Problematické aspekty antidiskriminační ochrany před českými soudy

Veřejný ochránce práv (ombudsman) zmapoval antidiskriminační judikaturu českých soudů v letech 2015 až 2019. Získal tím nejen statistická data, ale především identifikoval problematické aspekty antidiskriminační soudní ochrany. Mezi problémy patří právní úprava dokazování, která ve svém důsledku neposkytuje všem ohroženým skupinám stejnou ochranu. Soudům činí obtíže i náhrada nemajetkové újmy v penězích, která není obětem přiznávána vůbec nebo je neúměrně snižována.

21. 6. 2021 Eva Kočí Svobodová

Veřejný ochránce práv je od roku 2009 národním tělesem pro rovné zacházení a ochranu před diskriminací, tzv. equality body. Přispívá k prosazování práva na rovné zacházení se všemi lidmi bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru nebo světový názor. Poskytuje pomoc obětem diskriminace, provádí výzkumy, zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací a zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty.[1] Ačkoliv se ochraně před diskriminací věnuje vícero orgánů, rozhodující úlohu mají soudy, které jako jediné mohou autoritativně rozhodovat. Znalost soudní praxe je tak z pohledu veřejného ochránce práv nezbytným předpokladem naplňování jeho poslání na poli rovného zacházení.

Výzkum antidiskriminační judikatury v letech 2015 až 2019

Veřejný ochránce práv zkoumal rozhodování českých obecných soudů ve věcech, v nichž žalobci uplatnili námitku nerovného zacházení, a to za období 2015 až 2019.[2] Cílem výzkumu bylo získat co nejucelenější obraz rozhodovací činnosti soudů v těchto řízeních. Ochránce podrobil analýze celkem 204 soudních rozhodnutí vydaných v řízeních o celkovém počtu 90 žalob napříč soudní soustavou, tj. od rozhodnutí okresních soudů až po rozhodnutí Ústavního soudu. Tento výzkum navazuje na výzkumnou zprávu z roku 2015, která se věnovala antidiskriminační judikatuře českých soudů v letech 2010–2014.[3]

„Mezi problematické aspekty antidiskriminační ochrany před soudem, které brání plnohodnotnému uplatnění práv, patří především právní úprava přenosu důkazního břemene a náhrady nemajetkové újmy, která činí aplikační potíže.“

Z pohledu statistiky současný výzkum mimo jiné zjistil, že více než polovina žalobců (52 %), kteří namítají nerovné zacházení, je u soudu v závěru neúspěšná. Nejvíce žalob bylo podáno v oblasti práce a zaměstnání. Nejčastěji uplatňovaným důvodem bylo zdravotní postižení. Žalobci nejčastěji namítají přímou diskriminaci a požadují náhradu nemajetkové újmy v penězích. Nejvyšší požadovanou náhradou nemajetkové újmy bylo 10 milionů Kč. Nejvyšší přiznaná částka činila 400 000 Kč. V případech, které posuzoval ochránce, se výsledek soudního řízení s jeho závěry shodoval v cca 64 % případů.

Výzkum neposkytl pouze čísla, ale především ucelenou představu o fungování antidiskriminační ochrany v praxi a jejích mezích. Výzkumná zpráva se věnuje průřezovým tématům a některým klíčovým oblastem dopodrobna, zejm. oblasti zaměstnání, zdravotní péče, vzdělávání, zboží a služeb a bydlení. Obsahuje rovněž kazuistiku, tj. představení vybraných typových případů. Ochránce posléze z analyzovaných dat dovodil problematické aspekty antidiskriminační ochrany před soudem, které v praxi brání plnohodnotnému uplatnění práv. Mezi tyto patří především právní úprava přenosu důkazního břemene a náhrady nemajetkové újmy, která činí aplikační potíže. Na tato zjištění pak navazují legislativní (i další) doporučení ochránce.

„V antidiskriminačním zákoně je zakázána diskriminace ze všech v něm uvedených důvodů a ve všech oblastech, zatímco právní úprava civilního procesu váže sdílení důkazního břemene na kombinaci konkrétní oblasti života a konkrétního diskriminačního důvodu.“

Právní úprava dokazování jako kámen úrazu antidiskriminační soudní ochrany

Právní úprava neposkytuje všem ohroženým skupinám stejnou ochranu, neboť hmotněprávní úprava s tou procesněprávní nekoresponduje. Stěžejním institutem při dokazování diskriminace je sdílení důkazního břemene podle § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „občanský soudní řád”).[4] V zákoně č. 198/2009 Sb., antidiskriminačním zákoně (dále jen „antidiskriminační zákon”)[5] je zakázána diskriminace ze všech v něm uvedených důvodů[6] a ve všech oblastech[7], zatímco ustanovení § 133a občanského soudního řádu váže sdílení důkazního břemene na kombinaci konkrétní oblasti života a konkrétního diskriminačního důvodu.

Ačkoliv jsou potenciálně všechny oběti diskriminace poměrně široce chráněny antidiskriminačním zákonem, ne všechny se v případě podání antidiskriminační žaloby ocitají ve stejném procesním postavení s ohledem na namítaný chráněný důvod. Výzkum potvrdil, že tato asymetrie činí v praxi aplikační potíže nejen žalobcům, ale i soudům. Legislativně se ji doposud nepodařilo vyřešit. Příslušný návrh (sněmovní tisk 424) leží v současnosti v Poslanecké sněmovně, ale zřejmě se jej nepodaří v tomto volebním období projednat. Logickým vyústěním patové situace je tedy legislativní doporučení ochránce rozšířit ustanovení § 133a občanského soudního řádu tak, aby ke sdílení důkazního břemene docházelo ve všech oblastech a u všech důvodů. Tím by se zajistil soulad s antidiskriminačním zákonem.

Náhrada nemajetkové újmy pouze podpůrně?!

Další problematickou oblastí je v praxi rozhodování soudů o přiznání náhrady nemajetkové újmy. Praxe českých soudů ukazuje, že náhrada nemajetkové újmy v penězích není obětem přiznávána vůbec, nebo je s odkazem na účinnou právní úpravu neúměrně snižována.

Soudy mnohdy ve shodě s dikcí ustanovení § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona[8] považují náhradu nemajetkové újmy za subsidiární nárok, který je možné přiznat oběti diskriminace pouze tehdy, když neshledá dostatečným přiznání některého z nároků podle ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona (upuštění od diskriminace, odstranění následků, přiměřené zadostiučinění).

Výzkumná zpráva rozebírá negativní důsledky tohoto doslovného výkladu a poukazuje na jeho rozpor s právní doktrínou i evropským právem, potažmo judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Ochránce proto doporučuje přijmout legislativní úpravu,[9] čímž by byly zajištěny preventivní, satisfakční i sankční funkce náhrady nemajetkové újmy.

Legislativní doporučení ombudsmana

Krom dvou výše uvedených přichází ochránce s dalšími návrhy změn právních předpisů, které by dle jeho názoru přispěly ke zvýšení úrovně antidiskriminační soudní ochrany. V minulosti byl na základě doporučení ochránce snížen poplatek za podání antidiskriminační žaloby na 1 000 Kč, nicméně (poněkud nelogicky) nebyl současně snížen poplatek za odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu. Příslušný návrh změny právní úpravy (sněmovní tisk 767/0) Poslanecká sněmovna neschválila. Mezi další legislativní doporučení ochránce tak patří snížení soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí soudů ve věcech ochrany před diskriminací.

„Ochránce navrhuje zakotvit do antidiskriminačního zákona odvozenou diskriminaci pro případy, kdy se s někým zachází méně příznivě proto, že je v blízkém vztahu s člověkem, který je nositelem diskriminačního znaku.“

Ochránce dále doporučuje zakotvit do právního řádu procesní institut žaloby ve veřejném zájmu (actio popularis) v diskriminačních věcech, což je soudě dle zkušeností ze zahraničí účinný nástroj antidiskriminační ochrany. Rovněž navrhuje zakotvit do antidiskriminačního zákona tzv. odvozenou diskriminaci, k níž může dojít, například když se s někým zachází méně příznivě proto, že je v blízkém vztahu s člověkem, který je nositelem diskriminačního znaku.[10] Podle ochránce není jasné, jak by za absence tohoto institutu v antidiskriminačním zákoně s případem odvozené diskriminace naložily české soudy či správní úřady.

Za neméně důležité ochránce považuje zveřejňování anonymizovaných soudních rozhodnutí ve veřejně přístupné databázi. Doporučuje tedy novelizovat zákon o soudech a soudcích,[11] který by tuto povinnost zakotvil.

Výzkumná zpráva je podrobná a tento článek ani neměl ambici ji celou dopodrobna vyčerpat. Kromě obecných závěrů v ní čtenáři najdou konkrétní soudní případy z oblastí práce a zaměstnání, zdravotní péče, vzdělávání, zboží a služeb i bydlení. Je proto cenným zdrojem informací nejen o judikatuře soudů, ale i o souvisejících závěrech veřejného ochránce práv.

Mgr. Eva Kočí Svobodová

autorka je právničkou Kanceláře veřejného ochránce práv

Foto: Vstup do budovy KVOP. Zdroj: archiv KVOP

[1] Ustanovení § 21b zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.

[2] „Rozhodování českých soudů o diskriminačních sporech 2015-2019“, dostupné z: https://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/DISKRIMINACE/Vyzkum/2020-vyzkum_judikatura-DIS.pdf

[3] „Diskriminace v ČR: oběť diskriminace a její překážky v přístupu ke spravedlnosti“, dostupná z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/3892

[4] Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci

a) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách,

b) na základě rasového nebo etnického původu při poskytování zdravotní a sociální péče, v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, přístupu k bydlení, členství ve spolcích a jiných zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb, nebo

c) na základě pohlaví při přístupu ke zboží a službám,

je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

[5] Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů.

[6] Těmito důvody dle ustanovení § 2 odst. 3 jsou rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra, světový názor.

[7] Těmito oblastmi dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) až j) jsou:

a) práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, včetně pomoci poskytované Úřadem práce České republiky,

b) přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, včetně začleňování do profesního života,

c) pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování,

d) členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují,

e) členství a činnosti v profesních komorách, včetně výhod, které tyto veřejnoprávní korporace svým členům poskytují,

f) sociálního zabezpečení,

g) přiznání a poskytování sociálních výhod,

h) přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování,

i) přístupu ke vzdělání a jeho poskytování, včetně odborné přípravy,

j) přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování.

[8] Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

[9] Změnit ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona tak, že současné odstavce 2 a 3 se nahradí odstavcem 2 se zněním „určení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění se řídí předpisy práva občanského“

[10]  Například matka bez zdravotního postižení, která z důvodu péče o dítě se zdravotním postižením čelí diskriminaci v zaměstnání, přičemž sama nespadá prima facie pod žádný diskriminační důvod.

[11] Zákon č. 6/2002 Sb.

Vybrali jsme pro vás


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info