Humans of PrF: Marie Poppeová

Blogy Humans of… odkrývají příběhy skutečných lidí po celém světě, zachycují jejich myšlenky, rozmanitost. Okénko Humans of PrF takto zachycuje kolegy z právnických fakult a přináší tím pohled pod povrch ve světě mnohdy uniformních a uhlazených právníků. Marie Poppeová, doktorandka na PrF MUNI, se aktivně zapojila do dobrovolnické činnosti v rámci programu Boj proti epidemii onemocnění covid-19, rovněž se zúčastnila několika moot courtů. S námi sdílí své dojmy, zkušenosti a zážitky.

4. 11. 2021 Natálie Hofmanová

„Co mě formuje, a asi bude formovat po celý život, jsou jiní lidé a vědomí toho, že vždycky bude někdo lepší než já (v nejrozmanitějších ohledech). Tohohle faktu se asi hodně lidí bojí, ale pro mě je to spíš velká inspirace a vlastně považuji za velké štěstí, že jsem v životě potkala a potkávám lidi, které považuji spíš za (ne)malé superhrdiny.

Velmi mě potěšilo, jak se ke svému dílu odpovědnosti vůči společnosti postavila naše univerzita, která se od počátku pandemie snažila nenásilně podporovat zapojení svých studentů do různých forem pomoci. Jak se ukázalo, studenti jsou více než ochotni obětovat svůj čas a energii a není třeba jim hned vyhrožovat pracovní povinností :) Vznikla spousta prospěšných projektů, které se postupem času neomezují jen na mírnění následků pandemie, ale zkrátka se snaží pomoct všude tam, kde je to potřeba. Jedním takovým projektem je i MUNI POMÁHÁ, jehož aktivitu jsem sledovala už loni na jaře, tehdy jsem ale byla v Belgii na Erasmu, takže jsem fandila spíš na dálku. Opětovně jsem si na něj vzpomněla až na podzim při rozhovoru s kamarádkou, která se do nějakých dobrovolnických činností také zapojila.

Samozřejmě jsem věděla, že nedostatek pracovníků je především ve zdravotnictví a sociálních službách, docela mě ale překvapilo, jak různorodá pomoc se v rámci aplikace nabízí/poptává. Jde vidět, že spousta rodičů zápasí s distanční výukou a shání někoho na hlídání nebo doučování. Ještě horší problémy v tomto ohledu zažívají třeba dětské domovy nebo různá nízkoprahová centra, kde se věnují sociálně znevýhodněným dětem, kterým v této době hrozí více než kdy jindy, že úplně vypadnou ze vzdělávacího systému. Nejde však jenom o děti, ale i o další skupiny osob, které jsou i bez pandemie na samém okraji společnosti. V této oblasti tedy dobrovolníků není nikdy dost.

Já jsem se zapojila do pomoci sociálním službám, protože na podzim byla ta situace skutečně kritická. Docházela jsem tedy do domovů pro seniory nebo pro osoby se zdravotním postižením. Velmi brzké vstávání se projevilo hned ze startu, kdy se mi při parkování podařilo autem očesat pečlivě zastřižené tůjky. Jinak se mi ale dostalo příjemného přivítání a hned jsem byla seznámena s obvyklým chodem zařízení a se svou rolí, kterou budu v celém procesu hrát já, sociálními službami nepolíbená pomocná síla. Vzhledem k omezenému množství personálu jsem však byla velmi rychle zapojena do všech činností. Převlékala jsem postele, uklízela, roznášela jídlo, pomáhala s jezením, s hygienou nebo chozením na toaletu, vynášela nočníky, asistovala při oblékání nebo jsem si s lidmi, kteří v zařízení bydlí, jen tak povídala nebo je brala na procházku. Jednomu pánovi jsem dokonce pomáhala opravit autíčko pro vnoučka, to si asi napíšu i do životopisu, protože to byla neuvěřitelná fuška. Nebudu ale lhát, je to docela náročné, především na hlavu. Někteří lidé nejsou zrovna dvakrát milí, což nemusí být jejich přirozenost, zkrátka důsledek stáří nebo nemoci. Také se třeba stane, že si s vámi někdo povídá a najednou začne mluvit na někoho, kdo v místnosti vůbec není, nebo se někomu líbí vaše ďolíčky na tvářích a chce vám dát pusu. Opravdu jsem obdivovala a obdivuji, s jakou lehkostí a dobrou náladou si s různými rozmary babiček a dědečků pracovníci těchto zařízení dokáží poradit.

Nevím, jak to máte vy, ale já občas přemýšlím, jaká asi budu, až mi bude třeba sedmdesát. Teď je mi ale pětadvacet a vlastně je to pro mě něco hodně abstraktního. Každý nějak vnímá, že až bude starý, leccos nezvládne, leccos zapomene. Já jsem si ale nikdy neuvědomila, jak strašně těžké pro člověka musí být přijmout fakt, že mu jeho tělo neslouží, jak by mělo, a zkrátka potřebuje pomoc někoho jiného, a to právě i v tak základních a intimních věcech, jako je dojít si na toaletu. Dokázat přijmout pomoc někoho jiného vlastně vůbec není samozřejmost.

Další aktivitou, o níž bych zvládla hovořit hodiny, je mootování. To si stejně jako jakákoli jiná aktivita nad rámec povinného žádá poměrně radikální vystoupení z komfortní zóny. Jakmile se ale do něčeho náročného navezete, už vlastně není cesty zpět a můžete z toho jen a jen čerpat. Mám za to, že právě bez onoho vystoupení z komfortní zóny se člověk neobejde, pokud na sobě chce pracovat, posouvat se a být v něčem fakt dobrej.

Klíčem k úspěchu je podle mě oprostit se od pocitu, že do něčeho velkého se můžete pustit až ve chvíli, kdy si budete v dané oblasti jistí v kramflecích. Je totiž dost pravděpodobné, že do toho bodu nikdy nedospějete a spousta zajímavých věcí vám mezitím uteče. Takže naopak, nemusíte se v něčem cítit jistí, ale pokud vás to baví a dává vám to smysl, jděte do toho bez ohledu na možný neúspěch. Výsledky se dostaví až časem.

Já jsem se k mootu dostala až ve třeťáku a rovnou se jednalo o mezinárodní soutěž European Human Rights Moot Court Competition. Byla jsem mootováním opravdu nepolíbená a z mé strany se to často neobešlo bez silných pocitů méněcennosti, a to hlavně proto, že jsem vedle sebe měla jedny z nejchytřejších, nejdisciplinovanějších, nejcílevědomějších a nejschopnějších lidí, které znám. To, co jsem se naučila a zažila za půl roku své účasti na mootu, vydá bez nadsázky za celých 5 let studia a možná i víc. Z těchto zkušeností čerpám i nyní, po ukončení studia, a byla a je to pro mě stále neuvěřitelná motivace, jak neusnout na vavřínech a posouvat se nejen odborně dál. Samozřejmě ale neodmyslitelným předpokladem je to, že vás to všechno baví a zajímá.

 

Naše fakulta studentům nabízí neuvěřitelné množství příležitostí, jak se rozvíjet i mimo povinnou výuku, ať už se jedná o soutěže typu SVOČ a moot courtů, nebo účast na různých, i zahraničních, konferencích nebo stážích. Zkrátka doporučuji všem věnovat těmto možnostem pozornost a využívat je na maximum, protože vám to pomůže i následně v profesním uplatnění, a hlavně vás to posune o obrovský kus vpřed. Samozřejmě je ale potřeba počítat s tím, že nějaký čas a energii do toho musíte investovat.

Pro mě byla stejně asi nejpřínosnější ta spolupráce s dalšími lidmi, od kterých jsem se mohla hodně učit. Uvědomíte si, kde všude máte mezery a kam až sahají vaše limity. Navíc jsem teď měla možnost si to vyzkoušet i z druhé strany jako koučka týmu lidskoprávního moot courtu a je skvělé vidět, na jak vysoké úrovni někteří studenti třeba teprve druhého nebo třetího ročníku jsou. O budoucnost kvalitních právníků je tedy z mého pohledu stoprocentně postaráno. Musím přiznat, že tahle role mě možná bavila ještě víc než se mootu účastnit jako člen týmu.“

Natálie Hofmanová

Marie Poppeová. Foto: archiv Marie Poppeové


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info