Report z konference Rovnost v důstojnosti a právech: Partnerství nebo manželství?

Konference byla rozdělena do tří tematických bloků, které umožnily pohled na problematiku z různých úhlů – od širšího kontextu lidských práv až po konkrétní dopady, například na fungování matričních úřadů. Zázemí pro konání konference poskytla brněnská právnická fakulta a publikum přivítal její děkan doc. JUDr. Mgr. Martin Škop, Ph.D. Odborným garantem byl Mgr. Martin Kornel, Ph.D., a celou konferencí provázela JUDr. Andrea Procházková.

Úvodního slova se ujala JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D., soudkyně Evropského soudu pro lidská práva současně působící na Katedře ústavního práva a politologie PrF MU v Brně. Shrnula dosavadní vývoj judikatury ESLP v otázkách duhových rodin a svazků stejnopohlavních párů. Stručně představila několik případů, kterými se ESLP zabýval – od kriminalizace sexuálního styku mezi dospělými muži v Severním Irsku z 80. let (Dudgeon proti Spojenému království) až po nedávné zásadní rozhodnutí ve věci Fedotova a ostatní proti Rusku, kdy ESLP shledal porušení práva na soukromý a rodinný život, když stát stěžovatelům neposkytl žádnou možnost právního uznání vztahu stejnopohlavního páru, a to i na základě jasného pokračujícího trendu mezi členskými státy Rady Evropy a na základě hodnot demokratické společnosti. Zmíněn byl také případ týkající se zákazu osvojení kvůli lesbickému vztahu (E.B. proti Francii) anebo případ, ve kterém byla řešena surogace v rámci duhových rodin (Valdís Fjölnisdóttir a ostatní proti Islandu).

První blok byl zahájen rozhovorem se Stevenem Henry Levinsonem, bývalým soudcem Nejvyššího soudu Havaje, který se jako soudce zpravodaj podílel na rozhodnutí ve věci Baehr v. Lewin, které se poprvé v historii zabývalo uznáváním stejnopohlavních manželství. Rozhovor vedl Jakub Novák, člen představenstva Akademického spolku Lexicon. S. H. Levinson v něm představil časovou osu tohoto rozhodnutí a vývoje uznání manželství stejnopohlavních párů nejen na Havaji, ale i v USA na federální úrovni.

Tento soud v prvotním rozhodnutí v roce 1993 dovodil, že pokud havajská ústava garantuje rovnou ochranu práv a zároveň je svoboda uzavřít manželství Nejvyšším soudem USA skloňována jako základní právo nezbytné k usilování o štěstí, havajský zákon omezující manželství pouze na svazek muže a ženy je diskriminační. Stát by tak musel dobře odůvodnit, že je dán závažný veřejný zájem na takové diskriminaci a že toto omezení práv je danému zájmu přiměřené. Rozhodnutí vyvolalo silnou reakci a legislativní protiopatření, kdy byl přijat zákon zakazující manželství stejnopohlavních párů. Tento krok zpět později stvrdil i dodatek havajské ústavy, který podpořilo 70 % voličů. Havaj si tak na manželství pro stejnopohlavní páry musela počkat až do roku 2013, kdy byl přijat Zákon o rovnosti manželství. Na federální úrovni pak Nejvyšší soud USA judikoval právo uzavřít manželství bez ohledu na pohlaví v roce 2015 ve věci Obergefell v. Hodges.

První dotaz v diskuzi směřoval k vyhlídkám práv stejnopohlavních párů v USA s příchodem nové administrativy. Podle S. H. Levinsona při současném složení Nejvyššího soudu USA rozhodnutí Obergefell v. Hodges překonáno nebude. Pokud by však došlo ke změnám v jeho obsazení a toto zásadní rozhodnutí bylo překonáno, jednotlivé státy by mohly přijmout různou úpravu.

Havajský příběh, vzhledem k protireakci zákonodárce i voličů, také přirozeně vyvolal otázku, nakolik je soudní cesta tou správnou pro prosazení rovných práv pro všechny páry. S. H. Levinson přiznává, že rozhodnutí se nejdříve setkalo s odporem, avšak dnes je veřejné mínění zcela opačné, většina společnosti manželství stejnopohlavních párů podporuje. Podle něj záleží na okolnostech, ani jedna z cest není univerzálně správná, někde je rychlejší legislativa, jinde soudy.

Panel 1: Partnerství nebo manželství: Právní úskalí a budoucnost rodinného práva

První panel konference se zaměřil na samotnou novelu, která do českého právního řádu vnesla nový institut partnerství, na její praktické aspekty i nejasné otázky. Moderace panelu se ujal doc. JUDr. Jakub Tomšej, Ph.D., advokát současně působící na Katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení PF UK. Nejprve se svým příspěvkem vystoupila doc. JUDr. Renáta Šínová, advokátka a akademička z PF UP v Olomouci a také členka pracovní Komise pro soukromé právo Legislativní rady vlády. Po ní se ujal slova Mgr. Martin Kornel, Ph.D., advokát současně působící na Katedře občanského práva PrF MU v Brně. Následoval příspěvek JUDr. Kateřiny Burešové, Ph.D., odborné asistentky z Katedry obchodního práva PF ZČU v Plzni. Praktický vhled pak přinesl Mgr. Ivan Tobek, vedoucí oddělení matrik a ověřování Ministerstva vnitra ČR, a na závěr se o svou zkušenost a pohled podělily JUDr. Beáta a JUDr. Iva Koukalovy, právničky a zároveň partnerky, které společně vychovávají dvě děti.

Renáta Šínová se ve svém příspěvku zaměřila na legislativní proces, kterým byla novela o partnerství přijata. Popisuje ho jako chaotický a pro ilustraci uvádí, že návrh, původně označovaný jako tzv. „manželství pro všechny”, byl předložen ústavně-právnímu výboru pouhých 5 dní před hlasováním. Následně byla předložena řada vzájemně protichůdných pozměňovacích návrhů, až se nakonec novela s novým institutem partnerství dostala v konečném znění do třetího čtení. Český právní řád však pojmem partnerství již v některých předpisech odkazuje na registrované partnerství podle zákona o registrovaném partnerství, které novelou o partnerství nebylo zrušeno a registrovaná partnerství nadále existují. Tedy např. v trestním zákoníku se tak nově zvlášť objevuje „partnerství podle OZ”. Ani to však nepředchází všem nejasnostem. Ke trestnému činu bigamie dojde při uzavření “jiného partnerství”, přičemž není zřejmé, zda se toto vztahuje na registrované partnerství nebo i partnerství podle OZ, uvedla jako jeden z problematických bodů R. Šínová.

Zmínila rovněž, že nejasný je také novelizovaný § 800 občanského zákoníku upravující osvojení. Ten nabízí několik možností výkladu, přičemž jedním z nich je také ten, že již při stávajícím znění zákona je umožněno stejnopohlavním párům společně osvojit dítě. Tato otázka byla také dále předmětem diskuze.

Srovnání nového partnerství, registrovaného partnerství a manželství ze soukromoprávního pohledu přinesl Martin Kornel. Zatímco při uzavření manželství vzniká společné jmění manželů, vyživovací povinnost nebo ochrana bydlení, pro registrované partnerství toto neplatí buď vůbec, anebo v případě výživného pouze omezeně. Pro institut partnerství pak platí, že se na něj vztahují ustanovení o manželství, není-li stanoveno jinak. I to má však svá úskalí. Ne všude najdeme výslovné odchýlení, třeba u již zmiňovaného osvojení nebo domněnky otcovství zůstává prostor pro spekulace.

Slabým místem partnerství také může být fakt, že uzavřením partnerství registrované partnerství zaniká. U vyživovací povinnosti je ale klíčové, zda neschopnost se živit vznikla v průběhu manželství (či partnerství), nebo již před jeho uzavřením. Doba trvání předchozího registrovaného partnerství se přitom do této lhůty nezapočítává, což může mít dopad na posouzení nároku na výživu. Svůj příspěvek M. Kornel uzavřel povzdechem nad tím, že institut registrovaného partnerství nebyl v českém právním řádu ponechán jako statusový poměr s nižší úrovní práv, který by se otevřel všem párům bez ohledu na pohlaví.

Následující příspěvek Kateřiny Burešové poukázal na pozitivní aspekty nové úpravy. Dle ní jde každopádně o posun vpřed oproti úpravě registrovaného partnerství, především osvojení dětí partnerem rodiče (přiosvojení) je zásadní. „Z novely mohou mít radost v podstatě všichni”, pokračovala K. Burešová s trochou nadsázky. Zatímco akademikům novela přinesla mnoho publikačních příležitostí, jiní si mohou oddechnout, že se jim podařilo zachránit manželství pro muže a ženu, a zákonodárce je rád, že nakonec dosáhl alespoň nějakého kompromisu. Podle teorie malých změn bývají právě postupné kroky cestou, jak nevyvolat ve společnosti protireakci. Navíc jsou tato institucionální práva konečně upravena přímo v občanském zákoníku a jsou tak neoddiskutovatelnou součástí českého soukromého práva.

Praktické aspekty, se kterými se musí vypořádat matriky, představil Ivan Tobek. Matriky vedou evidenci, ale v rámci sňatečního řízení musí také zkoumat, zda jsou splněny nezbytné podmínky. „Co matrikáři nemají rádi, jsou změny. A tady došlo ke dvěma změnám hned za sebou.” První řadu změn přinesla novela zákona o matrikách, která vedle digitalizace obsahovala i např. možnost uzavřít registrované partnerství na jakémkoliv úřadě, oproti vybraným 14, jak tomu bylo za předchozí úpravy. Druhá řada změn a otázek pak přišla s novelou o partnerství. Podle té by měla být úprava stejná pro manželství i partnerství, v zákoně o matrikách to však výslovně řečeno není. Odpověď na otázku, kam zapisovat partnerství, zodpověděla najisto až prováděcí vyhláška, podle které se skutečně partnerství zapisují do knihy manželství. Jelikož kolonky „muž” a „žena” jsou však pro partnerství nepoužitelné, musely být pořízeny nové vzory tiskopisů i matričních knih. Pro jejich výměnu platí 10leté přechodné období, avšak při zápisu do původních knih je třeba upravit označení rubrik tak, aby odpovídalo novému vzoru.

S posledním příspěvkem v prvním panelu vystoupily Beáta a Iva Koukalovy, které se představily jako mámy dvouletého syna a čtyřleté dcery. Již 6 let byly registrovanými partnerkami, letos vstoupily do partnerství. „Měly jsme druhou svatbu. Musely jsme si sundat prstýnky a pak jsme si je znovu nasadily.” Celý proces by se podle nich dal zjednodušit, např. pouhým prohlášením, na druhou stranu jsou vděčné, že páry uzavírající partnerství mohou mít řádný obřad před svědky, což úprava registrovaného partnerství neumožňovala. Popsaly také, jak probíhá proces přiosvojení dítěte partnera, který je totožný pro páry stejného i opačného pohlaví. Začíná návrhem na soud, neobejde se bez návštěvy OSPOD a celý může trvat i kolem jednoho roku. B. a I. Koukalovy poukázaly na fakt, že v průběhu tohoto prvního roku druhý z partnerů nemá k dítěti žádný právní vztah. I pro případ neočekávaných událostí věří, že by měl být umožněn rychlejší zápis druhého z partnerů do rodného listu. Pociťují také rozdíl ve vnímání označení „manželka” a „partnerka”, přičemž dle jejich slov označení “partnerka” nevypovídá o hloubce a významu jejich soužití.

V rámci diskuse položil J. Tomšej otázku na možnost společného osvojení partnery. Jak bylo již v příspěvcích zmiňováno, u osvojení není výslovně vyloučena totožná aplikace jak pro manžely, tak pro partnery. Podle M. Kornela je toto jedna z možných interpretací, přičemž ovšem „jediné, co víme, je, že zákonodárce to tak nechtěl.” R. Šínová upozornila, že podle některých taková interpretace vzhledem k záměru zákonodárce není správná, avšak poukázala na to, že úprava zároveň umožňuje postupné přiosvojení a není tak koherentní. Debata se dotkla i argumentu nejlepšího zájmu dítěte, který v této souvislosti zmínil J. Tomšej. Jakub Kvapil, který je spoluautorem článku na toto téma, doplnil, že dovozování vůle zákonodárce z důvodové zprávy k návrhu zákona je skutečně sporné.

Zazněla také kritika samotného legislativního procesu. Poslankyně Michaela Šebelová (STAN) popsala projednávání novely jako chaotické a neracionální. Zdůraznila, že finální kompromis byl spíše výsledkem snahy „uchránit“ alespoň část právní úpravy. Adéla Horáková (Jsme fér) upozornila na nejednoznačnost legislativního záměru a tristní nepochopení tematiky při projednávání v parlamentu.

Dalším diskutovaným tématem bylo uznávání zahraničních sňatků osob stejného pohlaví. J. Tomšej připomněl, že Nejvyšší správní soud dříve rozhodl, že takové sňatky nelze uznat jako manželství, protože nejsou zapisovány do knihy manželství. S ohledem na novou právní úpravu se však situace mohla změnit. I. Tobek připustil, že zápis partnerství do knihy manželství by mohl v praxi vést k novému výkladu. Zahraniční svazky osob stejného pohlaví by nově měly být zapisovány do knihy manželství, a to bez ohledu na jejich právní povahu, aby nebyla matrika stavěna do role, kdy by měla zkoumat charakter těchto svazků.

V závěru diskuse zazněla i širší úvaha nad pojetím rodičovství a nejlepšího zájmu dítěte v českém právu. B. Koukalová poukázala na to, že domněnky otcovství existují primárně proto, aby dítě mělo právně ukotveného druhého rodiče, a že otázka biologického rodičovství tedy není vždy klíčová – např. i v případě dárcovství vajíček.

Panel 2: Zkušenosti ze zahraničí a mezinárodně-právní aspekty rodinného práva: Rovné manželství a reálné dopady na rodiny

Druhý panel byl protknut mezinárodními prvky a provedla jím Mgr. Terézia Lazarová, členka předsednictva Akademického spolku Lexicon a asistentka soudkyně Ústavního soudu. Na úvod panelu se online připojil slovinský ombudsman pro rovnoprávnost Miha Lobnik, který popsal vývoj slovinské legislativy, judikatury a společenských nálad z pohledu přijímání stejnopohlavního manželství.

Mgr. Jakub Kvapil, doktorand na Katedře občanského práva PF UK, se poté postaral o mezinárodní srovnání právní úpravy stejnopohlavních svazků v Česku a v jiných evropských zemích. Právnička Kanceláře veřejného ochránce práv Mgr. Lenka Křičková, Ph.D., se zabývala problematikou uznávání zahraničních stejnopohlavních manželství a rodičovských práv. Na postavení dětí v duhových rodinách se zaměřil JUDr. Zdeněk Kapitán, Ph.D., ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. JUDr. Lucia Plaváková, Ph.D., poslankyně slovenské Národní rady za stranu Progresívne Slovensko, na závěr nabídla kontrast se slovenskou realitou.

Otázku, zda má dvojkolejný model právní úpravy smysl, rozebral Jakub Kvapil, který ve svém příspěvku přinesl mezinárodní srovnání, a to především s Francií, Spojeným královstvím a Rakouskem. Právní řád Francie i Spojeného království nabízí dvě úrovně svazků – manželství a svou formu partnerství, ty jsou ale na rozdíl od českého manželství a partnerství otevřeny všem párům bez ohledu na pohlaví. Rakousko má institut manželství, který je otevřen opět všem párům, a vedle něj registrované partnerství pouze pro stejnopohlavní páry. Česká úprava se navzdory evropskému trendu vydala cestou fragmentace a odklonu od univerzalistické koncepce. Registrované partnerství v České republice využívá pouze 0,3 % populace. J. Kvapil proto nevidí smysl v zachovávání tohoto paralelního právního institutu pro takto malou skupinu osob, zvláště pokud jeho existence přináší právní nejistotu a systémovou nesourodost.

Lenka Křičková upozornila na fakt, že se nyní česká právní úprava dostala ve skutečnosti ne do stavu dvojkolejnosti, ale trojkolejnosti, kdy vedle sebe existuje manželství, partnerství a stále ještě registrované partnerství. To způsobuje právní chaos, zejména při uznávání rodinných vazeb vzniklých v zahraničí. Uznání závisí na různých faktorech, jako je pohlaví partnerů, forma svazku, způsob vzniku rodičovství, státní příslušnost či země, kde rodinný status vznikl. Dosavadní judikatura správních soudů vedla k tomu, že zahraniční stejnopohlavní manželství byla zapisována do knihy partnerství. Po novele budou však tuzemská stejnopohlavní partnerství zapisována do knihy manželství. Vyvstává otázka, kam zapisovat v zahraničí uzavřená stejnopohlavní manželství a registrovaná partnerství – zda stále do knihy partnerství, nebo do knihy manželství buď jako nový institut partnerství, anebo manželství.

V otázce osvojení je stále problematickým ustanovením § 63 zákona o mezinárodním právu soukromém. Pro uznání zahraničního osvojení stále platí požadavek souladu s českým hmotným právem, které ale nezná společné osvojení pro páry stejného pohlaví. Toto pravděpodobně povede k individuálnímu uznávání rodičovství jednoho z partnerů a následnému přiosvojení druhým z nich. Tento nejasný právní rámec bude neustále nutit soudy řešit interpretační otázky, protože legislativa neposkytuje dostatečně jasná pravidla.

Zdeněk Kapitán svůj příspěvek zasvětil dvěma věcem – dětem a apelu na rozvíjení konstruktivních debat namísto emotivních hádek. Nejprve zhodnotil judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v otázce práv dětí, která jsou vychovávána stejnopohlavními páry. Z té lze dle něj dovodit dvě hodnoty, a sice: 1) snažit se co nejvíce přizpůsobit žitou sociální realitu s realitou právní a 2) zajistit, aby dítě žilo v pravdě. Politická, právní i soudní rozhodnutí by měla vždy upřednostňovat řešení, která jsou ve prospěch dětí. Z. Kapitán úmyslně nepoužíval termín “nejlepší zájem dítěte”, jelikož se v dnešní době dle jeho názoru příliš instrumentalizuje. Následně zavedl svůj příspěvek k tématu, jak o podobných společensky třaskavých tématech hovořit a diskutovat. Dle něj by se ani jedna ze stran neměla nechat strhnout emocemi a křičet, jelikož křik je nástrojem používaným, když dochází argumenty nebo když si lidé přijdou, že nejsou slyšet. Proto by dle něj měli lidé naslouchat a snažit se porozumět i těm, kteří mají na věc jiný názor.

Pro další panelistku, Lucii Plavákovou, byla podle jejích slov osvěžující a neobvyklá účast na konferenci, která se týká novely zlepšující postavení stejnopohlavních párů. Situace práv LGBT+ lidí na Slovensku je totiž značně odlišná. Na Slovensku neexistuje žádná právní úprava pro stejnopohlavní páry ani jejich rodičovství, přičemž slovenská ústava v čl. 41/1 definuje manželství výhradně jako svazek muže a ženy. V minulosti byly pokusy o právní uznání vztahů stejnopohlavních párů, avšak bez úspěchu. Aktuálně se naopak projednávají návrhy na změnu ústavy – slovenský premiér Robert Fico prosazuje odstranění přednosti práva EU a mezinárodních lidskoprávních smluv a ústavní zákaz adopcí pro stejnopohlavní páry. KDH (Kresťanskodemokratické hnutie) navrhuje obdobné změny, ale s ještě přísnější definicí rodiny, kdy by byli za rodiče považováni pouze matka a otec.

Následnou diskuzi „vykopla” moderátorka Terézia Lazarová, která se panelistů a panelistek zeptala, zda „je lepší partnerství v hrsti, nebo manželství na střeše?” L. Plaváková se ujala slova jako první a sice podotkla, že rovnoprávnost znamená jedině manželství, avšak na Slovensku by byla ráda za cokoli. Jediný tamní legislativní návrh dotýkající se stejnopohlavních svazků měl zavést institut fiduciárního prohlášení, které se ani zdaleka neblížilo úpravě partnerství, jako platí dnes v Česku. „Dala bych cokoliv za to, aby moje dcera mohla mít zapsané svoje dvě mámy v rodném listě," dodala. Navázala L. Křičková, která přitakala své předřečnici v tom, že je lepší něco než nic, a odkázala na již zmíněnou teorii malých změn, která svým postupným vývojem zafungovala například v Nizozemsku.

Svou otázkou této tezi lehce oponovala Adéla Horáková, která se ptala na to, zda je české partnerství opravdu tím malým krokem. V České republice je manželství pro všechny nakloněna více než polovina obyvatelstva a podpora je tu vyšší než v zemích, kde již bylo přijato. Naopak jako reálný problém vidí tzv. „únos státu konzervativními elitami,” který brzdí parlament v progresivních změnách. L. Křičková odpověděla, že teorie malých změn není normativní, pouze popisuje, že takto se to typicky děje. „Když máme toho vrabce v hrsti, tak máme naději, že manželství jednou přijde i u nás.” Zatímco Z. Kapitán se nebojí hlubšího systémového problému zakořenění konzervativního elitářství a v rétorice vidí pouhou hru o voliče, L. Plaváková varuje, že je potřeba být na pozoru. „Slovensko může být výstražným prstem.” Všichni se však shodli na tom, že práva LGBT+ lidí jsou lakmusovým papírkem stavu demokracie v zemi.

Panel 3: Lidská práva a manželství: Dopad dvojkolejnosti na základní práva duhových rodin

Do třetího panelu se sice již nepřipojili experti a expertky ze zahraničí, o expertízu se zahraničním přesahem však panel ochuzen nebyl. Hned v úvodu vystoupila se svým příspěvkem JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D. Po ní se slova ujala profesorka z PF UK a vedoucí Centra pro konstitucionalismus a lidská práva prof. JUDr. Helena Hofmannová, Ph.D. Následoval příspěvek advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., a na závěr svůj pohled přinesl i jeden z iniciátorů dopisu dětí z duhových rodin Kryštof Ušela. Moderace třetího panelu se ujala JUDr. Andrea Procházková, novinářka, koncipientka a doktorandka na Katedře ústavního práva PF UK.

Kateřina Šimáčková třetí blok otevřela zamyšlením nad významem lidské důstojnosti, stejně jako nad historickým vývojem jejího vnímání a ochrany. Tento vývoj demonstrovala na své „teorii splachovacího záchodu”, jež sleduje pocit důstojnosti u vězně před sto lety a dnes, pokud by mu ve věznici nebyl umožněn přístup na splachovací záchod. Zatímco před sto lety byl splachovací záchod v domácnostech raritou a ve věznici by tak na něj člověk ani nepomyslel, dnes je standardním vybavením domácností i veřejných budov. Ve věznici by proto dnes takové zacházení mohlo vzbudit pocit nedůstojnosti. Vnímání lidské důstojnosti se tedy vyvíjí v čase. V kontextu LGBT+ lidí je třeba se ptát, v čem pro ně důstojnost spočívá dnes – jestli stačí jejich prostá tolerance ve společnosti a v právu, nebo se důstojně cítí až přijetím do společnosti a projeveným respektem. Jelikož se v odpovědi na tuto otázku evropské státy výrazně rozchází, dochází k tzv. odlivu mozků do států, ve kterých se lidé mohou cítit důstojněji a bezpečně. K. Šimáčková ve svém příspěvku též shrnula vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se postavení dětí vychovávaných stejnopohlavními páry.

Helena Hofmannová svůj příspěvek věnovala problematice rovnosti, diskriminace a pojetí antidiskriminačního práva v České republice. Realita českého přístupu je totiž v těchto otázkách specifická a odlišná například od jejich pojetí prosazovaného Soudním dvorem EU či ESLP. „Česká republika trpí v otázce rovnosti a zákazu diskriminace,” uvedla a odkázala na vysoký počet zahájených řízení proti ČR před evropskými institucemi. Toto dále ilustrovala i na nízkém počtu antidiskriminačních žalob podaných v ČR a jejich časté neúspěšnosti. Daná situace pramení především z absence historické zkušenosti s antidiskriminačním právem, které v českém právním řádu ani společnosti nemá zakořeněnou tradici. Antidiskriminační právo je považováno za prvek cizího vlivu, „nepřímá diskriminace v antidiskriminačním zákoně byla vnímána jako zahraniční implementace,” dodala.

H. Hofmannová jako další „kámen úrazu” uvedla vnímání antidiskriminační problematiky jako otázky ryze politické a navazující nevoli českých soudů (především pak Ústavního soudu) se jí hlouběji zabývat. Tomu však oponovala: „ústavní soudnictví je ze své podstaty politické,” úlohou soudu je však oddělit politické a právní otázky a zabývat se pouze otázkami práva. Jasný postoj soudů by mohl trend neukotvenosti antidiskriminačního práva změnit.

V otázce role soudnictví na svou předřečnici částečně navázal Maroš Matiaško, který se přenesl na druhý konec zeměkoule k Meziamerickému soudu pro lidská práva. Tento soud ve svém poradním stanovisku doporučil všem smluvním státům Americké úmluvy o lidských právech, aby plně zrovnoprávnily svazky párů stejného a různého pohlaví. Učinil tak na základě žádosti Kostariky, jejíž úprava stejnopohlavních svazků se značně podobala nové české úpravě partnerství a která požádala o právní výklad rozsahu ochrany stejnopohlavních párů podle Americké úmluvy o lidských právech. Soudci a soudkyně si problém přeformulovali negativně a ptali se: „Proč je stejnopohlavním párům znemožňován přístup k institutu manželství?” To přineslo novou perspektivu a zajímavé možnosti argumentace. Hodnoceny byly argumenty obhajující toto znemožnění, které se dají rozdělit na narativy reprodukčně-funkční a filosoficko-náboženské, hodnocen byl také sociální či historický význam manželství. Všechny tyto argumenty soud odmítl jako právně nerelevantní. Ve dvojkolejnosti právní úpravy soud navíc neshledal smysl nebo silný účel, proto v této uměle vytvořené jinakosti seznal porušení důstojnosti stejnopohlavních párů.

Na tomto případu M. Matiaško ilustroval svou tezi, že právě soudy by měly být těmi, kdo v otázce dvojkolejnosti právní úpravy a důstojného postavení stejnopohlavních párů rozhodují. Co z toho vyplývá? Že je potřeba zkoušet rozporovat protiústavnost právní úpravy stavějící LGBT+ lidi na druhou kolej, a to jak před soudy, tak například i před Výborem OSN pro lidská práva nebo u Evropského výboru pro sociální práva.

Kryštof Ušela se podělil o své zkušenosti ze života dítěte vyrůstajícího se dvěma matkami. S oběma má skvělý vztah a obě považuje za své matky, přestože se rozešly, když mu bylo pět let. „Já vždycky říkám, že jsem měl štěstí.” Podle něj z pohledu dítěte nezáleží na zákonných definicích – když jeho matky vstupovaly do registrovaného partnerství, byla to pro něj událost podobající se svatbě z pohádky. Nyní ale ve dvojkolejnosti názvů životních svazků lidí shledává ten největší problém. „V mojí bublině nikdo neříká partnerství, ale ti lidé se prostě berou jako manželé.” Nová právní úprava jen podporuje rozpor mezi tím, jak svůj vztah lidé stejného pohlaví vnímají a jak je právně definován a nazýván, v čemž Ušela nevidí smysl.

V navazující diskuzi byla otevřena problematika role soudnictví a rozsah jeho kompetencí v otázce diskriminace. Probírání tohoto diskuzně takřka nevyčerpatelného tématu ukázalo alespoň částečný příklon většiny sálu k názoru, že by soudnictví v tomto směru mělo posílit.

Závěrečné shrnutí

Závěrečného slova a shrnutí konference se ujal moderátor prvního panelu Jakub Tomšej. Přišel se zajímavým poznatkem, a sice že za celou konferenci o právní úpravě partnerských vztahů mezi lidmi a jejich rodin ani jednou nezaznělo slovo láska. Ta ale nevysloveně prozařovala celou konferencí. Poukázal na širokou škálu fundovaných pohledů, které na konferenci zazněly, přičemž do debaty přispěly i zahraniční zkušenosti, například z Havaje či Slovenska. Podle jeho slov byla jedním z hlavních témat otázka, zda je současná úprava spíše „vrabcem v hrsti, nebo holubem na střeše“ – tedy zda představuje uspokojivý krok, nebo spíše nedokončenou změnu. Jako zásadní do budoucna označil otázku, co je ještě politickým rozhodnutím a co již spadá do oblasti ochrany základních práv, kde by do dalšího vývoje mohl zasáhnout Ústavní soud. Přijetí novely by dle něj mohlo vytvořit příležitosti k soudnímu přezkumu, a otevřít tak prostor pro zpochybnění některých zmiňovaných aspektů nové úpravy.