Rozsudek Ústavního tribunálu hýbe Polskem. Omezování potratů rozdělilo společnost

Polsko zaplavila vlna protestů proti rozsudku Ústavního tribunálu, který omezil potraty na situace, kdy byla matka znásilněna, nebo ji plod ohrožuje na životě. Důvod potratu, jakým je postižení či vážná nemoc plodu, je ale podle soudu již v rozporu s polskou ústavou. Tento důvod pro ukončení těhotenství byl přitom v katolické zemi do té doby tím nejčastějším.

2. 11. 2020 Jan Šlajs


Grafika: Kamila Abbasi

~KOMENTÁŘ~

V době, kdy si připomínáme vítězství Čechoslováků v boji za samostatný stát, se na sever od našich hranic odehrává docela jiná bitva. V našich zeměpisných šířkách není zvykem, aby soudní rozhodnutí vyvolalo vášně u jiné než odborné veřejnosti. V tomto článku představím hlavní teze rozsudku omezujícího potraty v Polsku a představím několik úvah nad jeho problematickými aspekty.

Kontroverzní rozsudek

Samotné rozhodnutí, přinejmenším z toho, co víme z tiskové zprávy, nepřekvapí. Soud rozhodoval o návrhu skupiny poslanců vládní strany Prawo i Sprawiedliwość (PiS) a strany Konfederacja. Prvou politickou stranu netřeba představovat, druhá vám ale pravděpodobně nic neříká.  Jelikož  jsou středobodem rozebíraného rozhodnutí  práva žen, dodám pro kontext, že předseda této strany se proslavil svým sexistickým vyjádřením, že ženy jsou hloupější a slabší než muži, a proto si zaslouží vydělávat méně. K řízení se vyjádřil i generální prokurátor a ministr spravedlnosti za PiS v jedné osobě Zbigniew Ziobro. Jeho netřeba komentovat.

V kritizovaném rozsudku si soud v první řadě vymezil základní parametry pro rozhodnutí. Zaprvé se jednalo o otázku, jaký je právní status dítěte před narozením. Zadruhé se věnoval tomu, jaké jsou hranice přípustnosti potratu a jak lze vážit střet jednotlivých zájmů.

V prvé otázce soud odkázal na své předcházející rozhodnutí z roku 1997, v němž uvedl, že lidský život „je hodnotou, kterou je třeba chránit v každé fázi vývoje, a jejímž zdrojem jsou předpisy ústavní síly, a kterou musí zákonodárce chránit“. Tento odkazovaný rozsudek mimochodem rušil jiný odstavec téhož článku, který značně liberalizoval potraty tím, že jako legitimní důvod vyjmenoval nepříznivou materiální situaci matky. Podle nyní vydaného rozsudku tedy platí, že i nenarozené dítě se považuje za subjekt práv, zejména práva na život garantovaného čl. 38 ústavy.

Co se týče vážení zájmů ve střetu, odkázal soud na své rozhodnutí z roku 2008. V něm konstatoval, že možnost omezit základní práva a svobody podle čl. 31 odst. 3 ústavy[1] se vztahuje i na právo na život, a proto se u něj užije stejný algoritmus přezkumu. Podle tohoto rozsudku musí soud vykládat podmínky pro omezení základních práv a svobod restriktivně, čímž má na mysli korektiv „absolutní nezbytnosti“ užitý v čl. 2 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva”). Jakékoliv omezení lidského života tak musí být vnímáno jako poslední možné řešení. V rozhodnutí z roku 2008 však také soud uvedl, že „by bylo v demokratickém právním státě neakceptovatelné, pokud by hodnoty [uvedené v čl. 31 odst. 3] umožnily omezit právo na život“.

V nynějším rozsudku tak soud s ohledem na odkazovaná rozhodnutí dospěl k závěru, že podmínkou pro omezení práva na život je situace, kdy ochrana práva na život jednoho subjektu práva koliduje s ochranou téhož práva jiného subjektu. Soud doslova uvádí, že v takových situacích hledá rovnováhu mezi chráněným a obětovaným zájmem. V tomto případě, jak soud lakonicky poznamenává, není jiného subjektu než matky. Tím si vytvořil půdu pro následující argumentaci: Jakkoliv je pravdou, že lékařský nález postižení či vážné nemoci u dítěte může taktéž znamenat ohrožení života matky, podle Ústavního tribunálu s takovou možností napadené ustanovení nepočítá. Naopak, tentýž článek v jiném odstavci ponechává možnost potratu pro ohrožení matky na životě. Podle soudu tak postižení či vážná nemoc nemohou samy o sobě odůvodnit zásah do práva na život plodu.

Zároveň Ústavní tribunál vyzval v kritizovaném rozsudku zákonodárce, který nyní musí napadené ustanovení přizpůsobit rozhodnutí soudu, aby zvážil, zda povinnost veřejné moci poskytnout matkám pomoc podle čl. 71 odst. 2 ústavy bude po zrušení napadené části zákona dostačující. Podle mého názoru toto vyjádření zřejmě nelze chápat jako výzvu Sejmu, aby našel ústavně konformní variantu potratu. Naopak půjde spíše o vytvoření sociálního programu pro matky dětí s těžkou nemocí či postižením. Ale nechme se překvapit. Naděje umírá poslední.

Mezinárodní perspektiva

Z tiskové zprávy dostupné odůvodnění je pohříchu krátké – je otázkou, zda se k plnému znění vůbec dostaneme (publikace rozsudků je podle zákona v gesci předsedkyně soudu). Z dostupného návrhu předkladatelů je však zřejmé, že se odvolávají na rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro Lidská práva A, B a C proti Irsku, podle kterého přísluší členským státům široký prostor pro uvážení v případě právní úpravy potratů. Článek 8 Úmluvy totiž nezahrnuje univerzální právo matky na potrat. Navzdory snaze některých států OSN zaručit toto právo jde v současné době skutečně o výsostnou záležitost států. Poněkud měkčím způsobem však OSN upozorňuje na problém svázaný s nelegálními potraty, totiž ohrožení života matek[2]. Jakkoliv si netroufám odhadovat, jaké důvody soud zvažoval, je třeba upozornit, že toto rozhodnutí pravděpodobně zavede řadu Polek do šedé zóny svépomocného vyhledávání potratů. V každém případě si musí potratové kliniky v česko-polském pohraničí doslova mnout ruce.

V tomto kontextu nám výše naznačená pozice štrasburského soudu však příliš nadějí nedává. Ve věci A, B a C proti Irsku mimo jiné dovodil, že irské ženy mají možnost podstoupit proceduru jinde. Pro srovnání, Protokol o právech žen v Africe ve svém čl. 14 odst. 2 písm. c) vyzývá členské státy Africké unie k umožnění potratu v případech, kdy těhotenství ohrožuje fyzické a mentální zdraví matky či plodu.[3] Vyhodnocení, jak zásadní vliv má zdraví dítěte na mentální rozpoložení matky, nechám na odbornících. Že však mezinárodní společenství neuznává univerzální právo na potrat a jeho podmínky považuje za domácí otázku, plyne i z nedávné Geneva Consensus Declaration, jejíž stranou je mimo jiné i Polsko. V této deklaraci se smluvní strany ujišťují o neexistenci obecného práva na potrat a odsuzují ho jako metodu plánování rodiny.

Aspekty zpochybňující legitimitu rozhodnutí

Není divu, že toto rozhodnutí vzbudilo rozhořčení. Protestuje se ve všech velkých polských městech. K vidění jsou nápisy jako „PiS was never an option“, „Wypierdalać!“ (volně přeloženo jako táhněte do hajz*u) či „Moja pusia nie Jarusia“, který odkazuje na předsedu PiS a vicepremiéra Jarosława Kaczyńského. Celými protesty, přinejmenším ve druhém největším městě Krakově, se neslo heslo „Myślę, czuję, decyduję“, tedy Myslím, vnímám, rozhoduji. Nejde tedy dle zvolených hesel o nic menšího než o rozhodování o vlastním těle. Pokud v čl. 2 Úmluvy jeho tvůrci nezamýšleli garantovat obecné právo ukončit vlastní život, pak podle čl. 8 Úmluvy zřejmě těžko dovodíme právo ukončit život v jeho zárodku. Určení počátku života je ostatně nevyjasněnou otázkou mezi lékaři a rovněž mezi právníky.

Ostatně, jak již bylo výše řečeno, Evropský soud pro lidská práva potvrdil, že v této otázce napříč členy Rady Evropy nepanuje shoda. Že jde o politickou otázku, zase připomněl soudce Lech Garlicki v odlišném stanovisku ke zmíněnému rozsudku Ústavního tribunálu z roku 1997. V něm uvedl větu, na kterou se nyní zřejmě zapomnělo: „Ústavní tribunál může rozhodovat pouze o právních otázkách [spojených s potratovou politikou]“. Na první pohled se může zdát, že se tak stalo, avšak nepublikování celého odůvodnění rozhodnutí budí pochybnosti.[4]

Pochybnosti ale budí také složení soudu. Pomineme-li servilní předsedkyni soudu Julii Przyłębskou[5], rozhodovali ve věci „soudci dubléři“. Po volebním triumfu v roce 2015 nominoval Sejm tehdy ovládaný Občanskou platformou (Platforma Obywatelska) část soudců, aby zabránil PiS ve změnách, což započalo dějství, které známe jako Polská ústavní krize (v podrobnostech odkazuji na stať Wojciecha Sadurského zde). Výsledkem této situace je, že legitimita některých soudců může být zpochybněna.

Načasování vydání rozsudku také není ideální. Jedním z aspektů, který dříve kritizoval PiS, byla možnost Ústavního tribunálu rozhodovat věci nikoliv podle data jejich nápadu. PiS tak změnil zákon o Ústavním tribunálu, který však tentýž soud prohlásil za rozporný s ústavou.[6] Ústavní tribunál tedy opět případy vybírá v libovolném pořadí. Podle nového zákona rozhoduje o nařízení jednání, a tím i vydání rozhodnutí, předseda senátu (v této věci Julia Przyłębska). Vydání rozsudku v této době tak budí další pochybnosti, a to právě s ohledem na to, že tento soud je vnímán jako loutka (jak například uvedl bývalý předseda Spolkového ústavního soudu Andreas Vosskuhle).

Další věcí, která nadzvedla nejedno obočí, je poměrně flagrantní porušení principu nemo iudex in causa sua. Soudkyně Krystyna Pawłowicz je jako jedna z poslankyň podepsaná pod návrhem. Pokud netušíte, kým je soudkyně Pawłowicz, možná se vám vybaví její vyjádření na adresu gayů, kdy napsala: „Pěkné Polsko, to je ještě normální země. Tady lidé vědí, že pokud vidí dva chlápky s kočárkem, jsou to sběratelé šrotu“. Na konci krátké tiskové zprávy citované výše soud uvádí, že rozhodoval v plénu. Tím se opět vracíme k tomu, jak je důležité publikovat soudní rozhodnutí, aby se tak mohly rozptýlit některé obavy veřejnosti. Z dostupných zdrojů však nevíme, zda soud rozhodoval o podjatosti soudkyně Pawlowicz a jak rozhodl. Není ale pochyb o tom, že k porušení práva na spravedlivý proces by stačilo, aby se soudkyně Pawlowicz v nyní projednávané kauze podílela na rozhodování. Nemusela tak být přímo soudkyní zpravodajkou, postačí, že zasedala a hlasovala v rozhodujícím tělese (plénu).[7]

Pár slov závěrem

Polkám, a nejen jim, již došla trpělivost. Dne 28. října nešla řada Poláků a Polek do práce a vydali se do ulic navzdory zákazu shromažďování v souvislosti s opatřeními proti šíření pandemie covid-19. Jak vhodně shrnula moje polská kamarádka: „Je to zakázané, ale who cares.“ Mám za to, že jakkoliv se Ústavní tribunál i hlavní představitelé PiS mohli domnívat, že epidemie přinutí lidi zůstat doma, opak se stal pravdou. Opatření jsou účinná již dlouho, ekonomická krize je za dveřmi a aktuální rozhodnutí Ústavního tribunálu tak mohlo být pomyslným hřebíčkem do rakve. Lidé to zkrátka nevydrželi.

Netroufám si odhadovat, jestli současné protesty, které jsou prý daleko větší než ty za nezávislou justici, povedou ke ztrátám preferencí PiS. Jestli však něco utrpí, bude to pozice katolické církve ve společnosti. Poměrně zarážející je také alibismus poslanců PiS a Konfederace. Přinejmenším někteří (a zcela jistě od roku 2015 PiS jako celek) totiž měli možnost napadené ustanovení změnit řádnou legislativní cestou. Řada návrhů na zpřísnění tohoto zákona však byla odmítána v prvním či druhém čtení. Loajální Ústavní tribunál si možná jen neuvědomil, že tímto otevřel poslancům cestu k tomu zříci se politické odpovědnosti následováním precedenčního rozsudku. Hlavním aktérem se tak stal Ústavní tribunál. A takto by dle mého názoru dělba moci fungovat neměla. Soudy nemají suplovat činnost zákonodárných sborů a de facto iniciovat novou (přísnější) úpravu.

 

Jan Šlajs

autor a moderátor Podcastů21

e‑mail:

[1]Jakékoliv omezení základních práv a svobod může být stanoveno pouze na základě zákona a pouze pokud je nezbytné v demokratické společnosti z důvodu bezpečnosti státu či veřejného pořádku, nebo z důvodu ochrany životního prostředí, zdraví, veřejné morálky, nebo základních práv a svobod dalších osob. Tato omezení nesmí narušit smysl těchto základních práv a svobod.“ (překlad autora)

[2] OSN. Report on the International Conference on Population and Development, 5–13 September 1994, č.  A/CONF.171/13/Rev.1, odst. 8.25. Dostupné z: https://www.un.org/development/desa/pd/sites/www.un.org.development.desa.pd/files/a_conf.171_13_rev.1.pdf.

[3] OSN. Protocol on the Rights of Women in Africa. 2003. Dostupné z: https://www.un.org/en/africa/osaa/pdf/au/protocol_rights_women_africa_2003.pdf

[4] Anna Rakowska-Trela argumentuje, že takto rozsáhlou změnu nepřísluší činit soudní moci, ale naopak by měla být vyhrazena moci zákonodárné. Viz Rakowska-Trela, Anna. A Dubious Judgment by a Dubious Court. Verfassungsblog 2020 [online]. Dostupné z: https://verfassungsblog.de/a-dubious-judgment-by-a-dubious-court/.

[5] Současná předsedkyně například v roce 2016 vykonávala funkci „výkonné předsedkyně“ (Acting President). Tuto funkci nezná ani polská ústava, ani zákon o Ústavním tribunálu.

[6] Rozsudek ze dne 9. března 2016, sp. zn. K 47/15. Dostupné z: http://isap.sejm.gov.pl/isap.nsf/download.xsp/WDU20180001077/T/D20181077TK.pdf.

[7] Viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mitrinovski proti FYROM, v němž předseda Nejvyššího soudu podal návrh na zahájení kárného řízení se soudcem nižší instance, o kterém následně jako člen Státní Soudní Rady rozhodoval. Soud toto shledal jako porušení práva na spravedlivý proces.

Více článků

Přehled všech článků