Dne 14. března česká vláda zavřela pro své občany i cizince státní hranice. Málokdy se držitel privilegovaného občanství, toho českého a současně i občanství Evropské unie, ocitne v situaci, v níž se běžně nachází většina populace světa. Pro zbytek populace – pro občany mimo EU a USA – jsou totiž nepropustné hranice překážkou i mimo čas koronaviru. Během migrační vlny po roce 2015 rozčeřily zdejší vody obrázky plovoucích uprchlíků do Evropy. Kdyby byly hranice otevřené a volně propustné, nemuseli bychom čelit těmto výjevům. Společným jmenovatelem obou nastíněných situací je pro různé skupiny lidí lišící se propustnost hranic, která způsobuje územní nerovnost. A právě tato nerovnost je částečně podmíněna a udržována vztahem státu a jednotlivce, občanstvím.

Kniha zcela jasně a přehledně ukazuje, jak mělo spojení občanství s určitými právy a povinnostmi historicky za následek genderovou a rasovou diskriminaci. Docházelo například k upírání některých politických práv ženám s odůvodněním, že nemohou plnit brannou povinnost spojenou s občanstvím. Nebo k neumožnění vstupu na území Velké Británie zhruba 200 000 britským občanům převážně indického původu, kteří utíkali od násilí z původních britských kolonií jako Uganda nebo Keňa. Jak poznamenává Kochenov, těchto 200 000 Britů nebylo dostatečně bílých, aby byli přijati do Velké Británie, ani dostatečně černých, aby nebyli vystaveni násilí v postkoloniálních afrických státech. Důsledkem existence občanství historicky byl a stále je i vznik a prohlubování nerovnosti, a to nikoliv třídní, ale územní.

Kochenov postupně polemizuje s mýtem ohledně propojení občanství s jeho benefity, sociálními právy. Se vzestupem mezinárodních lidskoprávních instrumentů a rozvojem mezinárodních organizací je toto propojení oslabováno. Autor objasňuje postupně klesající množství povinností plynoucích z občanství, ačkoliv právě ony často slouží k ospravedlnění zjevné diskriminace („oni“ nejsou dobrými občany, proto nemohou být s „námi“). Rovněž ukazuje zvrácenost teritoriality státu, jehož chod mohou občané v současnosti často skrze volby ovlivňovat odkudkoliv, aniž by do něj skrz volby měla možnost promluvit i nezanedbatelně široká populace v místě pobývajících ne-občanů. A to přestože právě na ně konečná rozhodnutí státu dopadají (např. ruská menšina v Pobaltí, pracovníci v arabských státech perského zálivu atp., kterým jsou odpírána nejen politická práva).

Autorova kadence argumentů a jasnost jeho textu je přesně taková, s jakou mě učarovaly jeho přednášky na studijním pobytu v Groningenu, kde jako akademik působí. Ačkoliv Kochenov vypráví velice temný příběh občanství, který je brázděn násilím, rasismem nebo genderovou diskriminací, jeho způsob vyprávění je chytlavý, jasný a okořeněný o spoustu kulturních referencí. Autor tak srozumitelným a lidským způsobem zpřístupňuje veřejnosti výsostně odborné a komplexní téma. I přesto tato kniha není snadné odpočinkové čtení. Jak uzavírá ve své recenzi Sara Sanchéz, „kdyby Citizenship byl film, režíroval by jej Michael Haneke.“ [3]

Nakonec však čtenářovi zůstává i trochu pachuť na jazyku. Přestože je Kochenovova kritika občanství velice přesvědčivá, sám k němu nenabízí žádnou alternativu. Dá se občanství odpojit od vládnutí? Umožnit podílení se na chodu vládnutí třeba každému člověku s pobytem v daném území? Co kdybychom se zbavili občanství úplně? Zanikl by stát, jak ho známe, a spadli bychom do nějaké libertariánské antiutopie? [4] Nebo by byla spravedlivější společnost organizována odspodu například v podobě výrazně malých komun? Na tyto otázky Citizenship odpověď nedává, jejich zodpovězení autor nechává na fantazii čtenáře.

[1] Viz https://mitpress.mit.edu/books/citizenship

[2] Autor konkrétně použil termín „belonging“.

[3] Recenze dostupná z: https://eulawlive.com/library/citizenship/

[4] Zde se autor otevřeně přiznává, že těmto báchorkám za svého mládí krátkou chvíli holdoval.