Já, soudce

Hvězdy jak rozsypané korálky
na nebi zářily jasně.
Měsíc svítil do dálky.
Och, jak bylo krásně.

Něžný větřík vál,
líbal naše tváře.
A já se tak bál,
že zločiny mé 
odhalí měsíční záře.

Vždyť byla tak krásná,
neodolatelná, bez chyby.
Když slyšel jsem její slova jasná,
prostě jsem neměl pochyby.

Musí to být ona, ona ta pravá je.
Je tak něžná, nádherná,
s ní se dostanu do Ráje.

Ta druhá byla ošklivá,
za ruku mě chtěla vzít
a cestou trnitou vést.
"Proč já bych měl s Tebou jít?
Přeci se nenechám splést!"

Ale jak se říká, není
všechno zlato, co se třpytí.
Já, bohužel, v omámení
chytil jsem se do krásných, zlatých sítí.

Bojoval jsem za krásku jako rek,
bil se s ostatními do krve, 
vyhrál, škaredu pohřbil
a nikde žádný vděk.
Ne, nešel jsem do nebe.

Po několika letech
dostala se mi zpráva,
že ona - ano, ona kráska -
že nebyla ta pravá.

Já bojoval za iluzi,
domnělou krásu,
nechal jsem se zlákat
líbivostí jejího hlasu.

Pohřbil jsem pravdu,
spravedlnost a lásku,
jen abych okouzlil a zachránil
tu líbeznou krásku.

Jasně, nebyla to chyba jen má,
byl to kolektivní zločin -
šikovný advokát, protistrana málo připravená,
ale já - já, soudce - je to hlavně můj počin.

Hvězdy jak rozsypané korálky
na nebi září jasně.
Měsíc svítí do dálky.
Och, jak by bylo krásně.

Něžný větřík vane,
líbá moje tváře.
A zločin můj 
odhalila měsíční záře.

Teď v pokoji u stolu
sedím jak v žaláři.
V srdci mám pokoru
a slzy na tváři.

Teď už vím, že člověk se nesmí bát
pravdě se do očí podívat,
i když třeba není tak krásná,
musíme ji přeci pohlídat.

Teď už vím, že rozumět právu 
neznamená jen paragrafy znát,
člověk by ho měl mít rád
a měl by se snažit v davu
nesklopit svou hlavu
a jít s mávnutím ruky dál,
dokud neví, kde pravda stojí.

Naopak měl by jak král,
obrněn svojí zbrojí,
jít pořád dál a dál.
Ukázat, že ona 
pravda a spravedlnost za to stojí!

Hvězdy jak rozsypané korálky
na nebi už nezáří.
Slunce vychází za stromy
a mně pořád kanou slzy po tváři.

Autorka: Linda Tvrdíková

Text byl zaslán do soutěže Právnická povídka 2019.