Lidskoprávní přesah románu Severka

KLDR určitě není nutné představovat, proto pozornost věnujme raději autorce práce. Nina Špitálníková po studiu koreanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se věnovala především severokorejské propagandě a ideologii čučche,[1] získala nevídanou zkušenost – jako první žena ze Západu se vydala na stáž na Univerzitu Kim Ir-Sena v Pchjongjangu. Život v Severní Koreji je pochopitelně hlavní téma všech jejích dosavadních děl. Za knihu Svědectví o životě v KLDR, v níž přináší příběhy sedmi uprchlíků ze Severní Koreje, dostala v roce 2021 ocenění Magnesia Litera za publicistiku.[2] Severka je její první román.

Balanc mezi autentičností a fikcí

Protagonistka Ri Jŏ-čŏng není fiktivní, nejedná se ale ani o syrově autentickou zpověď. K tomu autorka píše: „… příběh v knize vypravovaný je ve větší či menší míře – to ví jen autorka sama – skutečný.“[3] Pro účely tohoto článku proto nejprve popíši nejzásadnější momenty příběhu, ty následně doplním jejich zasazením do širší korejské reality.

Ri Jŏ-čŏng, dcera vysoce postaveného propagandisty, žije s rodinou v Pchjongjangu, navštěvuje solidní školu, může chodit do kavárny, do divadla... Doma potají sleduje západní filmy a poslouchá západní hudbu, což by mohlo být potrestáno až smrtí. O jídlo, o elektřinu, o teplo ani o oblečení nemá ve srovnání s většinovým obyvatelstvem nouzi. Má se zkrátka dobře, zbytečně bychom hledali rozdíly ve srovnání s našimi evropskými životy. Postupem času její otec vycítí, že se stává pro své nadřízené „nebezpečným“, pevné místo jeho rodiny ve společenské hierarchii se tak otřese v základech.

Udavačství jako hobby

Vyskytne-li se problém, který stranická ideologie nepředvídala, namísto uznání chyby je potřeba najít vnitřního nepřítele. K tomu v KLDR vychovávají potomky privilegované vrstvy již od základní školy – to je i případ protagonistky. Od šesti či sedmi let začínají školáci pod tíhou indoktrinace a propagandy nahlašovat ostatní občany za různé prohřešky. Nejenže strana takové udávání podporuje, přímo se od privilegovaných vyžaduje, aby prováděli zápisy o ostatních za účelem obstarání si vysoce postaveného místa ve straně. Neuniknou tomu tedy ani jejich přátelé, ani nejbližší rodina.

Velmi závažnými prohřešky jsou (kromě trestných činů stejných jako v západním světě) hlavně vyznávání jakéhokoliv náboženství, věštění, pokus o útěk či šíření jihokorejských filmů. Děti na základních školách však vnímají i ty nejzanedbatelnější důvody pro udání. Na otázku „Za co jste lidi nahlašovala?“ Ri Jŏ-čŏng odpovídá: „Různě. Někdo se špatně oblékl. Někdo se přeřekl, pustil si pusu na špacír. Někdo sledoval zakázané filmy… Všechno možné.“[4]

Důvodů je opravdu mnoho, zato trestů se uděluje jenom pár druhů – zcela běžné jsou vězení, nápravný tábor a poprava. Ve snaze odstrašit ostatní se režim přiklání k vyloženě středověkým metodám a pořádá veřejné popravy, účast na nichž může být dokonce povinná.[5] Navíc se v KLDR uplatňují tzv. generační tresty, angl. kin punishment, kdy jsou spolu s pachatelem potrestány i tři generace jeho rodiny.[6]

Když se však udávání nakonec otočí proti vám, nezbyde nic jiného než utéct. Trestu se totiž nevyhnete nehledě na to, jak moc jste byli režimu dosud věrní.

Přijímání uprchlíků v Korejské republice

Překročit hranici mezi Severní a Jižní Koreou je nemožné, a proto všechny útěky z KLDR míří nejprve do Číny. Hlavní postava románu měla cestu ještě mnohem zajímavější: pod zástěrkou studia v zahraničí přiletěla do Pekingu, odkud odjela vlakem přes Laos do Thajska. Z Bangkoku pak přiletěla do cílové destinace, do Soulu.

Kniha čtenáři důkladně představí, čím si musí projít každý uprchlík ze Severní Koreje. Prvně se dostanou „do rukou“ jihokorejské bezpečnostní služby, která po lékařské prohlídce a krátkém odpočinku uprchlíka zahajuje výslechy, aby prověřila, zda se nejedná o nastrčeného agenta severokorejského režimu.[7] Tato velmi náročná procedura se může jevit problematicky, výslechy trvají několik hodin denně, několik dní za sebou, bez možnosti se s kýmkoliv poradit a bez přítomnosti nezávislého kontrolního subjektu. Otázky směřují hlavně na detaily ze života „na severu“. Kontrola dodržování předpisů vztahujících se k výslechům probíhá, jenomže nemusí být úplně efektivní. Za uprchlíky údajně chodí pouze úředníci, kteří se na průběh ptají. Zmožení vyslýchaní po několikahodinovém dotazování všechny tyto otázky raději „odkývají“, aby si mohli alespoň trochu odpočinout před dalším dnem plným výslechů.[8]

Ze strany Špitálníkové se prakticky jedná o čistý popis skutečnosti a rozpory bychom zde hledali jen stěží. [9]

Školení ke svobodě

Jakmile je osoba prověřena, následuje tříměsíční pobyt v adaptačním centru Hanawŏn. Úloha centra je naprosto klíčová, protože bez ní by se Severokorejci na život v kapitalistické společnosti jen těžko adaptovali. Pro uprchlíky jsou připraveny hodiny jihokorejského dialektu, korejské historie a kariérního poradenství.[10] Postupně získají poznatky o lidských právech, o demokracii a o západní společnosti a kultuře. Musí se naučit, jak nakupovat, jak používat telefon, počítač či bankomat. V centru se setkají také s dobrovolníky z nejrůznějších náboženských skupin, aby dostali jasný signál, že svoboda náboženského vyznání, o které se dovídají prvně, je zaručena.

Duševní zdraví nezůstává opomenuto, lidé prchající před tak zrůdným režimem jsou velmi zranitelnou skupinou. Mohou více inklinovat k depresím, úzkostem nebo závislosti na různých látkách. PTSD u žen není nic neobvyklého, až 30 % uprchlic je zároveň obětí sexuálního násilí.[11] Hanawŏn tedy pomáhá v podstatě se vším. A to, že je pomoc v oblasti duševního zdraví na místě, potvrzuje studie psychického stavu uprchlíků už z roku 2015.[12]

S koncem adaptačního procesu ale nekončí pomoc jihokorejské vlády. Severokorejci získají jihokorejské občanství a na běžné životní výdaje dostávají od státu velmi slušnou finanční podporu: jednorázový settlement příspěvek, příspěvky na bydlení, podpora rekvalifikace, osvobození od zdravotního pojištění, příspěvky na náklady spojené se studiem vysoké školy atd.[13] Nadstandardní sumy ale pobírá relativně malý počet lidí, mezi lety 1948 a 2023 do Korejské republiky uprchlo jen něco málo přes 34 tisíc osob.[14]

Závěrečný pohled

Ri Jŏ-čŏng se objevila už v předchozí práci autorky Svědectví o životě v KLDR, nyní ale dostala značně více prostoru. Autorka přináší silný příběh, v němž je valná většina čisté zachycení reality sestavené dle skutečných výpovědí Ri Jŏ-čŏng. Pasáže, kde je do příběhu vnášena fikce, mají v realitě oporu, vychází z vlastních zkušeností autorky Niny Špitálníkové. Celou knihu tak můžeme považovat za exkurzi do života mladé dívky, zmařeného nejtužším režimem na světě.

Úvodní foto: Autorka románu Foto: Nina Špitálníková, Marie Němečková, Peace Research Center Prague, Wikimedia Commons, CC-BY-SA 2.0 (upraveno)

[1] Špitálníková Nina. Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj. Bakalářská práce, vedoucí Löwensteinová, Miriam. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav Dálného východu, 2013.

[2] Špitálníková Nina. Severka. Praha: NLN, 2023.

[3] tamtéž, s. 63

[4] tamtéž, s. 64

[5] Rogers Simon; Chalabi Mona. Death penalty satistics, country by country [online]. The Guardian. 31. 12. 2015 [cit. 16. 2. 2024]

[6] David Hawk. The Hidden Gulag [online]. Comitee for Human Rights in North Korea. 2012 [cit. 16. 2. 2024] https://www.hrnk.org/uploads/pdfs/HRNK_HiddenGulag2_Web_5-18.pdf

[7] Park, Gil-sung; Moon, Chun-sang. Delivering Social Justice for North Korean Refugees in South Korea: The Role of Civil Society and Opportunities for U.S.-South Korean Cooperation [online]. Council on Foreign Relations. 10. 9. 2015 [cit. 16. 2. 2024] https://web.archive.org/web/20150910084512/http://blogs.cfr.org/asia/2011/05/01/delivering-social-justice-for-north-korean-refugees-in-south-korea-the-role-of-civil-society-and-opportunities-for-u-s-south-korea-cooperation/

[8] Špitálníková Nina. Severka. Praha: NLN, 2023, s. 165

[9] Park, Gil-sung; Moon, Chun-sang. Delivering Social Justice for North Korean Refugees in South Korea: The Role of Civil Society and Opportunities for U.S.-South Korean Cooperation [online]. Council on Foreign Relations. 10. 9. 2015 [cit. 16. 2. 2024] https://web.archive.org/web/20150910084512/http://blogs.cfr.org/asia/2011/05/01/delivering-social-justice-for-north-korean-refugees-in-south-korea-the-role-of-civil-society-and-opportunities-for-u-s-south-korea-cooperation/

[10] tamtéž, s. 173

[11] Lee You-Jin. Study: Female N. Korean defectors suffer depression, sexual abuse [online]. Hankyoreh. 24. 10. 2012, [cit. 16. 2. 2024] https://english.hani.co.kr/arti/english_edition/e_northkorea/557272.html

[12] Jun Jin Yong. Association between defense mechanisms and psychiatric symptoms in North Korean Refugees [online]. Comprehensive psychiatry. 2015 s. 179-187 [cit. 16. 2. 2024] https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0010440X14002910

[13] Settlement Support for North Korean Defectors [online]. Ministry of Unification, Republic of Korea. [cit. 16. 2. 2024] https://www.unikorea.go.kr/eng_unikorea/whatwedo/support/

[14] tamtéž