Od Norimberku k Ukrajině. Osmdesát let hledání spravedlnosti – a překvapivě silná česká stopa

Přesně osmdesát let po vyhlášení rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku se 1. října 2026 zaplnila aula Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity lidmi, kteří se přišli bavit o tématech, jež se za příjemná označit opravdu nedají. Nacistické zločiny. Masové vraždění. Válka v bývalé Jugoslávii. Atentát na libanonského premiéra Rafíka Harírího. A nakonec zločiny páchané v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Přesto měla konference atmosféru, kterou bych u podobného programu nečekala. Ne snad proto, že by řečníci závažnost témat jakkoli zlehčovali. Právě naopak. Překvapující byla jejich bezprostřednost, otevřenost a především zápal, s nímž o své práci mluvili. Za institucemi se zkratkami jako ICTY, ICC nebo STL najednou nebyly jen rozsudky, statuty a kapitoly v učebnici, ale konkrétní lidé, kteří strávili podstatnou část profesního života snahou dostat pachatele těch nejzávažnějších zločinů před soud.

A možná právě proto člověk po více než pěti hodinách věnovaných jedněm z nejhorších věcí, kterých jsou lidé schopni, paradoxně neodcházel sklíčený.

Když historie přestane být seznamem dat

Pro milovníky historie byl první blok téměř malým svátkem. Vojtěch Kyncl a Ľubomír Majerčík se vrátili k poválečnému vyrovnání s nacistickými zločiny, československému podílu na norimberském odkazu i osudům obětí nacistické perzekuce. 

A právě tady se naplno ukázalo, jak velký rozdíl může udělat způsob, jakým se o historii vypráví. Vedle známých jmen a událostí se na plátně objevovalo množství dobových fotografií, archivních dokumentů a detailů, které se do školních učebnic zpravidla nevejdou.

Jedním z příběhů, který se konferencí nesl, byl ten o Bohuslavu Ečerovi – brněnském právníkovi, pozdějším generálovi justiční služby a člověku, jehož význam při poválečném stíhání nacistických zločinců byl pozoruhodný. Ečer působil v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, po válce vedl československou pátrací službu v Německu a následně československou delegaci u norimberského tribunálu. Podílel se také na tom, že byl K. H. Frank vydán do Československa a postaven před soud. 

Najednou tak člověk zjistí, že jméno, které zná možná především z displeje brněnské šaliny, patří právníkovi, jehož práce zasáhla do samotných základů poválečné mezinárodní trestní justice. Ečerova ulice v Bystrci ostatně nese jeho jméno od roku 1990. 

A pak tu byly drobnosti. Takové, které si člověk možná zapamatuje ještě déle než přesná data a názvy institucí. Třeba informace, že při popravě K. H. Franka si členové popravčí čety oblékli uniformy SS, na nichž vyměnili odznaky za české. Detail, který v sobě zvláštním způsobem koncentruje symboliku celého poválečného účtování.

Právě množství podobných momentů dělalo z prvního bloku něco víc než historickou přednášku. Připomínalo, že za velkými právními koncepty stojí velmi konkrétní příběhy – obětí, pachatelů, vyšetřovatelů i právníků, kteří se teprve pokoušeli nalézt právní nástroje pro zločiny v rozsahu, s nímž dosavadní právní řády nepočítaly.

Z Norimberku do bývalé Jugoslávie. A Češi jsou pořád u toho

Po historickém exkurzu následoval skok o několik desetiletí dopředu. Druhý blok patřil ženám, vyšetřování mezinárodních zločinů v bývalé Jugoslávii a zkušenostem se Zvláštním tribunálem pro Libanon. Vystoupily Anna Richterová, Ivana Janů a Ivana Hrdličková. 

Jestli první část konference připomněla, že dějiny mezinárodního trestního práva mají výraznou československou stopu, druhá ukázala, že rozhodně nezůstala jen v minulosti.

Ivana Janů totiž nebyla pouze místopředsedkyní Ústavního soudu. Jako první Češka se stala soudkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a podílela se na souzení válečných zločinů spáchaných během konfliktu na Balkáně. Ivana Hrdličková zase působila jako soudkyně Zvláštního tribunálu pro Libanon a od roku 2015 stála v jeho čele jako předsedkyně. 

A právě osobní zkušenosti lidí, kteří mezinárodní trestní spravedlnost nezažili jen z odborných publikací, byly možná nejsilnější součástí celé konference.

Bylo osvěžující poslouchat řečníky a řečnice, kteří dokázali o mimořádně komplikovaných institucích a procesech mluvit bez zbytečného patosu. O jejich fungování, každodenní práci, ale také o problémech a limitech. Z učebnicového „mezinárodního tribunálu“ se tím stává skutečné pracoviště plné lidí, důkazů, svědků, procesních rozhodnutí – a především odpovědnosti.

Od souzení zločinů minulosti k těm, které se dějí právě teď

Poslední blok přenesl konferenci do současnosti. Petr Válek představil roli české diplomacie při vzniku Zvláštního tribunálu pro zločin agrese proti Ukrajině, Rastislav Šutek přiblížil zastupování obětí války na Ukrajině a bývalý soudce Mezinárodního trestního soudu Robert Fremr uzavíral program pohledem na současný stav mezinárodní trestní spravedlnosti. 

Právě tady se pomyslný kruh uzavřel. Před osmdesáti lety se mezinárodní společenství snažilo přijít na to, jak právně uchopit odpovědnost nejvyšších představitelů státu za rozpoutání války a další mezinárodní zločiny. Dnes vzniká v rámci Rady Evropy Zvláštní tribunál pro zločin agrese proti Ukrajině, který má vyšetřovat, stíhat a soudit osoby nesoucí největší odpovědnost za tento zločin. 

Osmdesát let tedy neznamená, že je práce hotová.

Spíše naopak.

Proměnily se instituce, procesní pravidla i možnosti shromažďování důkazů. Některé problémy ale zůstávají překvapivě podobné. Jak dostat před soud ty, kteří stojí na samotném vrcholu mocenské struktury? Jak zajistit důkazy? Jak dát prostor obětem? A co může mezinárodní trestní právo skutečně dokázat v situaci, kdy se střetává nejen s právem, ale také s politikou a mezinárodními mocenskými vztahy?

Na to, že by šlo o jednoduché odpovědi, si konference nehrála.

Tak jsme tedy světová velmoc v mezinárodním trestním právu?

Jednotlivé příspěvky spojoval jeden (možná) neplánovaný motiv, a to až překvapivě výrazná česká stopa.

Od Bohuslava Ečera přes Ivanu Janů a Ivanu Hrdličkovou až po Roberta Fremra, který v letech 2012 až 2021 působil jako soudce Mezinárodního trestního soudu a několik let také jako jeho první místopředseda. K tomu čeští vyšetřovatelé, právníci, diplomaté a další odborníci, kteří se na fungování mezinárodní trestní justice podíleli nebo podílejí.

Po několika hodinách už se tak nabízela jediná možná interpretace: Češi byli a jsou jedničky v mezinárodním trestním právu. Po konferenci by bylo těžké dojít k jinému závěru.

Mnohem důležitější však bylo něco jiného. Z řečníků nebyla cítit potřeba prezentovat vlastní kariéru jako sled mimořádných úspěchů. Spíše bylo znát, že práci, o níž mluví, považují za smysluplnou – a že jim na ní pořád záleží. A právě tahle autenticita byla možná největší devizou celé akce.

Konference o zločinech, ze které se odcházelo s nadějí

Je zvláštní napsat o konferenci věnované genocidě, válečným zločinům, zločinům proti lidskosti a agresi, že z ní člověk odcházel vlastně povzbuzený. Ale přesně takový pocit ve mně zůstal. I přes skepsi vyjádřenou nad budoucností Mezinárodního trestního tribunálu. 

Ne proto, že by mezinárodní trestní právo dokázalo napravit všechno, co se stalo. Nedokáže. A už vůbec ne proto, že by dokázalo zabránit každému dalšímu zločinu. Spíš proto, že za ním člověk najednou viděl konkrétní lidi.

Historiky, kteří po desetiletích vytahují z archivů osudy těch, na něž se téměř zapomnělo. Vyšetřovatele, kteří shromažďují důkazy. Advokáty zastupující oběti. Diplomaty, kteří roky vyjednávají vznik institucí, o nichž většina veřejnosti sotva zaslechne. A soudce a soudkyně, kteří nakonec musí rozhodnout o odpovědnosti konkrétního člověka za skutky, které někdy přesahují běžnou lidskou představivost.

Po dni plném velmi smutných příběhů tak zůstával překvapivě optimistický pocit: že existují lidé, kteří jsou ve své práci opravdu dobří, věří v její smysl a jsou ochotni ji dělat i tehdy, když je cesta ke spravedlnosti dlouhá, komplikovaná a výsledek nejistý.

A možná je právě tohle po osmdesáti letech nejdůležitější odkaz Norimberku. Ne představa, že právo vždycky zvítězí. Ale vědomí, že budou existovat lidé, kteří se o to budou znovu a znovu pokoušet.

A malý úkol na závěr pro čtenáře: Kdo z vás jezdí nebo alespoň někdy projíždí přes Ečerovu? A věděli jste, kdo generál Bohuslav Ečer byl? Pokud ne, napravte to.

A až bude Centrum pro lidská práva a demokracii pořádat další konferenci, možná napravte ještě jednu věc – přijďte taky.