Paroháč Bill

Dobrý den. Známe se od vidění. Jmenuji se Bill Board. Bill jako Bill Gates nebo Bill Clinton. Ne, vymýšlím si, nemám lidské jméno. Nejsem člověk. Jsem billboard, psáno dohromady. Bill jako plakát a board jako cedule. Jsem totiž obří cedule. Nejsem na světě sám, víte, je nás hodně, ale nescházíme se. Čím dál od sebe stojíme, tím lépe se nám pracuje. Proto se špatně maká třeba kolegům na pražské Jižní spojce.

Jsem tichý, ale rozhodně ne plachý. Po letech zaměstnání v oblasti venkovní reklamy jsem i značně otužilý. Pracuji pilně, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 356 dní v roce. Smyslem mého života je upoutat Vaši pozornost, a proto je pro mě klíčové být na rušném místě, tam, kde se vy lidé hemžíte. Moc se nesoustředím na to z jaké věkové, nebo sociální skupiny jste.

Abych byl přesný, jsem prostý statický billboard na dálnici D1, na nejstarší a nejdelší dálnici v České republice. Zní to pompézně, ale upřímně, mnohem raději bych byl digitálním billboardem v New Yorku, víte. Náměstí Times Square, to je pro mě a mé kolegy něco jako svatyně, Mekka, kam se nemůžeme vydat. Hlavu v oblacích mám ale stejně. Možná vypadám jako hlavonožec, ale bezpáteřní nejsem. Robustní kovová noha podpírá moji obří obdélníkovou hlavu. Nemám žádnou tvář. O vás lidech se někdy říká, že máte tváře dvě, nebo že na tváři nosíte masku, ať už vědomě, nebo nevědomě. Tak si představte, že já místo tváře mám jen tu masku, papírovou, o rozměru 5,1 x 2,4 metru. Může na ní být cokoli, od modelek, přes zvířátka až po politiky. Čas od času dostanu novou a pak zas a zas. Kdybych byl nástěnka, ženského rodu, představoval bych si, že dostávám nový make-up, že vyhlazování papíru na masce je lifting vrásek, ale jsem Bill Board, mužského rodu, takže to opravdu nemám rád.

Svěřím se Vám. Mé mužství kdysi utrpělo vážnou újmu, bylo to přesně před deseti lety. Blížily se Vánoce, poctivě jsem dělal reklamu pro jednoho z telefonních operátorů a dělal jsem ji rád, protože lidé by si o svátcích měli alespoň zavolat, když už se nemohou vidět osobně, že ano. Tak si tam stojím a z ničeho nic mi ti ničemové začnou na hlavu připevňovat parohy! Nemůžu se hýbat, takže jediné na co se zmůžu, je nečinně přihlížet. Jen jsem si v duchu říkal: „Na to nemáte právo, takhle mě zostudit!“

Trvalo mi pár let, než jsem se z toho dostal a prý trvalo pár let i soudům, než ten „mikulášský žertík“ náležitě posoudily. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze potvrdil i Nejvyšší soud v Brně. Všímáte si té ironie? Z Prahy do Brna, ano, nejlépe po D1! Když je dobrá viditelnost, upřeně hledím do dáli a hledám ten nejvíc vysoký soud. Ačkoli jsem dlouhán sám, toho giganta jsem doposud nespatřil, ale stačí mi vědět, že právo je na mé straně.

Byl jsem oběť, oběť reklamní války, ale teď jsem viník, narušitel silničního provozu. Doslova ztrácím půdu pod nohou! V květnu 2012 byla přijata novela zákona o pozemních komunikacích. Zakazuje nejnebezpečnější billboardy, víte. Měl bych se podle ní do 1. září 2017 vystěhovat, ale můj osud zatím zpečetěn není.

Prý rozptyluji, ohrožuji, překážím. Srážka s pevnou překážkou je na českých silnicích bez debat jednou z příčin nehod, ale několik úmrtí ročně lze prý přičítat přímo billboardům. To je mi velice líto, opravdu. Je nebezpečná spíš ta má proradná maska, nebo noha, kterou nemůžu uhnout? Nebo jsem už snad na obtíž celý? Víte, osobně jsem naštěstí doposud nebyl zapleten do žádné autonehody, ale můj bratranec na D5 ano. Smutkem prý chtěl sklonit hlavu, ale zablokovaná páteř mu to nedovolila.

Za léta práce jsem například již vypozoroval, že pokud mám na své masce krásné ženy, přitahuji pozornost některých řidičů silněji. Čím méně zahaleny ty krasavice jsou, tím hůře se mužům daří oči odtrhnout. Někdy to zaregistrují i jejich žárlivé spolujezdkyně. Mizernou sezónu mám, pokud svoji masku propůjčuji politické kampani. Málokdo to ví, ale slyším každé slůvko posádky vozu. Jen s nelibostí poslouchám právě debaty nad politickými tématy. Vůbec jim nerozumím a jsem z nich frustrovaný. V duchu si přeji, aby řidič silněji sešlápl pedál a odjel i o sekundu, nebo dvě dříve, víte. Zato rád pozoruji motorkáře. Zdají se mi být takoví, no loajální. Když venku prší, dopadají kapky na mě i na ně. Když praží slunce, dopadají sluneční paprsky taktéž na mě i na ně. Navíc mě nenudí hloupými řečmi, a pokud mají spolujezdkyni, tisknou se k sobě, a na to se mě pěkně dívá.

Po naší dálnici D1 jezdí pravidelně jeden pán, je to emeritní profesor, práva, víte. A vemte jed na to, že nesedí za volantem, ale na sedadle spolujezdce. Sledováním nás billboardů si krátí cestu z Brna do Prahy a zpět. To se mu nedivím, moc pěkný výhled tady tedy není. On dobře rozumí té patálii, co se mi přihodila se sobím parožím a rád o ní vede rozpravy se svými studenty. A víte co? Je pro mě veliká pocta, pokud se o mě někdo dozví i jinak, než že mě uvidí stát jako tvrdé Y u dálnice. Čím více studentů díky mě pochopí jak a proč bylo nekalé, udělat ze mě paroháče, tím lépe se mi půjde do důchodu. Zapsal jsem se do dějin české reklamy. Dobré mravy nezdivočely, zvítězily.

                                             Kdybychom se už neviděli,

                                           tak                                   na

                                           mě                                   a i

                                           na                                   mé

                                          kolegy vzpomínejte v dobrém

                                                              dík,

                                                             Váš

                                                              Bill.

Fejeton byl zaslán do soutěže Právnická povídka 2017. Časopis Právo21 byl mediálním partnerem.