Ph.D., ve svém článku ohledně této problematiky, že „[n]epřekvapivě je totiž většina gayů ve věku vhodném pro darování krve sexuálně aktivních“,[9] narážíme na situaci, že homosexuální (bisexuální) muži musejí být pro možnost darování mimo jiné asketou, popřípadě ad absurdum žít v klášteře. V ostatním případě jsou právě pro svoji sexuální orientaci vylučováni, jelikož nevidíme, že by byli vylučováni heterosexuální muži, kteří měli pohlavní styk se dvěma sexuálními partnerkami ročně. Je pravda, že z odběru jsou vyřazeny také osoby s rizikovým chováním, mezi kterými může být také heterosexuální muž. PhDr. Josef Duplinský, CSc., a PhDr. Zuzana Hadj Moussová ve svém pojednání definují rizikové chování jako „chování, které se vymyká běžným zvyklostem, nemusí však jít o chování odsouzeníhodné.“ [10] Co však jsou tyto „běžné zvyklosti “, a kdy se jim začne sexuálně aktivní heterosexuál vymykat? Jsou to dva, tři, pět, 10 nebo 20 sexuálních partnerek ročně? V jakém momentě bude tedy tento člověk vyřazen, když homosexuální (bisexuální) muž je vyřazen už po jednom pohlavním styku s mužem (ač chráněném)? Zároveň je nutno dodat, že anální styk je sexuální aktivitou hojně praktikovanou i mezi heterosexuály. Proč tedy tito nejsou vyřazováni z darování také, když anální styk je v obecné rovině považován za praktiku se zvýšeným rizikem přenosu nákazy virem HIV? Proč nejsou ani na skutečnost ohledně provozování análního sexu v uplynulém roce dotazováni? Takto konkrétním dotazem by přitom byly vyřazeny všechny osoby s reálně rizikovým sexuálním chováním (provozovanou praktikou), a to bez ohledu na svou orientaci.

Lež aneb cesta k ochraně vlastního práva?

Je veřejným tajemstvím, že někteří sexuálně aktivní gayové (bisexuálové) v České republice darovat chodí, přičemž při vyplňování dotazníku a poučení pro dárce krve svůj aktivní sexuální život zamlčují, i přesto, že k tomuto kontaktu došlo.

„Na každý pád je však zamlčení důležitých skutečností neetické. Dovoluji si tvrdit, že je neetické přes jakýkoli představitelný pocit diskriminace.“[11] Argumentem odběrových center při možném následném soudním sporu by bezesporu byl trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, u kterého stačí i zvýšení nebezpečí zavlečení nakažlivé nemoci. Ale lze opravdu takto generalizovat všechny homosexuální (bisexuální) muže? Považovat je všechny za možné nositele nákazy virem HIV? Pokud má sexuálně aktivní homosexuál (bisexuál) 100% jistotu, že se všemi svými sexuálními partnery měl chráněný pohlavní styk, popř. absolvoval test na HIV (s výsledkem negativní) před více jak 3 měsíci[12] a od té doby neměl nechráněný pohlavní styk, nepovažuji za neetické tuto skutečnost zamlčet a neuvádět informaci o pohlavním styku, který je pro tuto skutečnost irelevantní.

„My silences had not protected me. Your silence will not protect you.” – Audre Lorde.

Dárcovství není forma testování

„Hanebnou pohnutkou je pak darování krve po zapření rizikového sexuálního chování kvůli vyšetření HIV, hepatitidy a syfilis zadarmo v rámci kontroly odebrané krve.“[13] Tento výrok je naprosto pravdivý, ale bral bych jej v úvahu pouze v případě, kdy by byl aktuální a v momentální situaci relevantní. Dovolím si tvrdit, že v dnešní době, kdy je možnost absolvovat bezplatný test na virus HIV v každém větším městě České republiky, je nepravděpodobné, že by lidé vyvíjeli energii na natolik náročný proces, jakým je darování krve. Odběr jedné tzv. plné krve čítá 450 mililitrů a jedná se tedy o odebrání 1/10 objemu krve dospělého člověka, což tělo dosti zatěžuje. Posléze jsou navíc odběry testovány neanonymně, oproti tomu testy na HIV lze podstoupit bez větší tělesné zátěže a zároveň anonymně. Abychom mluvili o konkrétních číslech, v České republice je pouze 75 transfuzních center, která jsou podle zákona o léčivech oprávněna k odebírání krve[14] a která by dle citovaného výroku „zájemci o testování“ museli navštívit, kdyby chtěli absolvovat dárcovství krve jen kvůli testování na HIV. Na druhé straně je v České republice hned 94 testovacích míst na HIV,[15] kde tuto možnost mají o mnoho jednodušší, povětšinou anonymní a pro tělo absolutně nezatěžující.[16]

Statistky mluví jasně - „[t]esty na HIV si v Česku nechávají dělat hlavně muži, kteří mají homosexuální sex, zatímco heterosexuálové s rizikovým chováním je opomíjejí.“[17] Důvodem pro častější testování homosexuálních mužů je jejich obava a prevence před nákazou virem HIV, pro kterou se nechávají testovat i opakovaně, kdežto heterosexuální muži jsou k tomuto benevolentnější a riziko nákazy velmi podceňují, což zapříčiňuje, že nákaza u homosexuálů je častější.[18]

Jedná se tedy v případě stvrzení nepravdivého údaje ve zmíněném dotazníku o trestný čin, nebo se jen diskriminovaný muž zasazuje o své ústavou zaručené právo?

Zapojení veřejného ochránce práv do vyloučení homosexuálních (a bisexuálních) mužů transfuzními stanicemi, jakož i judikatuře SDEU k této otázce, se věnuje druhý díl tohoto článku.

[1] Meeting the unique health-care needs of LGBTQ people. The Lancet, 2016. [on-line] [cit. dne 15.04.2022]. Dostupné z: https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(16)00013-1/fulltext#articleInformation

[2] Jejich seznam je dostupný z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nemocnice, redakce ověřovala jednotlivě u každé z nich podmínky na webu, a to v dotazníku, poučení, často kladených dotazech a samovyloučení.

[3] Dostupné z: https://www.fnbrno.cz/samovylouceni-darce-krve/t7166

[4] Zdroj: https://transfuzka.fnol.cz/pro-darce

[5] Viz https://www.fno.cz/krevni-centrum/casto-kladene-otazky

[6] Viz https://www.uvn.cz/cs/info-pro-darce-krve/5861-jak-probiha-odber

[7] Snopková, S. MUDr. Svatava Snopková, Ph.D.: HIV není kontraindikací pro žádný způsob léčby. fnbrno.cz [online] [cit. dne 02.05.2022]. Dostupné z: https://www.fnbrno.cz/mudr-svatava-snopkova-ph-d-hiv-neni-kontraindikaci-pro-zadny-zpusob-lecby/t6007

[8] Viz již citované omezení Fakultní nemocnice Olomouc, zdroj: https://transfuzka.fnol.cz/pro-darce

[9] Křepelka, F. Přípustnost vyloučení sexuálně aktivních gayů z darování krve v Evropské unii a v České republice jako jejím členském státu. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. AV ČR, Ústav státu a práva, 2015, roč. 5, č. 3, s. 22.

[10] Moussová Hadj, Z. a Duplinský, J. Aktuální otázky sociální politiky - teorie a praxe: sborník příspěvků z vědecké konference s mezinárodní účastí : Pardubice. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2015. s. 22. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/38541/MoussovaZ_SocialnePatologicke_2007.pdf?sequence=1

[11] ibidem, s. 23.

[12] Antigeny se začnou v těle objevovat přibližně po třech týdnech od infekce. V této době začínají být
detekovatelné testy. Asi o týden později tělo vytvoří tak velké množství protilátek, že antigeny již nejsou
detekovatelné. Přibližně po šesti týdnech od infekce antigeny v těle začnou ubývat. Následně začínají být
testem zjistitelné protilátky. Jednou vytvořené HIV protilátky nevymizí a lze je vždy testem odhalit. Z toho vyplývá, že 3 měsíce jsou dostatečně dlouhá doba na odhalení viru HIV. Zdroj: https://www.hiv-testovani.cz/kdy-a-proc-jit-na-test

[13] Moussová Hadj, Z. a Duplinský, J. Aktuální otázky sociální politiky - teorie a praxe: sborník příspěvků z vědecké konference s mezinárodní účastí : Pardubice. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2015. s. 23. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/38541/MoussovaZ_SocialnePatologicke_2007.pdf?sequence=1

[14] Pro tento článek je vycházeno ze seznamu transfúzních center dostupného na: https://www.transfuznispolecnost.cz/pracoviste-transfuzni-sluzby

[15] Pro tento článek je vycházeno ze seznamu testovacích míst dostupného na: https://tadyted.com. Celkem je zde 94 testovacích míst, ze kterých je dle dostupných informací na zmíněné webové stránce a stránkách daných testovacích míst 82 míst pro všechny zdarma a anonymní; 4 místa zdarma pro uživatele drog, jinak zpoplatněna; 1 místo zdarma, pokud je testování indikováno lékařem, jinak je test na žádost testovaného, zpoplatněn částkou 630,- Kč; 3 místa jsou plně hrazená testovaným; a 4 místa jsou ohledně této informace nezmíněná (2 z nich jsou pouze pro uživatele drog).

[16] 3 způsoby testování na HIV: 1) Test ze vzorku žilní krve, 2) Test z kapilární krve a 3) Test ze slin. Pro tento článek je vycházeno z informací dostupných na: https://www.nzip.cz/clanek/157-testovani-na-hiv

[17] Testy na HIV si dávají dělat hlavně muži, kteří mají sex s muži. 03.12.2014, zdravotnickydenik.cz [online] [cit. dne 02.05.2022]. Dostupné z: https://www.zdravotnickydenik.cz/2014/12/testy-na-hiv-si-davaji-delat-hlavne-muzi-kteri-maji-sex-s-muzi/

[18] ibidem