Procitnutí

Sakra, zaspala jsem. Mobil. Klíče. Peněženka. Ještě sluchátka. Dobrý, jsou v kapse. Mám je u sebe. Já si někdy říkám, jestli bych neměla být nesvéprávná. Určitě zase něco zapomenu. „Alice, Nikolo, Terezo?“ Volám do prázdných pokojů svých spolubydlících. Nikdo tu není. Ach jo, už zase musím zamknout. Nemám to ráda. Hlavně když jedu na víkend pryč a možná jsem tu poslední. Bojím se, co jsem zase zapomněla, bojím se, že jsem nezhasla. Prostě mám strach.

Zkontroluji každou místnost, zásuvku i okno a běžím se obout. Potom zamykám. Dvakrát doleva a přitlačit na dveře. Zamčeno? Jasně, ty se ani nehnou. Nespokojenost se mi prodere z hlavy až do rukou a opět odemykám. Přestože vím, že za vteřinu budu opět zamykat. Ale co kdybych opravdu něco zapomněla?

Za dveřmi se ozve šramot. Vždyť doma nikdo není, podivím se. Spolubydlící jsou pryč. Pochybuji o těch zvucích, které jsem slyšela. Možná jsem blázen, který má slyšiny! Možná jsem nesvéprávná. No to mi ještě scházelo. Zrychluje se mi tep. Uklidňuji se a hledám známky racionality. Ale vždyť jsi právník, říkám si. Teda jako ne úplně právník, ale možná tu školu jednou dostuduješ a budeš právník. Nadechnu se a otevřu dveře.

V chodbě stojí chlap. Má skoro dva metry a v černém obleku splývá s naší tmavou předsíní. Ale je tam. Stojí a kouká. Já koukám taky. Koukáme se na sebe a já chci křičet. Ale nemůžu. Strach mi svírá hrdlo a spíš se zdá, že budu zvracet. Chlap v černém obleku, v černých vyleštěných botách s černou koženou kabelou civí před sebe.

Chlap udělá krok dopředu. Zloděj? Přemítám nad důvodem jeho návštěvy. Má ale kožený kufřík a oblek. Jsem tak zmatená. Slyším, jak mi tečou slzy. Stékají mi po tvářích a jsou skoro tak hlasité jako můj tep.

Zavřu a otevřu oči, věřím, že chlap mezitím zmizí. Nikdo tam nebyl. Prošla jsem celý byt, koukla do každého pokoje. Nikdo tam nebyl. Zatímco já vyděšeně koukám, on nehne ani brvou. Pak se ale najednou pohne. Vidím, jak zvedá tašku, ta se rychle blíží k mému obličeji a náhle zmizí v černotě. Cítím bolest a tmu.

XXX

Zima se mi rozkládá po těle. Slyším se křičet. „Na to nemáte právo. Nemáte na to právo. Kde to jsem? Pusťte mě. Rozsviťte. Proboha vás prosím.“ Křičím a místností se rozléhá můj jekot. Obepínám rukama tělo a zjišťuji, že mám na sobě halenu z kousavé látky. Kus hadru, který rozhodně nepatří mně.

„Jednání započne za deset minut!“ Ozve se z dálky hlas, který zcela ignoruje mé nářky. Najednou ale pociťuji klid. Vše se vysvětlí. Ukáže se, proč ležím v prázdné místnosti. Proč jsem na zemi. Proč mám halenu, kterou jsem neoblékla. Proč byl ten chlap v mé předsíni. Proč jsem ráno nemohla zamknout a odejít ode dveří. Vše se ukáže. Pomalu si sedám. Zvednutí působí, že se mi točí hlava. Potřebuji chvilku, abych zpracovala své okolí. Nepomůže to, nic nevidím. Jen špinavou zem a šedé stěny. Možná jsou bílé, ale kdo ví. Někde se bere světlo, ale je ho málo. Už zase pláču. Bojím se stále a srdce mám až v krku. Odkud se vzal ten hlas a co že to říkal?

Vteřiny ubíhají. Sedím zkroucená na zemi a ničemu nerozumím. Počítám. Počítám si v duchu. Jedna, dva, tři, deset, padesát, třistaosmdesát a furt nic.

„Jednání započne za pět minut!“ Jaký jednání sakra? Ptám se sama sebe, ale odpovědět si neumím. S kým bych měla jako jednat? A o čem proboha?

XXX

„Jmenujete se Anna Supová?“

„Ano.“ Odpovídám třem mužům v černých oblecích. Sedí za stoly, které si nezadají se školními lavicemi. Akorát za nimi není tabule. Všichni sedíme na židlích, jen já před sebou nemám stůl a hory papírů.

„Jste studentka práv?“

„Ano.“

„Povězte nám něco o svém dosavadním vzdělání.“

„Promiňte, já úplně nerozumím tomu, co se tu odehrává. Víte, jeden chlap mě praštil kabelou u nás v předsíni a já skutečně netuším, z jaké pozice vedete tento výslech, a taky bych se chtěla zeptat…“ Poslední slova jsem nedořekla. Do ticha zaburácel řev.

„Jste studentkou práv? Myslíte si, že všechno víte nejlíp? Myslíte si, že můžete bezelstně žádat placené praxe a rozdávat rady na počkání?“

„On mě praštil taškou!“

„Chcete pomáhat lobbistům, okrádat chudé, kázat vodu a pít víno, zabavovat majetek, psát nesmyslné zákony, vydělávat na cizím neštěstí a bavit se utrpením druhých?“

„Tak to jsem asi neměla v plánu. Vždyť jsou to hlouposti. Co to povídáte?“

„Domníváte se, že je v pořádku nabízet úvěry lidem, co nic nemají, pomáhat lidem, kteří způsobili smrt, nabízet se těm, kteří ublížili druhým a jít proti těm, kteří si již mnohým prošli?“

„To je skrytá kamera? Prosím vás, to už je humor tak daleko, že je nutné kvůli vtípku přetáhnout člověka taškou? Vždyť já mám na sobě úplně cizí košili. Svědivý hadr, který jsem si rozhodně neoblékla sama. Kdo mi ho oblékl?“

„Padlo obvinění. Je na čase se hájit, pokud se chcete vrátit domů.“

„Jaké obvinění proboha? Já stále nechápu!“

„Jsme soudci vašeho budoucího já.“ Slyším, jak říkají vážně. A i když se chci smát, cítím, že je to spíš důvod k obavám.

„Proč mé budoucí já potřebuje soudce? Copak mám něco provést?“

„Již teď to provádíte. Tak se přiznejte!“

„Přiznat se? Sakra! Vy se přiznejte! Kdo mě převlékal a kdo mě praštil? Já se nemám za co kát!“

„Váš charakter se kazí. Jste právník. Za pár let budou pro vás mít větší hodnotu peníze než lidé. Budete vyvažovat lidi penězi. Hodnotnější pro vás budou ale vždy peníze. Ztratíte pojem o světě kolem a…“

„Vždyť to je hloupost. Jak by se něco takového mohlo stát!“ Slyším se křičet, ale jeho slova nepřehluším.

„Svět vašeho budoucího já by nesnesl dalšího takového právníka. Kazíte se. Nemáme na výběr. Musíme vás odstranit. Snad že byste podepsala, že se zřeknete právnického povolání!“

„Já nejsem žádná Johanka z Arku. Mám podepsat jen proto, abyste mě neupálili? Vždyť je to hloupost! Copak vám to nedochází?!“

„Podepíšete?“ Muži povstali a civí na mě. A já nevím, co to je za hloupou hru. Hledám odpověď k této hádance. Ale nenacházím.

„Ne.“ Zašeptám nakonec.

„Kéž vám je kulka vysvobozením.“ Je to ten chlap, který stál u mě v předsíni. Ani nevím, odkud se vzal. Přichází k mužům a ti se na sebe pohřebně podívají. Svorně pronášejí. „Kéž vám je kulka vysvobozením.“

XXX

Stojím u bílé hladké stěny. Nechápu nic. Vidím náš byt, zámek ve dveřích a zhasnutou chodbu. Vidím sebe, jak padám na podlahu a potom sebe, jak se probouzím na chladné zemi. Ničemu ale nerozumím. A už ani nedostanu možnost to pochopit. Míří na mě hlavně, ale nikdo mi nezavázal oči. Koukám do těch chladných kusů kovu a raději sklápím víčka. Ozve se rána.

XXX

Probouzím se a zjišťuji, že jsem celá zpocená. Muselo se mi něco zdát. Sakra, zaspala jsem. Mobil. Klíče. Peněženka. Ještě sluchátka. Dobrý, jsou v kapse. Mám je u sebe. Já si někdy říkám, jestli bych neměla být nesvéprávná. Určitě zase něco zapomenu…

Autorka: Martina Ivanová