10 nejčastějších otázek ze zdravotnického práva

1. Co je zdravotnické právo?

Často se setkáváme s mylnou představou, že zdravotnické právo zahrnuje především žaloby pacientů na lékaře za různá pochybení. Skutečnost je však mnohem pestřejší. Do zdravotnického práva spadá také problematika smluv s dodavateli i pacienty, velmi specifická problematika pracovního práva ve zdravotnických zařízeních, problematika veřejného zdravotního pojištění a souvisejících úhrad jak ve vztahu k poskytovatelům (tedy lékařům), tak pacientům. Setkáváme se také s právem správním jak vůči ČLK (České lékařské komoře), tak dozoru SÚKL (Státního ústavu pro kontrolu léčiv) a dalších státních orgánů, včetně rozhodování o povolení k poskytování zdravotních služeb.

2. Jsou práva pacienta nad právy lékaře?

Lékaři nezřídka podléhají dojmu, že právo stojí v České republice zcela na straně pacientů. Dle naší zkušenosti jsou však v českém právním řádu práva a povinnosti pacientů i poskytovatelů (lékařů, ale i jiných zdravotníků) poměrně dobře vyvážena, a ochrana zdravotníků v případném sporu je tedy dobrá. Špatná zkušenost lékařů s českým soudnictvím pak plyne především z následků ledabyle vedené dokumentace na výsledek sporu a nedostatku zkušeností s komunikací v krizových situacích.

3. Existuje nějaká obrana proti diktátu zdravotních pojišťoven?

Systém veřejného zdravotního pojištění v ČR je založen primárně na právu soukromém (tedy na principu smluv s autonomií vůle stran). Zároveň však obsahuje významný prvek veřejnoprávní regulace, kdy je centrálně stanovována např. úhrada za bod (a tím je de facto určena cena práce na příslušné období). Tento málo přehledný systém pak v jeho účastnících vyvolává až pocit bezmoci vůči diktátu zdravotních pojišťoven na straně poskytovatelů a na straně druhé lhostejnost k jeho efektivitě u pacientů, jimž bude péče vždy uhrazena. Ve skutečnosti však v podstatě všechna rozhodnutí zdravotních pojišťoven podléhají dozoru dalších orgánů a v krajním případě je možný i jejich soudní přezkum.

4. Jaké limity má lékař, když určuje výši doplatku za poskytnutou péči?

Se systémem veřejného zdravotního pojištění se pojí také pojem doplatků, čímž zpravidla rozumíme finanční příspěvek pacienta na úhradu poskytnuté péče, jež je však z větší části hrazena zdravotní pojišťovnou. V této souvislosti se pak setkáváme s přesvědčením, že výši doplatku určuje poskytovatel zdravotní služby, což je ovšem pravda pouze částečně. Tato problematika se řídí zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Obecně lze říci, že základním pravidlem, které se v této situaci aplikuje, je zákaz dvojí úhrady, tedy že péče hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění nesmí být znovu jakkoliv hrazena pacientem.

V případě zdravotnických prostředků, léčiv a potravin pro zvláštní lékařské účely však může nastat situace, kdy se daný zdravotnický prostředek hradí z prostředků veřejného zdravotního pojištění pouze částečně a zbytek doplácí pacient. I zde je však v rozhodnutí o částečné úhradě stanovena maximální výše doplatku, kterou lze po pacientovi požadovat.

5. Je výše doplatků, které pacient uhradí, nějak limitována?

Ano, u osob mladších 18 let nebo starších 65 let je tento limit stanoven na 5 000 Kč za kalendářní rok, u osob pobírajících invalidní důchod se hranice navíc dále snižuje. Při jejím překročení sice pojištěnec i nadále doplatky hradí, jeho zdravotní pojišťovna však provádí pravidelná čtvrtletní zúčtování a částku přesahující daný limit vždy svému pojištěnci vrátí.

Přesné podmínky této limitace stanoví § 16b zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.

6. Jak se liší smlouva o péči o zdraví od jiných smluv (např. o koupi automobilu)?

Smlouva o péči o zdraví je v českém právním řádu zcela specifickým typem smlouvy s vlastní právní úpravou (§ 2636 a násl., občanský zákoník). Smlouvou založený právní vztah se vyznačuje silnou informační asymetrií, kdy poskytovatel vystupuje v pozici odborníka vybaveného znalostmi výrazně převyšujícími znalosti příkazce (tedy osoby, o jejíž zdraví má být pečováno, typicky pacienta). Z tohoto důvodu ukládá zákon poskytovateli povinnost pacienta vždy informovat před provedením jakéhokoliv zákroku. Pokud pacient s navrženým postupem souhlasí, je poskytovatel vždy povinen postupovat s náležitou odbornou péčí, tj. v souladu s doporučenými postupy odborných společností (primárně českých či evropských) a také podle aktuálních poznatků tzv. (termín označuje přístup soudobé medicíny, kdy se vychází ze statisticky významného pozorování a průkazných experimentů spíše než z osobní zkušenosti jednoho konkrétního lékaře, jako tomu bývalo v dřívějších dobách).

Biologické procesy v lidském těle jsou však značně variabilní, a to nejen mezi jednotlivými osobami navzájem, ale dokonce i u jedné a též osoby v různých obdobích života. Z tohoto důvodu ze zákona poskytovatel nenese odpovědnost za výsledek, nýbrž pouze za správné provedení dohodnuté procedury. Stejně tak zde nenajdeme klasickou odpovědnost za vady (případně záruku).

7. Je nějak omezena cena poskytnutých zdravotních služeb, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění?

U zdravotních služeb, jejichž poskytnutí není hrazeno z prostředků veřejného zdravotního pojištění, zdánlivě absentuje prvek veřejnoprávní regulace. Mohlo by se tedy zdát, že je čistě věcí lékaře a pacienta, jakou úhradu si za poskytnuté zdravotní služby dohodnou. Ve skutečnosti jsou však ceny i v tomto případě zastropovány pravidelně aktualizovaným Věstníkem Ministerstva zdravotnictví ČR. Případné překročení limitu pro maximální úhradu pacientem je pak třeba zdůvodnit náklady vynaloženými na poskytnutí dané zdravotní služby (např. vyšší pořizovací cenou použitých materiálů a přístrojů). Je rovněž nezbytné, aby pacient znal cenu výkonu dříve, než se výkon rozhodne podstoupit [§ 28 odst. 3 písm. f) zákona 372/2011 Sb., o zdravotních službách].

8. Může lékař dělat reklamu?

Jelikož se povolání lékaře těší velké společenské prestiži a důvěře, jsou možnosti reklamy spojené s jejich osobou (nebo právnickou osobou poskytovatele zdravotních služeb) značně omezeny prostřednictvím zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

V roce 2021 navíc došlo v této oblasti k dalšímu zpřísnění. Mnoho poskytovatelů si také neuvědomuje, že toto omezení se týká rovněž webových stránek a sociálních sítí. Možné je pouze prosté vyjmenování jednotlivých přístrojů provozovaných v daném zdravotnickém zařízení bez dalších komentářů. Výjimku z těchto přísných pravidel tvoří procedury (např. facelift), u nichž zatím zákonná regulace není tak přísná.

9. Pokud mám pochybnosti o správnosti řešení navrženého mi lékařem, mohu se obrátit ještě na jiného lékaře?

Ano, zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách výslovně zakotvuje právo pacienta vyžádat si odborný názor jiného lékaře [§ 28 odst. 3 písm. c) tohoto zákona]. Ošetřující lékař musí v takovém případě poskytnout potřebnou součinnost (např. umožnit nahlédnutí do příslušné zdravotnické dokumentace). Toto pravidlo se však neuplatní při poskytování neodkladné péče (kde hrozí nebezpečí z prodlení) nebo u osob ve výkonu trestu.

10. Jaký je rozsah povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků?

Údaje o zdravotním stavu se považují za extrémně citlivé, a jejich ochraně se proto poskytuje mimořádná pozornost. Každý poskytovatel zdravotních služeb je povinen zajistit, že každý z jeho zaměstnanců (tedy nejen lékařů a sester, ale i sanitářů, údržbářů, administrativních pracovníků…) zachová mlčenlivost o jakékoliv skutečnosti, o níž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Tedy nejen o zdravotním stavu konkrétní osoby, nýbrž vůbec o její návštěvě v zařízení poskytovatele. Této mlčenlivosti může poskytovatele zbavit jen pacient nebo soud. Výjimku tvoří povinně oznamované skutečnosti: výskyt sledované infekční choroby (TBC, AIDS) či podezření na spáchání některých trestných činů (vražda, týrání svěřené osoby, zbavení osobní svobody…).